Okresní prokurátor využívá šance

Kapitola 7

Šerifova siréna zastavila dopravu v ulici a Doug Selby se vzepřel o opěradlo proti odstředivé síle, jak se velký služební vůz Smýkl kolem rohu soudní budovy.

Brandon řekl: „Napadlo mě, Dougu, že by ses třeba rád svezl se mnou. Připadá mi, že jde o pokračování toho, co jsme tu měli včera.“

„O co jde?“ zeptal se Selby.

Několik vteřin Brandon neodpovídal, soustředěně vedl vůz dopravním ruchem Madison City. Pak vyrazil z nejpřeplněnější čtvrti a trochu si oddechl.

„Za prvé,“ pokračoval, „volala mě paní Melvinová. Chvilku jsem nevěděl, kam ji zařadit, ale pak mi řekla, že se jmenuje Paula Melvinová a že se mnou včera mluvila její matka.“

Selby kývl.

„Paula Melvinová působila zcela klidným a vyrovnaným dojmem. Oznámila, že u ní bydlela jedna známá a že tato známá byla podle všeho probodena. Domnívala se, že bych měl ihned přijet. Ta známá je mrtvá.“

„Jiného nic?“

„To bylo asi tak všechno. Nařídil jsem jí, aby tam, než přijdeme, žádného nepouštěla a dohlédla, aby se v pokoji, kde leží její tělo, nikdo ničeho nedotýkal.

Volal jsem k tobě do bytu, ale nikdo nebral telefon. Napadlo mě, že asi budeš v kavárně Palace. Zavolal jsem tam a dozvěděl jsem se, že už jsi po snídani a zrovna jsi odešel. Řekl jsem si, že zřejmě směřuješ k soudu, a požádal jsem v ústředně, aby mi dali vědět, hned jak dorazíš.

Měl jsem pocit, že na nějaké té minutě zvlášť nesejde, seděl jsem u aparátu a čekal. Rozhodl jsem se, že ti dám deset minut. Kdyby ses za tu dobu neobjevil, byl bych odjel bez tebe.

Jak jsem tak čekal, opět zazvonil telefon. Tentokrát se ozvala paní Kaneová. Zdá se, že je to opravdu prima ženská.“

„Co chtěla?“ otázal se Selby.

„Říkala, že podle jejího názoru bych měl vědět, že ta žena, co dnes v noci zemřela, byla nervózní a ustrašená a bydlela s Jimem a Paulou Melvinových v domě zřejmě proto, aby se uzdravila ze střelného zranění.“

„ Střelného poranění!“ vykřikl Selby.

„Přesně tak,“ ponuře potvrdil Brandon.

„Tedy, ta paní Kaneová je eso!“ prohlásil Selby. „Věděla její dcera, že tě volá?“

„Její dcera přitom zřejmě stála hned vedle,“ odpověděl Brandon. „Zaslechl jsem, jak matce cosi povídá. Znělo to, jako že má vztek.“

„To si dovedu představit,“ ušklíbl se Selby. „Rexi, řekl bych, že to byl ten výstřel z pistole, co slyšeli sousedi. Chlapík, kterého tam našli ležet v posteli se zakrváceným ručníkem kolem paže, byl zřejmě strašák. Starý A. B. C. si ho tam dovlékl, aby mohl vysvětlit tu střelbu.“

„To bych mu tedy přišil s radostí,“ podotkl Brandon.

„A kdo by ne? Jenže je na beton, že za sebou zamete své stopy tak důkladně, že se nám to nepoštěstí. Ovšem jak se teď věci vyvinuly a vzhledem k faktu, že v tom lítá Melvin, budeme mu moci připravit pár nepříjemných minut. O co že ten starý lišák zametá své stopy právě teď?“

„Někdy, jako například zrovna teď, bych se rád ztrojnásobil nebo zečtyřnásobil,“ zatoužil Brandon. „Chtěl bych být na čtyřech nebo pěti místech najednou. A jedno z nich je u Carra doma, v pokoji, kde snídává. Ale musíme být jaksepatří jistí že na téhle smrti nepřehledném ani tečku nad i. Byla probodnutá nožem na maso.“

