Nebezpečné křivky

KAPITOLA VIII

Probudil jsem se o půl druhé a nedařilo se mi opět usnout. Hlavou se mi honila celá série faktů, které jsem se snažil nějak utřídit.

Třikrát nebo čtyřikrát jsem zadříml, a pokaždé jsem se znovu probral. Před duševním zrakem mi začaly pochodovat jako loutky na jevišťátku všechny možné myšlenky. Asi o půl třetí jsem konečně doopravdy usnul. Spánek mi rušily sny a nakonec mě definitivně probudilo pronikavé řinčení telefonu.

Tápavě jsem zvedl sluchátko.

Volala Berta Coolová. Z tónu jejího hlasu jsem poznal, že se nám naskytla možnost získat nějaké mrzké peníze.

„Donalde,“ začala úplně medově, přičemž každé slovo stříbrně zvonilo jako dolarová mince padající do pokladny, „Berta vás nerada vyrušuje v noci, ale mohl byste se laskavě obléknout a pospíšit do kanceláře?“

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Nemohu vám to vykládat, Donalde, ale máme tady klienta, který je ve velice obtížné situaci. My…“

„Poslyšte, Berto, jednáte s mužem, který byl zatčen, se ženou, jež byla s ním, anebo s nějakým advokátem?“ vyzvídal jsem opatrně.

„To druhé,“ odvětila obezřetně.

‚Hned vyrazím. Kde jste teď?“

„Já jsem v kanceláři, Donalde. Je to nejpodivnější, nejzáhadnější příběh, jaký jste kdy v životě slyšel.“

„Je u vás paní Endicottová?“

„Ano,“ odpověděla Berta.

„Už vstávám a jedu.“

Vyskočil jsem z postele, osprchoval jsem se a zběžně se oholil elektrickým strojkem, natáhl si šaty a jel jsem liduprázdnými ulicemi do kanceláře.

Noční vrátný byl zvyklý, že do detektivní kanceláře chodí lidé v nejnemožnějších denních i nočních hodinách. Trochu sice bručel na lidi, kteří se snaží úřadovat po celých čtyřiadvacet hodin, ale vyvezl mě zdviží nahoru.

Otevřel jsem si dveře svým klíčem a vstoupil jsem do Bertiny soukromé kanceláře. Berta se tvářila náramně mateřsky na asi třicetiletou ženu se smutnýma očima, která seděla naprosto klidně v křesle, ale tak nervózně si mačkala a kroutila rukavice, že vypadaly jako kus lana.

„Tohle je paní Endicottová, Donalde,“ představovala návštěvnici s úsměvem Berta.

„Dobrý den, paní Endicottová,“ pozdravil jsem. Podala mi chladnou ruku a přívětivě se na mě usmála.

„To je nejzatracenější příběh, jaký jsem dosud slyšela, Donalde,“ začala Berta. „Jako by ani nebyl z tohoto světa. Je to… No, chci, aby vám ho pověděla paní Endicottová vlastními slovy.“

Paní Endicottová byla bruneta. Měla velké tmavé oči, výrazné lícní kosti, jemnou pleť a nehledě k celkovému smutnému a ztrápenému výrazu mohla být profesionální hráčkou pokeru. Někde se naučila dokonale ovládat hnutí mysli. Její tvář byla bez výrazná jako mramorová náhrobní deska.

„Nemáte nic proti tomu, vážená paní?“ zeptala se Berta.

„Vůbec ne,“ odpověděla paní Endicottová hlubokým, melodickým hlasem. „Konečně, proto jsme přece vytáhli pana Lama z postele – a ten nemůže na případu úspěšně pracovat, dokud nezná fakta.“

„Kdybyste teď řekla jen to hlavní,“ poznamenala Berta, „a já mu pak vysvětlím podrobnosti.“

„No dobrá,“ souhlasila paní Endicottová a ždímala rukavice takovou silou, až to vypadalo, že na nich začnou praskat švy. „Začalo to před téměř sedmi roky.“

Přikývl jsem, když se po těch slovech odmlčela. „Povězte mu jen to nejdůležitější,“ pobídla ji Berta hlasem, který překypoval strojenou účastí.

„S Johnem Anselem jsme se milovali a chtěli jsme se vzít. John byl zaměstnán u Karla Carvera Endicotta.

Karl poslal Johna Ansela do Brazílie. Když tam John dorazil, vyslal ho Karl na výpravu proti proudu Amazonky. Karl prohlašoval, že pátrá po nalezištích ropy. John se vydal na cestu ještě s jedním mužem a Karl slíbil každému z nich prémii ve výši dvaceti tisíc dolarů, jestliže úspěšně splní uložený úkol.

Na tu výpravu se ovšem nemuseli vydat, ale John ty peníze velice nutně potřeboval, protože by nám to umožnilo vzít se a on by mohl začít samostatně podnikat. Celá akce byla ve skutečnosti legalizovaná vražda a Karl ji s tímto cílem pečlivě naplánoval. Naděje na úspěch nebyla ani jedna k tisíci. Všechny okolnosti předurčovaly její nezdar a Karl se důkladně postaral, aby měl jistotu, že ti dva se už nevrátí.

Za nějaký čas přišel Karl ke mně se slzami v očích. Právě prý se dověděl, že celá expedice zahynula. Řekl mi, že jsou již dlouho nezvěstní, že po nich už dal pátrat pomocí letadel a také vyslal pozemní pátrací skupiny. Výdaji na ten účel nešetřil.

Pro mne to byl děsivý šok. Karl dělal pro mne všechno možné a nakonec mi nabídl jistotu, příležitost vzpamatovat se a žít normálním životem.“

Po těch slovech se na okamžik odmlčela a sevřela již nadobro zkroucené rukavičky tak pevně, že jí úplně zbělela pokožka na kloubech prstů.

„Provdala jste se za něj?“ zeptal jsem se.

„Ano, vzala jsem si ho.“

„Co bylo pak?“

„Po jisté době vyrazil Karl jednu ze svých sekretářek – a od té jsem se to poprvé dověděla. Nemohla jsem uvěřit svým uším, ale všechno dokonale zapadalo do skutečností, které mi tehdy byly známé. Ta bývalá sekretářka mi pověděla, že Karl Endicott velice pečlivě volil oblast, kam by vyslal své lidi, aby tam určitě zahynuli. Poslal Johna Ansela na stejně jistou smrt, jako kdyby ho postavil před popravčí četu.“

„Šla jste za manželem a řekla jste mu to na rovinu?“ zeptal jsem se.

„Na to nebyl čas,“ odpověděla. „Přihodilo se něco hrozného, nečekaného a otřesného. Zazvonil telefon, zvedla jsem sluchátko a uslyšela jsem Johna Ansela. Řekl mi, že druhý člen expedice zahynul, on sám přežil přímo neuvěřitelné útrapy v džungli a konečně se dostal do civilizovaných oblastí. Pak se dověděl, že jsem vdaná.“

„Co jste tehdy udělala?“

„V těch dnech jsem nedokázala ovládnout své city. Byla jsem úplně, načisto hysterická. Řekla jsem Johnovi, že patřím jemu, že jsem vždycky patřila jen jemu a že jsem byla do manželství vlákána podvodem. Pověděla jsem mu, že se s ním musím sejít – a také, že od Karla okamžitě odejdu.

Potom jsem udělala něco, co jsem neměla. Pak – chci, abyste chápal, pane Lame, že jsem byla hysterická a…, a že jsem právě zažila strašný otřes.“

„Co jste udělala?“ zeptal jsem se.

„Řekla js…