Případ světélkujících prstů

KAPITOLA 7

Když nazítří pár minut po desáté dopoledne vstoupil Mason do své kanceláře, Della Streetová řekla: „Gratuluju, šéfe.“

„Mám narozeniny nebo tak něco?“ zeptal se Mason.

„Prošvihl jste ji o pět minut. Takže blahopřání je namístě.“

„Koho jsem prošvihl?“

„Svou jednodolarovou klientku.“

„Dobré nebe, neříkejte, že po mně pase.“

„Po půl desáté volala čtyřikrát. Řekla jsem jí, že podle mého názoru tu budete v deset. Prohlásila, že zavolá přesně v deset, později pravděpodobně už nebude moci volat.“

„Co tohle všecko znamená, Dello?“

„Očividné tuší, že by se jí advokát mohl hodit.“

„K čemu?“

„Neuznala za vhodné se mi s tím svěřit.“

„Co jste jí řekla, Dello?“

„Ohleduplně jsem jí pověděla, že je otravná, má svrab a neštovice, páchne jí z úst, krátce, že smrdí. Vysvětlila jsem jí, že jste přespříliš zaneprázdněn, než abyste pro ni mohl cokoliv dalšího vyřizovat. Navrhla jsem jí, ať se spojí s některým jiným právníkem, který nebude mít tolik práce a bude dosažitelnější.“

„Co ona na to?“

„Že prý ne, že k nikomu jinému nemá důvěru. Že musí mluvit s vámi.“

„Zavolala znovu v deset?“

„Přesně nachlup. Mohl byste si podle toho nařídit hodinky. Jakmile se vteřinová ručička na elektrických hodinách dostala na devět hodin padesát devět minut, padesát devět vteřin, zazvonil telefon a byla to Nellie. Oznámila jsem jí, že tu nejste, a ona na to, že je to hanebnost, protože tím pádem nemůže vysvětlovat jisté věci a ona chce vysvětlit jisté věci.“

„Nejspíš zavolá znovu.“

„Hádám, že ne.“

Mason se zašklebil. „Pravděpodobně nám utekla příležitost vydělat si další dolar! Máte ještě něco nového? Cokoliv?“

„Čeká na vás jedna žena. Slečna Braxtonová.“

„Co chce?“

„Co já vím,“ řekla Della Streetová. „Nepověděla mi, co chce, nebo s čím přišla.“

„Povězte jí tedy, že ji nepřijmu,“ rozhodl se Mason. „Zatraceně, ztrácím spoustu času hovorem s lidmi, kteří chtějí nějaký běžný právnický úkon, kterému bych se na hony vyhnul — nejspíš po mně chce, abych jí nastylizoval dohodu nebo dal dohromady smlouvu nebo —“

„Měl byste ji přijmout,“ doporučila mu Della Streetová šelmovsky.

„Hmmm?“

Vykreslila rukama do vzduchu ženskou postavu.

„Že by?“ zeptal se Mason.

„Kočka,“ potvrdila Della Streetová. „Chci říct, že je to opravdu někdo.“

„Teď teda,“ zakřenil se Mason, „jste ve mně skutečně vzbudila zájem. Tak dál.“

„A myslím,“ pokračovala Della Streetová, „že se z něčeho div nezblázní. Povídala, že s vámi chce mluvit o osobní a příliš důvěrné záležitosti, než aby ji mohla kdekomu vykládat. Čeká od čtvrt na deset.“

„Zbožňuju krásné, vyšinuté ženy, Dello,“ řekl Mason. „Kolik je jí?“

„Třiadvacet, odhaduju.“

„A pěkná?“

„Obličej, postava, oblečení, oči, všechno, dokonce i parfém, který děla z mužů blázny. Měl byste vidět Gertii v přijímací kanceláři. Nevydrží sledovat telefony.“

„To stačí,“ zařazuji Mason, „promluvíme si se slečnou Braxtonovou. Jestli ale nebude taková, jakou jste mi ji vylíčila, nastolím krvežíznivá disciplinární opatření.“

„Počkejte, až ji uvidíte,“ řekla Della Streetová. „Chtěl byste se nejprve podívat na poštu nebo —“

„Pryč s poštou, sem s dámou. Do toho!“

„Připravit se,“ zavelela Della Streetová, „zhluboka nadechnout. Právě přichází.“ A vyšla do vedlejší místnosti, aby doprovodila slečnu Braxtonovou do Masonovy soukromé kanceláře.

