Falešný kufr

VI.

V devatenáct třicet mě vyklopil tryskáč v San Francisku. Měl jsem v sobě dvě sklenky šampaňského a večeři, obojí započítané v ceně. Najal jsem si taxík k hotelu Palace a trochu jsem se tam procházel.

Jestli mě sledovali, bylo to opravdu umělecké dílo, nikoho jsem si nevšiml.

Když bylo za mnou jako vymeteno, odebral jsem se do hotelu Caltonia, vyhledal pokoj číslo 751, aniž bych se předem ohlásil, a zaklepal.

Za chvíli se za dveřmi něco pohnulo, slyšel jsem obezřelý šustot a potom se ozval ženský hlas: „Kdo je tam?“

„Otevřte,“ řekl jsem drsně.

„Kdo je tam?“ zeptala se a měla teď trochu vylekaný hlas.

„Pro pána krále, tentokrát už byste mohla znát můj hlas,“ řekl jsem. „Otevřte.“

Slyšel jsem, jak otáčí klikou, a dveře se otevřely.

„Mrzí mě to, inspektore,“ řekla. „Nepoznala jsem napoprvé váš hlas. Měla –“

Uskočila stranou a chtěla zavřít dveře.

Opřel jsem se nohou do dveří, potom ramenem a vešel dovnitř.

„Vy – kdo jste?“

„Jmenuji se Lam,“ řekl jsem. „Zabývám se pátráním.“

„Ale proboha, nejste ten muž, jehož kufr –“

„Přesně tak,“ řekl jsem. „Potřebuji zjistit, jak přišel k mému kufru.“

Měla na sobě módní pyžamo z hedvábné látky a živých barev, přiléhající k tělu. Kabátek byl až k třetímu knoflíku rozepnutý a pyžamové kalhoty byly ušity tak, aby zdůraznily křivky.

Byla opravdu kus a dávala to na odiv.

Podívala se na mě a řekla: „Neměl jste sem chodit. Váš kufr má policie. Nemohu vám nijak pomoct.“

„Kde se to zběhlo?“ zeptal jsem se.

„V desátém patře.“

„Kdy k tomu došlo?“

„Muselo k tomu dojít, hned jak přijel. Nastoupil do vlaku, rezervoval si tady to apartmá a –“

„Apartmá?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Proč apartmá?“

„Rezervoval si ho telefonicky.“

„Ale proč apartmá? Proč ne jen pokoj?“

„Měl jste se ho na to zeptat,“ řekla. „Teď už nemáte moc vyhlídek, co?“

„Zřejmě ne,“ řekl jsem.

„Posaďte se,“ vyzvala mě a sama se uvelebila v širokém křesle. Přeměřovala si mě velkýma jasnýma očima, které měly naivní, bolestínský výraz, samy si nějak protiřečily. V jejich nevinném výrazu se skrývalo hodně zloby.

„Rozumím tomu tak, že pracujete pro tu ženu,“ řekla.

„Jakou ženu?“

„Tu ženu – Hazel Cluneovou. Říká si Hazel Downerová.“

„Nemáte ji ráda?“

„Je to takové – stvoření.“

„Všichni jsme nějaké stvoření.“

„Tahá z mužů peníze.“

„Jak to?“

„Jistě o tom víte, nebo byste měl vědět. Zapletla se se Standleym jen proto, že chtěla peníze.“

„On jí dal peníze?“

„Samozřejmě, že jí dal peníze. Kvůli tomu odkopla chlapce, s kterým chodila, a dala se dohromady s ním. Vysála ho do morku kostí.“

„Co udělala s těmi penězi?“ zeptal jsem se.

Tentokrát jí zajiskřilo v očích. „Dobře víte, co s nimi udělala,“ vybuchla. „Utratila co mohla za nejlepší šaty a potom sebrala dalších padesát tisíc, když zaměnila kufry. A potom chudák Standley nemohl splatit dluh, mysleli, že je to falešná výmluva, a oddělali ho.“

„Začínáte být pro mě zajímavá,“ řekl jsem.

„Pěkně děkuju,“ řekla sarkasticky. „Zajímám muže tak zřídkakdy, že je opravdu vzrušující …