„Vyrozuměl jsi koronera?“

„Ano, zastihl jsem Harryho Perkinse osobně. Řekl jsem mu ač tam přijde. V Las Alidas je jeden místní fotograf, který nám už v několika předcházejících případech odvedl opravdu slušnou práci, sjednal jsem s ním, že přijde a udělá pár snímků, hned jak budem hotoví… Hasí si to za námi nějaký vůz, Dougu.“

Selby se otočil v sedadle a podíval se zadním okénkem. „Tak mi připadá, že je to tisk, Rexi. Vypadá to na Sylvii Martinovou za volantem redakčního vozu Clarionu. Kdopak jí asi dal hlášku, koho tipuješ?“

Brandon se na něho jaksi ostýchavě úkosem podíval, ušklíbl se a okázale se podivil. „Kdopak to jen mohl být?“ Velký služební vůz polykal míle mezi Madison City a Las Alidas. Vjeli do města, pneumatiky zakvílely, jak šerif ostře zahnul kolem rohu, projel starou obytnou třídou stíněnou stromořadím mohutných pepřovníků a zastavil.

„Tady je to,“ oznámil. „A heleme se, tamhle stojí Jim Melvin. Zdá se, že se jim ho povedlo sehnat docela dobře.“

„Haló, Melvine,“ zahalekal Brandon. „Copak tu máme za potíže?“

„Čekal jsem tu na vás,“ vážně pronesl Melvin. „Potíž tu je, to ano, ale ještě není tak velká, jak ji chcete nafouknout vy, mládenci. A za daných okolností tedy předpokládám, že bude pořádně veliká,“ dodal trpce.

„Neječte, dokud vás nikdo nepraštil,“ zarazil ho Brandon. „Co se stalo?“

„Dnes v noci nějaká žena spáchala v mém domě sebevraždu. Probodla se. Trpěla už delší dobu trudnomyslností.“

„Neprobodl ji někdo?“

„Ovšemže ne. Nikdo, kdo by ji mohl probodnout, tu nebyl.“

„Byl jste tu vy, či snad ne?“

Melvinova tvář se zachmuřila. „Mohl jsem čekat, že se to ze všech sil budete snažit rozmáznout, ale nemyslete si, že na mě ušijete nějakou boudu…“

„Jen se nepotento,“ vpadl mu do řeči Brandon. „Byl jste tu, nebo nebyl?“

„Byl. Spal jsem. Byla zde také moje žena a tchyně.“

„Kdo byla ta zabitá?“

„Návštěva. Nikdo ji nezabil, spáchala sebevraždu.“

„Jak se jmenovala?“

„Eva Dawsonová.“

„Jak dlouho u vás bydlela?“ zeptal se Brandon.

„Asi tak deset dní.“

„Od té doby, co jste odjel z Madison City?“

„Ano.“

„Někdo z vašich přátel?“

„No ano, samozřejmě.“

„Znali jste se už dlouho, než se k vám nastěhovala?“

„Myslím, že byste se raději měl podívat na ten pokoj,“ snažil se otázku zamluvit Melvin. „Nechali jsme všechno tak…“

„Znali jste se spolu už dlouho předtím, než se k vám nastěhovala?“ opakoval neústupně Brandon.

„ÿi 鐐翴

„Jak dlouho?“

„Já – nemohu přesně udat, jak dlouho.“

„Déle než jeden den?“

„Možná že ne,“ připustil mrzutě Melvin.

„Dobrá,“ prohlásil Brandon. „Jen se pokuste něco zatajit a bude to pro vás tím horší. Jdem si to prohlédnout.“

Vstoupili do domu.

„Tudy, rovně.“ ukazoval Melvin.

„Jen ještě minutku, než půjdeme nahoru,“ zarazil ho Brandon. „Řekněte nám o té ženě ještě trochu víc. Jak k tomu došlo, že se u vás ubytovala?“

„Ona – měla úraz.“

„Co to bylo za úraz?“

„Podrobnosti neznám. Měl …