Okresní prokurátor využívá šance

Erle Stanley Gardner

99 Kč

Elektronická kniha: Erle Stanley Gardner – Okresní prokurátor využívá šance (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: gardner21 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Erle Stanley Gardner: Okresní prokurátor využívá šance

Anotace

Okresní prokurátor využívá šance (Velký risk) (D. A. Takes a Chance). Detektivka, v níž hlavní postavou je Doug Selby, okresní prokurátor v Kalifornii, který řeší případy v ovzduší západoamerického maloměsta, ovládaného politikou a politikařením prominentů okresního formátu.Povídka vyšla jako samostatná kniha, ale pod jiným názvem.

O autorovi

Erle Stanley Gardner

[17.7.1889-11.3.1970] Erle Stanley Gardner byl americký spisovatel detektivních románů, který publikoval také pod pseudonymy A. A. Fair, Carleton Kendrake, Kyle Corning a Charles M. Green. Narodil se roku 1889 v Maldenu (Massachusetts). Původně pracoval jako právník, což mu poskytlo cenné zkušenosti a inspiraci pro jeho literární tvorbu. Od roku 1933 se začal naplno věnovat psaní detektivek a díky své neuvěřitelné...

Erle Stanley Gardner: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

7

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

0

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Okresní prokurátor využívá šance“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola 11

V osm hodin ráno čekal Selby v hale hotelu Riverside a právě dočetl článek o vraždě v místních novinách.

Dozvěděl se, že Eva Dawsonová byla jedna z nejkrásnějších a nejváženějších zdejších dívek a že odešla do Hollywoodu a vyšlo jí to. Právě hodlala své přátele překvapit a objevit se ve stěžejní roli v jednom filmu hollywoodské produkce, když tu její slibnou dráhu přervala předčasná smrt. Úřední místa považují za jisté, že k ní došlo v důsledku loupežného přepadení.

Noviny dále příkře odsuzovaly senzacechtivost tisku na jihu státu, připisující kulce z revolveru jizvu po zranění, které zavražděná trpěla asi deset dní před svou smrtí při srážce aut. Místní list důstojně oznamoval, že má „nesporné důkazy“, že ke zmíněnému poranění došlo při dopravní nehodě.

Selby si článek o vraždě vystřihl a přistoupil k pultu recepce. „Mohl byste mi laskavě zavolat do pokoje slečny Martinové?“ zeptal se.

Recepční úředník ho ochotně spojil a pokynul směrem k telefonu na pultě.

Ve sluchátku se ozval hlas Sylvie Martinové.

„Kdy přijdete dolů?“ otázal se.

„Dougu, já zaspala. A to jsem si chtěla přivstat. Zmeškala jsem něco?“

„Zatím ne. Jak dlouho vám bude trvat, než budete s to přijít na snídani?“

„Jen dvě minutky, musím si udělat obličej.“

„Prima,“ souhlasil Selby, „nasnídáme se tady v hotelu.“ A zavěsil. Recepční sklapl přepínací páčku a obrátil se k němu.

„Tak jak pokračujete, pane Selby? Už jste na něco přišel?“

„Ale tak, tak,“ odpověděl Selby.

„Moc milá dívka. To je opravdu strašné, co ji potkalo.“

Selby přikývl.

„Mám z dobrého pramene, že zrovna měla hrát jako partnerka opravdu význačného herce.“

„Skutečně?“

Úředník přisvědčil. „Dozvěděl jsem se to důvěrně,“ sděloval. „Pro paní Hollenbergovou to musí být veliká rána.“

„To musí.“

„Nu,“ pokračoval recepční, „doufám, že najdete, co hledáte, pane Selby. Lepšího pomocníka, než máte, byste sotva našel.“

Selby pozvedl obočí.

„Giba Spencera,“ vysvětloval úředník. „Řádně, s plnou parou se do toho vložil. Nemusíte mít obavu, že tomu by tu něco ušlo. Gib už se postará, abyste nic nepropásl.“

„O tom jsem přesvědčen,“ odpověděl vážně Selby.

Po schodech dolů se do haly přihnala Sylvia Martinova.

Selby ji zavedl do malé jídelny. Servírka si je prohlédla se špatně tajenou zvědavostí, jaká je v malých městech vyhrazená pro význačné osobnosti, detektivy, herečky a proslulé padlé ženy.