Mason uviděl vstupovat mladou ženu sebejistým, svižným krokem, sledoval, jak zaváhala, chladně se uklonila na pozdrav, pak popošla a zastavila se vedle Masonova stolu, na první pohled klidná a soustředěná.

„To je pan Mason,“ oznámila Della Streetová. „Slečna Braxtonová, pane Masone.“

„Dobrý den,“ řekl Mason, „neposadíte se?“

„Děkuji.“

Přešla k velké, tvrdě čalouněné židli pro klienty, usadila se, přehodila si nohu pře nohu, uhladila si šaty a zeptala se Masona.

„Mohl byste mi laskavě vysvětlit, co je vlastně s mou sestrou?“

„Okamžik,“ Mason si všiml ocelově chladného hněvu v jejích očích. „Nejsem si jist, že vaši sestru znám, a skutečně ne —“

„Moje sestra je Elizabeth Bainová. Její manžel Nathan Bain se ji pokouší otrávit. Co se s tím tedy udělalo?“

„Počkat,“ zarazil ji Mason. „Jen pěkně popořádku.“

Slečna Braxtonová se nadechla. „Nemyslím, že mě kdy v životě šlo něco tak na nervy, pane Masone. Omluvte mě, kdybych vám připadala trochu rozčilená.“

„Rovnou spusťte,“ vyzval ji Mason, „jen si na mně nevylévejte zlost.“

„Z toho důvodu jsem za vámi nepřišla, pane Masone. Nic proti vám nemám.“

„Tak co vás ke mně přivedlo?“

„Chtěla bych si zajistit vaše služby. Myslím, že jste jediný, kdo může tuto situaci zvládnout.“

„Jakou situaci?“

„Jakou situaci,“ vykřikla nazlobeně. „Panebože, pane Masone, to máte tolik odvahy, že si tu sedíte a jen tak mi kladete takovou otázku? Bože můj, sestra prožila peklo na zemi, a jak to vypadá, nikdo se nezajímal ani co by se za nehet vešlo, aby s tím něco udělal?“

„Jste si jistá, že máte správné informace?“ zeptal se Mason.

„Pane Masone, povím vám to takhle. Sestra se provdala hluboko pod svoji úroveň. Člověk, kterého si vzala, je chladnokrevný, pletichářský, odporný hnusák. Vyjádřila jsem se jasně?“

„Soudím,“ řekl Mason, „že se snažíte, seč jste, abych si vryl do paměti, že toho člověka nemáte zrovna v lásce.“

„Tohle se velice blíží pravdě. Nemůžu ho ani cítit.“

„To jsem si domyslel.“

Naštvaně pokračovala. „Oženil se s mou sestrou pro peníze. Varovali jsme ji před ním a — no, tady jsme udělali chybu my.“

„Kdo je to ‚my‘?“ chtěl vědět Mason.

„Rodina. Jsem její nevlastní sestra. Ještě mám bratra a — tedy, neměli jsme do toho strkat nos. Což jsme však neudělali. Následkem toho se do rodinných vztahů vkradla jistá odměřenost. Do té doby jsme si vždycky byli velice blízcí jako skuteční vlastní sourozenci, a teď — no, teď už je to díkybohu jiné. Jsme zase všichni spolu.“

„Co tedy byste vlastně chtěla po mně?“ zeptal se Mason. „Na jedné záležitosti související s Bainovou domácností jsem už pracoval.“

Zvrátila hlavu a rozesmála se.

Mason zvedl tázavě obočí.

„Omlouvám se, ale slyšela jsem, jak Nathan lí…