Případ světélkujících prstů

KAPITOLA 9

O dvě hodiny později už byli Mason s Paulem Drakem ubytovaní v hotelu Roosevelt v New Orleansu. Zástupce jedné z detektivních kanceláří, které spolupracovaly s Paulem Drakem, byl již u nich v pokoji a podával hlášení.

„Víme, kde se sledovaná usadila,“ začal. „Nastěhovala se do bytu ve staré Francouzské čtvrti. Všechno bylo pro ni připravený. Pronájem podepsal člověk z vašeho města, chlápek, co se jmenuje Nathan Bain. Znáte ho?“

Mason a Drake si vyměnili pohledy.

„A co dál?“ zeptal se Mason.

„Bain ho najal před třiceti dny a má ho v nájmu na šest měsíců.“

„Co je to tam zač?“

„No však víte, jaký jsou tyhlety byty ve Francouzské čtvrti. Starý jako svět, ale místo má určitou atmosféru, na kterou si potrpěj turisti a některý z místních usedlíků, co požadujou vysoký stropy a nízký nájem. Některý z těch starejch baráků jsou docela pěkně vyštafírovaný.“

„Když Bain nájem vyjednával, říkal něco o tom, kdo bude v bytě bydlet?“

„Jednoduše jenom najmul byt.“

„Jak platil nájem?“ chtěl vědět Mason. „Šekem?“

„Ne, a co je zajímavý, zaplatil poukázkou.“

Mason přikývl. „To děvče tam bydlí?“

„Přesně tak. Bydlí tam pod jménem Nora Carsonová a je v balíku.“

„Jak moc?“ ptal se Mason.

„Nevím. V kabelce má paklík bankovek, velkejch bankovek. Hned co přijela, šla k Bourbonovejm na oběd a zkoušela tam proměnit stodolarovku. Způsobilo to drobet pozdvižení. Řekla, že menší nemá. Číšníkovi se poštěstilo mrknout jí do kabelky a zahlíd, že tam má spoustu prachů. Pomyslel si, že lže a zkouší se zbavit velký bankovky, protože kolem toho něco smrdí. Začal bejt podezřívavej. Trval na tom, aby vyšťourala něco menšího. Nakonec tam stodolarovku nechala jako zálohu, šla pryč a vrátila se za dvacet minut s kupou malejch bankovek.“

Mason o té zprávě chvíli uvažoval. „Ještě něco?“ ptal se.

„Ano. Podle příkazu nás měla po celou dobu v závěsu.“

„Ví, že ji někdo sleduje?“

„Očividně ne. Jde si po svým, jako by to patřilo do obvyklýho programu. Zdá se, že si lidí na ulici nevšímá.“

„No dobrá. Co dělá?“

„No, je tady ovšem teprve tři čtyři hodiny, ale —“

„Dá se z něčeho, co dělá, usoudit, proč sem teď přijela?“

„Ne.“

„Jak velký je ten nájemní dům ve Francouzské čtvrti?“ zeptal se Mason.

„Nijak zvlášť. Dvě patra, v každým dva byty. Úzkej barák, dole cukrárna, ta vaše a ještě jedna ženská mají byty v prvním patře, nahoře žije v jednom bytě starej mládenec, druhej byt je prázdnej.“

„Kdo bydlí v tom druhém bytě v prvním poschodí?“

„Slečna Charlotta Morayová. Víte, jaké jsou tyhlety domy ve Francouzské čtvrti — teda, hádám, že to víte.“ Otázka ponoukala k důvěrnostem.

„Vím to,“ řekl Drake úsečně.

Neworleánský detektiv si Perryho Masona zkoumavě prohlížel. Bylo nad slunce jasné, že se zajímá, kdo je ten tajemný Drakeův klient, ale jeho zvědavost vzala za své pod dalšími otázkami.

„Jak dlouho tam ta Morayová bydlí?“ vyptával se Mason.

„Tak týden.“

„Ví se, odkud přišla nebo něco o ní?“

„Vůbec nic. Dělali jsme jenom na —“

„Ano, vím. Máte popis?“

Detektiv vytáhl z kapsy blok. „Tak čtyřiadvacet pětadvacet, dost snědá, pěkná postava, živé černé oči, tmavé vlasy, výrazný typ, spousta elánu, má dobré oblečení a ví, jak ho nosit. Neměli jsme čas zjistit o ní víc. Najisto víme, že denně dostává telegramy, dvakrát třikrát za den. Nic o nich nevíme, ani odkud přicházejí, přesně ale víme, že je dostává.“

„Ještě něco?“ zajímal se Mason.

„Zatím všechno. Ta Morayová je kost. Pět s…