„Myslíte, že odtud budeme moci kolem poledního odjet, Dougu?“

„Doufám, že ano. Do té doby by se tu mohl objevit náš společný přítel A. B. Carr. Rád bych viděl, co udělá, až přijde k paní Hollenbergové a zjistí, že už jsme tam byli před ním.“

„Myslíte, že se nějak prozradí?“

„Těžko říci. Pravděpodobně se nás bude snažit sehnat. Je… ale, ale,“ udělal Selby. „Neohlížejte se, Sylvie, zrovna vešel do hotelu. Míří k recepci.“

„Je sám?“ zeptala se.

„Zdá se, že ano. Ten bude překvapen, až pozná, že celé město je plné novinek o vraždě. Nepochybně hodlá šířit názor, že šlo o sebevraždu.“

„Dougu, kdoví, zda Carr matce toho děvčete neřekne něco, co ji zbaví iluzí a…“

„Pochybuji,“ namítl Selby. „Na to je moc opatrný. Představuji si, že paní Hollenbergovou navštíví a hned po několikaminutovém rozhovoru zjistí, že jsme tam včera byli, že si Eviny dopisy neschovávala a vrátila jedinou fotografii, kterou měla.

Pak udělá jednu nebo dvě věci. Buďto celý výlet odepíše jako naprosto ztrátový, nasedne do svého vozu a pojede zpátky, nebo nás vyhledá a bude se z nás snažit něco vypumpovat Jestli udělá to druhé, budeme vědět, že výsledky našeho pátrání jsou značně důležité – buď pro starého A. B. Carra nebo pro některého z jeho velmi vlivných klientů.

Určitě by si sem neudělal výlet čistě a jen kvůli přírodním krásám krajiny. Když ten se do něčeho pustí takhle hopem můžete se vsadit, že to dělá pro peníze – a velké peníze.“

„Vy myslíte, že je do toho zapletený nějaký veliký boháč Dougu?“

„Buďto někdo moc bohatý, nebo v tom starý A. B. Carr lítá sám osobně. Teď jde pryč. Vypadá to, že se tu stavil, aby si zajistil pokoj. Skončete snídani, Sylvie, budeme se pomalu sbírat a zkusíme něco vytáhnout z recepčního.“

„Tohle mi neříkejte,“ bránila se Sylvia, „nebo se tou snídaní zadusím. Co kdybyste šel sám, nenápadně recepčnímu položil pár otázek a…“

Selby odstrčil židli. „O. K., Sylvie,“ souhlasil. „Na okamžik mě omluvte. Myslím, že jsem stejně zvědavý jako vy.“

Selby přistoupil k recepci. „Dokdy vám musíme dát vědět, že pokoje uvolníme?“

„Oh, kdykoliv během odpoledne, nejpozději do pěti hodin. My se tu vždy snažíme vycházet vstříc. Zrovna teď tu byl nějaký pán, který se zabývá toutéž věcí jako vy, pane Selby.“

„Skutečně?“

„Ano. Někdo od novin. Chtěl vědět, jak se dostane k domu paní Hollenbergové.“

„Vysvětlil jste mu to?“

„Ano.“

„Copak o to,“ poznamenal naprosto lhostejně Selby, „řekl bych, že se kolem toho začne točit spousta lidí. Takový případ je pro čtenáře sousto. Je tu cosi tajuplného, krásná mladá dívka a násilný zločin. Noviny musí svým čtenářům předhodit, co si čtenáři žádají…“

„Také myslím. Jistě. Ostuda je, že to všechno nezbytně zasáhne chudáka paní Hollenbergovou, a právě v době, kdy už beztak má dost zármutku. Ona se v Evě jen viděla. Byla na ni tak pyšná.“

„Ten reportér vám neřekl, ze kterých novin je, či snad ano?“ zeptal se Selby.

„Ne. Jenom něco povídal, že pracuje pro jeden z velkých deníků v hlavním městě. Ani mě nenapadlo ptát se, pro který. Jen jsem mu ještě řekl, že bych byl rád, kdyby přinesli správné informace, že byl úplný nesmysl tvrdit, že Eva Dawsonová byla postřelena. Měla autonehodu. Fakticky, můžete si to přečíst ve zdejších novinách. Je to tam černé na bílém.“

„Všiml jsem si toho článku,“ odvětil Selby. „No, mockrát děkuji. Vrátím se ke své snídani. Chtěl jsem se jen ujistit, dokdy musíme odříci pokoje. Pokusím se podle toho zařídit. Děkuji vám.“

Selby šel zpět do jídelny a přisedl si k Sylvii Martinové. „Je to O. K., Sylvie. Nic si z toho nedělejte. Je to nějaký reportér, zastupuje jeden z deníků v hlavním městě a chce…