7
Perry Mason a Della Streetová seděli v kanceláři až do pozdního večera, když je z vyřizování pošty vyrušilo neodbytné vyzvánění telefonní centrály.
“Myslel jsem, že na večer jsme telefon přepnuli na vrátnici?” podivil se Mason.
“Pořád zvoní a zvoní,” řekla Della. “Slyšíte to sám.”
“To musí být nějaký optimista. Vyzvání to už nejmíň pět minut.
Dello, zjistěte, kdo to je.”
“Nemám představu, kdo si myslí, že sedíme v práci celou noc.”
“Jen si vzpomeňte, jak to bylo s Etnou. Měli jsme malou naději a ta nám vyšla. Jděte to zvednout, Dello.”
Della přešla k přístroji: “Haló!” zamračila se. “Kdo že? Á, samozřejmě, paní Kemptonová…”
Gestem přivolala Masona k druhému aparátu. Mason opatrně zvedl sluchátko a poslouchal.
Hlas paní Kemptonové na druhém konci svědčil o tom, že nemá daleko k hysterickému záchvatu: “Nemohu nikde sehnat pana Etnu. Dostala jsem se do strašné situace.
Nevím, co mám dělat. Musím se s někým poradit. Potřebuji, hrozně potřebuji pana Masona. Přece mi někdo musí pomoci. Nevím, co se tady děje, ale jsem ve velmi těžké situaci.”
“Kde jste?” zeptala se Della.
“V Stonehangu. V domě Benjamina Eddicka. Stalo se tu něco hrozného.”
“Promiňte, kde?”
“V Stonehangu.”
Perry Mason se připojil k hovoru: “Tady je Mason, paní Kemptonová. Tak co se stalo?”
“Ne po telefonu, pane Masone. Je to hrozné. Potřebuji pomoc.”
“Měla byste raději zavolat policii, paní Kemptonová.”
“Ne, ne. Jenom ne policii. Aspoň ne do té doby, než se setkám s advokátem. Pokoušela jsem se najít Etnu, aby mi řekl, kde hledat vás.
Právě vás potřebuji, víte, že mám peníze na to, abych vám zaplatila.
Potřebuji vás vidět.”
“Můžete zůstat tam, kde jste?”
“Nechci tady zůstávat. Mám strach a potřebuji poradit. Nemohu vám všechno vyprávět po telefonu. Kdybyste sem mohl přijet! Prosím vás, pane Masone, přijeďte! Přísahám, že jsem nikdy v životě nepotřebovala tolik cizí pomoc, jako dneska. Zešílím z toho.”
“Dobrá,” souhlasil Mason. “Přijedu tam. Kde je Eddick?”
“Pane Masone,” pokračovala bez odpovědi na jeho otázku. “Musíte všechno udělat přesně tak, jak vám řeknu. Hlavní brána je na Oglivstreet.
Jsou tam železná vrata a hlídač, ale na Rose-street je boční vchod pro služebnictvo a lidi od opic. Není tam hlídač. Dveře jsou zavřené, ale pokusím se tam na vás čekat. Můžete tu být za patnáct minut. Pospěšte si prosím pane Masone. Můžete přece vyjet ihned?”
“Jedeme hned,” odpověděl Mason. “Čekejte na mne u zadních dveří na Rose-street, rozumíte mi?”
“Ano, na Rose-street. Je to z druhé strany domu, proti železné bráně.
Stojí tam nízký dům připomínající garáž. Na dveřích je číslo 546. To je všechno. Jděte ke dveřím a zkuste kliku. Budu tam na vás čekat, pokud mi v tom nic nezabrání a pokud si pospíšíte.”
“Může vám v tom něco zabránit?” zeptal se Mason.
“Ano,” řekla a spojení se náhle přerušilo.
Mason ještě chvíli držel sluchátko v rukou, potom se podíval na Dellu, která zavěsila a přešla k němu.
“Nemáte pocit, že nás přerušili záměrně?”
“Myslím, šéfe, že …
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.