Případ toulavé panny

KAPITOLA 13

Perry Mason lehce zaklepal na dveře bytu Delly Streetové. Pootevřela dveře, podívala se, kdo to je, kývnutím ho pozvala dovnitř a tiše za ním zavřela.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Je dole v apartmá 13-B.“

„Byly s ní nějaké potíže?“

„Milá jako ovečka.“

„Měla jste ji tady?“

„Ano. Ale jenom chvilku. Bála jsem se, že by ji tu mohli hledat. Měla jsem ještě jednu návštěvu.“

„Koho?“

„Lorraine Ferrellovou.“

„Cože?“ podivil se Mason.

Kývla hlavou.

„Jak to?“

„Sháněla se po vás. Když vás nenašla v kanceláři, přijela sem. Zrovna jsem čekala Veroniku s Drakeovým člověkem, takže jsem se jí rychle zbavila. Je celá nervózní, chce s vámi mluvit. Tvrdí, že je to hrozně důležité. Šéfe, něco vám o té ženské řeknu. Je zamilovaná do Johna Addisona.“

„Ne!“

„Určitě.“

„Nedala nic najevo, když jsem s ní a s Addisonem mluvil.“

„Chcete říci, že jste si toho nevšiml. Takovéhle věci chtějí ženu.“

„Počkejte, Dello, to komplikuje situaci. Kdyby se dozvěděla o Veronice, mohla by žárlit.“

„Myslím, že o ní ví a že žárlí.“

„A co John Addison?“ zeptal se Mason. „Mohl by být zamilovaný do Lorraine?“

„Pokud jde o něj, nevím,“ odpověděla Stella, „ale s určitostí vím, že ta žena ho miluje.“

Mason se usadil na roh stolu, svraštil čelo a zamyšleně pohupoval nohou. „To by mohlo zkomplikovat situaci. Co Veronika?“

„Je pořád stejná. Addison jí řekl, že si přeje, aby odešla s Drakeovým člověkem a ona poslechla jako hodná ovečka. Žádné otázky, jen poslušnost. Když přišla sem, vysvětlila jsem jí, že pro ni sháním apartmá a až ho seženu, že tam bude muset být schovaná bez možnosti kohokoliv kontaktovat.“

„Řekla jste jí nějaký důvod?“

„Nebylo zapotřebí. Byla absolutně poddajná. Šéfe, ta žena nemůže být tak naivní.“

„Tuší, že to má něco společného s vraždou?“

„Řekla bych, že chvílemi vůbec nemyslí,“ odpověděla Della. „To přece není normální. Dívka jejího vzhledu se nutně musela setkat s tím, že jí muži dělali návrhy. Musela vědět, o co jde. Jestliže ji naloží bohatý majitel obchodního domu do auta, sveze ji, zajistí jí pokoj v hotelu, potom jí dá práci, kterou jí vzápětí vezme a pošle ji do apartmá, kde má žít odloučená a v tajnosti – neříkejte mi, šéfe, že by proti tomu normální dívka neprotestovala, byť by byla sebemladší a sebenaivnější.“

„Žádné známky vzpoury?“

„Jen sladká nevinnost,“ cukrovala Della, „ztělesněná nevinnost s velkýma očima.“

„Z hotelu Rockaway ji dostali bez potíží?“

„Ano. Policie po ní zřejmě ještě nezačala pátrat. Drakeovi lidé se ujistili, že hotel není sledován, pak ji poslali, aby zaplatila účet, sebrala své malé zavazadlo a odhlásila se.“

„Nepořídila si mezitím žádná další zavazadla?“

„Zřejmě ne. Většina žen by v její situaci přiměla Addisona, aby jim otevřel účet a koupila by si nějaké šaty. Ta dívka mi připadá jako sezónní cestovatel. Co dokáže udělat s těmi pár svršky, které má v tom malém kufříku, je prostě ohromující. Jistě, jsou to samé lehké věci, které se dobře balí. Ale šéfe, řeknu vám, v tom děvčeti je něco falešného.“

