Kapitola 10
V devět třicet následujícího rána jsem změněným hlasem zavolal do kanceláře, sdělil telefonní spojovatelce, že jsem Harry Carson, svědek, s nímž se Donald Lam snažil spojit, a zeptal se, zda bych mohl s panem Lamem mluvit.
Děvče z ústředny prohlásilo, že mě přepojí na sekretářku pana Lama, a o chvíli později jsem uslyšel hlas Elsie Brandové.
Chvíli jsem se ještě vydával za pana Harryho Carsona čistě pro případ, že by spojovatelka poslouchala, ale můj změněný hlas Elsií ani trochu neoklamal.
„Kde právě jste, pane… Carsone?“ zeptala se.
„V práci.“
„Kde?“
„Bude lépe, když to nebudeš vědět.“
„Berta se může uječet.“
„Tak ji nech, ať si ječí.“
„Dá mi padáka, jestli se dozví, že jsem s tebou mluvila a neřekla jí, kde jsi.“
„A kde jsem?“ otázal jsem se.
„No, já to přece nevím. Nechceš mi to říct.“
„O to mi právě jde,“ přitakal jsem. „Nic nevíš. Nestavil se v kanceláři Frank Sellers?“
„Jestli se tu nestavil!“ zvolala. „Jen za poslední půlhodinu tu byl dvakrát.“
„A Berta chce vědět, kde jsem, co?“
„To bych řekla.“
„No dobrá,“ prohlásil jsem, „ozval jsem se ti. Volal jsem, že jsem mimo město. Říkal jsem, že bych moc rád mluvil s Frankem Sellersem, poněvadž jsem ho hledal a zjistil, že byl u nás v kanceláři. Zeptal jsem se tě, jestli tam zrovna je. Tys mi na to odpověděla, že tam není, ale že se mnou chce mluvit Berta, a já na to, že se prostě nemůžu zdržovat povídáním s ní, dokud si nepromluvím se Sellersem, a že je důležité, abych se s ním spojil, protože mám pro něj velice důležitou informaci.“
„A co potom?“
„Potom jsem zavěsil,“ dodal jsem.
A když jsem to dořekl, položil jsem sluchátko zpátky do vidlice a přerušil spojení. Usadil jsem se a čekal.
Čekání může člověku brnkat na nervy mnohem hůř než cokoliv jiného. A když čekáte, že se něco stane, nestane se vůbec nic.
Jak jednou prohlásil jeden můj známý: „Když čekáte důležitý telefonát, neseďte u telefonu, jděte do koupelny.“
Hned zkraje odpoledne jsem zavolal do kanceláře znovu. „Co je nového, Elsie?“ zeptal jsem se.
„Berta vyskakuje.“
„A vysoko?“
„Až do stropu.“
„Volal někdo a ptal se po mně?“
„Spousta lidi.“
„Hledal mě někdo?“
„Jedna žena. Tvrdila, že by raději neuváděla své jméno a že počká, až se vrátíš.“
„Vysoká blondýna?“
„Ne, brunetka s hezkou postavou.“
„Jak stará?“
„Osmadvacet nebo devětadvacet, možná i třicet.“
„Pohledná?“
„Krasavice.“
„Neřekla ti, co chce?“
„Ne.“
„A čekala tam?“
„Víc než hodinu. Z nějakého důvodu čekala, že přijdeš. Nějakou dobu čekala v předkanceláři, pak si za mnou přišla povídat a zeptala se, zda jsi netelefonoval.“
„A ty jsi jí lhala?“
„Byla bych to bezostyšně udělala. Jenže jsi nevolal, tak jsem ani nemusela lhát.“
„Co ještě o ní víš?“
„Můžu ti prozradit odstín jejich punčoch a značku parfému, který používá, vím, kde si koupila kabelku a boty. Vím, že byla vdaná a rozvedla se, teď chodí už delší dobu s jedním přítelem, za kterého by se ráda provdala, ale on to téma nenavrhl a asi to ani neudělá. Upřímně se mi…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.