Vrány nedovedou počítat

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Večer nebyl ani příliš teplý, ani příliš chladný Vonící vzduch měkce hladil kůži, uklidňoval všechny smysly. Bylo mi, jako bych odpočíval ve vaně plné vlažné vody.

Měsíc plující nad Andami osvětloval tajuplné uličky Medellínu, jehož domy byly staré v době, kdy naše země, Kalifornie, byla ještě mladá.

Seděli jsme v Union klubu a usrkávali z nápojů.

Ramón Jurado už nepokládal za vhodné se přede mnou přetvařovat. Měl teď na sobě bílý oblek, ale rysy jeho obličeje měly stále onen výraz tuposti bez citu, který – na první pohled – vypadal jako výraz hlouposti.

Union klub je velkolepá budova s prostornými pokoji a s velkým dvorem, patiem. Doma ve Státech jsem kluby podvědomě spojoval se snobstvím, ale tady jsem cítil, že klub je prostě jen druhým společenským domovem jeho členů; docela zřejmě z něho vyzařuje, že se tu opravdu žije – příjemně, pohodlně.

Seděli jsme venku u plaveckého bazénu. Blížila se půlnoc a Berta Coolová se pořád ještě neobjevovala. Zanechal jsem jí v hotelu vzkaz, aby mě vyhledala, jakmile přijede.

„Ještě sklenku?“ otázal se Maranilla.

„Ale už jenom jednu,“ řekl jsem.

Maranilla kývl na jednoho z číšníků. Když už ten mládenec přicházel pro naše objednávky, přistoupil ke stolu sekretář klubu. Když si ho Maranilla všiml, řekl anglicky: „Promiňte, prosím,“ a potom Maranilla něco pověděl španělsky. Policista se nám okamžitě omluvil a odešel se sekretářem.

Byl ještě pryč, když nám číšník přinesl objednané nápoje.

„Líbí se vám tady?“ otázal se Jurado.

„Velmi,“ přisvědčil jsem. „Rád bych tu žil. Je na vás všech vidět, že si užíváte života s potěšením.“

„A dá se snad dělat s životem něco lepšího?“

„Líbí se mi, jak se tu vyřizují věci,“ mluvil jsem dál. „Líbí se mi, jak pijete. Dnes večer v jídelně jsem nespatřil nikoho pít přespříliš ani pít příliš rychle.“

„Děláme všechno s klidem, nenuceně,“ vyprávěl Jurado.

„Ale děláte to dobře.“

„Snažíme se. A teď, protože náš čas je tak omezen, musím vám položit několik otázek, i když tak nerad zatahuji úřední záležitosti do klidné večerní pohody.“

„Klidně se ptejte,“ povzbudil jsem ho.

„Vaše teorie,“ řekl Jurado, „je, že když Cameron přišel domů z ulice, měl rukavice. Domníváte se, že spatřil něco, co ho přimělo sáhnout po zbrani?“

„Možná to ani nebylo tak náhlé,“ řekl jsem. „Zkoušel možná napřed leccos jiného. Revolver byl až poslední naděje.“ Jurado přikývl. „Ano, to by bylo logické. Mám za to, že jste se tím trochu zabýval… teoreticky?“

„Trochu, pokud se dalo. Vhodného materiálu není právě mnoho.“

„To je opravdu zajímavé,“ poznamenal Jurado.

Vytáhl jsem z kapsy notes. „Knižnice milovníků přírody,“ řekl jsem. „V druhém dílu knihy nazvaném Američtí ptáci se tvrdí, že krotké vrány očividně vždycky projevují zlodějské sklony, rovnající se vlastnosti, jíž by se u lidských bytostí říkalo kleptomanie. Zdá se, že mají přímo obzvláštní vášeň krást či schovávat jakékoliv předměty jasných barev jako špulky červených či modrých nití nebo všechny lesklé kovové předměty – nůžky, náprstky a podobně.“ Jurado přikývl a dodal: „Velmi zajímavé.“

„Kniha ptáků Národní zeměpisné společnosti, díl druhý,“ pokračoval jsem, „udává, že krotké vrány s oblibou sbírají a ukrývají pestré tretky mnoha druhů, obzvláštně barevná sklíčka. Své poklady ukládají do tajných úkrytů a někdy je dokonce i zahrabávají na dvorech a zahradách, kde pak předměty často zůstávají zapomenuty.“ Přistoupil ke mně pikolík a říkal něco španělsky. Seňor Jurado to přeložil. Někdo mě chtěl k telefonu.

Byla to Berta. Byla vzteklá, až se zajíkala. „Vlezla jsem do pasti jako pitomá,“ nadávala. „Ať se propadnu, já…“

„Jen klid,“ řekl jsem. „Co se stalo?“

„Ti špinavci od…