„No,“ řekl Mason, „půjdu a podívám se na ni. A podívám se pořádně. Apartmá 13-B?“

„Ano.“

„Jak dlouho ho můžeme držet?“

„Týden. Dívka, která ho pronajímá, je v Salt Lake. Zatelefonovala jsem jí a trochu jí vysvětlila situaci. Řekla jsem, že potřebuji ubytování pro svobodnou dívku, že jí zaplatíme dvacet dolarů denně a nahradíme veškeré případné škody. Vzala to.“

„Dobrá,“ řekl Mason. „Půjdu se podívat, jak si Veronika zvyká ve svém novém obydlí. Myslíte, že má tušení, že jsme ji stáhli z oběhu kvůli tomu případu vraždy?“

„Nevím, co si myslí,“ odpověděla Della Streetová. „Já tvrdím, že to hraje. Ta holka nemůže být tak pitomá!“

„Tak nevinná?“

„Tak pitomá.“

„Možná v tom městě, kde vyrostla, nemají vlky, co si při lovu jehňátek hrají na tatíky.“

„Mají filmy. Mají časopisy. Mají rozhlas. A pokud náhodou nemají vlky s otcovskými komplexy, kteří žijí v nádherných doupatech, pak se můžete vsadit, že nějaké vlky rozhodně mají.“

„No, půjdu se na to malé jehňátko podívat,“ rozhodl Mason.

„Chtivé jehňátko, pokud chcete znát můj názor,“ řekla Della Streetová, „bloudící kolem salaše, bezmocně bečící a vyhlížející svýma něžnýma očima vlka. Bože, já jsem hrozná! Ale myslím, že je to tak.“

Mason se usmál. „Podívám se tam.“

„Pokud dáte na mou radu, vezměte si svědka,“ prohlásila Della.

„Svědka nebo gardedámu?“

„Obojí.“

„Dostaneme se dál, když budu sám.“

„Mohl byste se dostat až příliš daleko. Nezapomeňte, šéfe, že nikdy nemůžete vědět, co bude povídat. A když to bude povídat s tím něžným nádechem okaté bezprostřednosti, tak…“

„Vyhrála jste,“ uznal Mason. „Vezměte si poznámkový blok a pojďte se mnou.“

Della Streetová popadla těsnopisný blok, nacpala ho do kabelky a doprovodila Masona o dvě poschodí níž, do apartmá 13-B. Mason zaklepal na dveře. Veronika Daleová je otevřela dokořán. Po tváři jí přelétl zvláštní výraz, ale jen jako záblesk. Bylo těžké říci, jestli je zklamaná, nebo překvapená.

„A jéje, pan Mason!“ řekla. „To je od vás hezké, že jste se přišel podívat na můj byt. Je to tu naprosto báječné. Nevím, jak vůbec někdy poděkuji panu Addisonovi za…“

Mason se protlačil dovnitř do bytu a poznamenal: „Napadlo mě, že si to tu prohlédnu.“

„Je to báječné. Je tu všechno.“

Della Streetová se nenápadně usadila do rohu pokoje a na koleně držela připravený těsnopisný blok.

Mason se zeptal: „Máte vůbec nějakou představu, proč jste tady, Veroniko?“

„Pan Addison slíbil, že se mi po něčem podívá. Říkal, že děvče nemůže žít v hotelu a zároveň pracovat – no, však víte, jak drahý je hotelový pokoj se všemi těmi službami. Chtěl mi najít nějaký byt. A pak mi poslal lístek, kde bylo napsáno, abych šla bez obav s tím, kdo mi ho předloží, že nemusím chodit do práce a abych udělala, co mi ten člověk řekne. Byl to podivný vzkaz, ale věděla jsem, že pan Adisson je rozčilený a přičítala jsem to tomu. Napadlo mě, že to má něco společného se získáním bytu.“

„Víte, jak těžko se shánějí byty?“

Usmála se a pokračovala: „Já vím, že pan Addison má s…