Kapitola 9
Bertu bylo těžké něčím překvapit, ale když jsem vešel neohlášený do její kanceláře, vypadala nejdřív překvapeně, pak užasle a nakonec vztekle.
„Co tady děláte, sakra?“ zeptala se.
„Zvrtal jsem to,“ řekl jsem.
„Jak to?“
„Přepísk jsem to.“
„Nemluvte se mnou takhle,“ okřikla mě. „Takhle mluví vykradači sejfů, když trhavinou rozmetají celý sejf.“
„To je právě ono,“ řekl jsem. „Použil jsem moc trhaviny. Všechno jsem rozmetal.“
„Co se stalo?“
„Breckinridge chtěl provést vyrovnání,“ začal jsem vysvětlovat. „Rozmluvil jsem mu to. Řekl jsem mu, že si myslím, že je Bruno podvodník. Teď ale výše odškodnění stoupla v důsledku okolností, které jsem nemohl předvídat.“
„A Breckinridge vám to dává za vinu.“
„Breckinridge je zklamaný.“
„Sakra, Donalde,“ řekla. „To je na vás to nejhorší. Jste moc chytrý ptáček, ale namyšlený až běda. S velkým štěstím a dík pohotovému myšlení jste s odřenýma ušima zvládl tolik situací, že si snad myslíte, že vám svět leží u nohou.“
„Neleží mi u nohou,“ opravil jsem ji. „Svět je momentálně velice pochmurné místo. Jestli bude Breckinridge volat a ptát se, kde jsem, tak nevíte.“
„To mu říct nemůžu,“ namítla Berta. „Nehodlám…“
„To nejde!“ řekl jsem. „Abyste věděla, tak mu přesně tohle říct musíte.“
„Co děláte v kanceláři?“ zeptala se.
„Přišel jsem si pro foťák. Chci si udělat pár fotek z místa nehody.“
„Chcete tím říct, že pojedete zase celou tu dálku až do Texasu? Místo nehody je nám k ničemu. Pokud vím, byla to obyčejná ulice, nic mimořádného na ní nebylo. A nehoda se stala dávno, nic tam po ní nezbylo.“
„Neřekl jsem, že chci fotit nehodu, ale místo nehody.“
Vyšel jsem ze dveří, šel do své kanceláře a střetl se s ustaraným pohledem Elsie Brandové.
„Jaká byla, Donalde?“
„Je z toho momentálně tak trochu vedle. Ale určitě ji to brzy přejde a zaujme stav bojové pohotovosti. Raději odcházím, přejte mi štěstí.“
Elsie Brandová se usmála rty i očima. „Hodně štěstí, Donalde,“ řekla něžně.
Popadl jsem foťák a nějaké filmy, vyšel ven, jel jsem do Bulwin Apartments a zazvonil na zvonek u dveří s číslem 283.
Otevřela mi nápadně pohledná mladá žena s chladnýma očima, mohlo jí být dvacet osm let. Prohlížela si mě se zájmem.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Prodejci vašeho typu k nám obvykle nezabrousej. Neříkejte mi, že si přivyděláváte na studia prodejem předplatnýho na časopisy?“
Její úsměv byl vyzývavý.
„A kteří k vám obvykle zabrousí?“ odpověděl jsem stejně laškovným tónem.
„Postarší pánové, který přišli o stálý zaměstnání a vzali místo podomního prodejce, placenýho formou provize. Je mi jich líto, ale kdybych měla koupit všechny ty krámy, co prodávaj, tak bych byla za chvíli ještě víc švorc, než jsem teď, což už je hodně švorc.“
„Můžu dál?“ zeptal jsem se.
„Chcete?“
„Ano.“
„Tak pojďte.“
Otevřela vyzývavě dveře.
Byl to mnohem větší byt, než jsem předpokládal. Pohodlný, dobře zařízený obývací pokoj, po jehož obou stranách byly dveře vedoucí do ložnic a vzadu byla kuchyň. U každé ložnice byla zřej…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.