Případ tonoucí kachničky

KAPITOLA 12

Vlak krátce zastavil, aby umožnil nastoupit osamělému pasažérovi, a pak se dal znovu do pohybu. Po pravé straně se na zasněžených horských štítech zaleskly první paprsky ranního slunce. Lokomotiva táhla vlak mezi oranžovníkovými sady plnými zlátnoucího ovoce a hvízdala, když projížděla nadúrovňovými křižovatkami. V lůžkových vozech začali stevardi vynášet do chodbiček zavazadla cestujících. Hosté v jídelním voze se zvolna rozcházeli, jak se vlak blížil k předměstským čtvrtím Los Angeles.

Mason vstoupil do jídelního vozu. Sally Ebertonová seděla u stolku pro dva.

„Jste sám, pane?“ zeptal se Masona číšník. „Račte, hned vás obsloužíme.“

„Díky, sednu si sem,“ řekl Perry a zamířil k Sallyinu stolku.

Ta zprvu hleděla do talíře, pak zdvihla ke rtům šálek s kávou, jen letmo na Masona pohlédla a znovu sklopila oči, aby je vzápětí poplašeně zvedla. S šálkem ve strnulé ruce hleděla do advokátovy tváře.

„Dobré jitro,“ pozdravil ji Perry.

„Jakže – vy jedete tímhle vlakem? Nevěděla jsem, že… že jste byl tady… na jihu…“

„Jen přechodně,“ odtušil Mason.

„Ach tak,“ usmála se blondýna. „Taky jsem musela brzy vstávat – byla jsem na návštěvě…“

Číšník se úslužně sklonil k Masonovu rameni. „Pokud si, pane, hned objednáte…“

„Jen šálek kávy,“ poručil Mason.

Pak otevřel tabatěrku, vyndal cigaretu, zapálil si a pohodlně se zaklonil, opíraje se lehce předloktím o okraj stolu. „Setkala jste se s ním?“ zeptal se.

„S kým?“

„Se svým přítelem.“

Chvíli na něj hleděla, jako by uvažovala, má-li se tvářit dotčeně či přátelsky, pak se usmála a odpověděla: „Náhodou to nebyl přítel, ale přítelkyně.“

„Myslíte tím Miltera?“ zeptal se Mason.

Teď se blondýna rozhodla pro pobouřenou reakci. „Nemám ponětí, kdo vám co namluvil,“ řekla, „nebo kdo vám dal právo mě vyslýchat.“

„Zatím to není výslech, ale jenom generálka.“

„Generálka na co?“

„Na otázky, které teprve přijdou.“

„Ujišťuji vás,“ pronesla Sally chladně formálním tónem, „že nikdo nemá právo se mě vyptávat na moje soukromé záležitosti, pane Masone.“

Perry se maličko zaklonil, aby udělal místo číšníkovi, který přinesl kávu. Pak mu podal dolarovou bankovku a řekl: „Zaplaťte za mě vrchnímu a zbytek si nechte.“ Zvolna se znovu předklonil, počkal, až číšník odejde a zeptal se jakoby nic: „Byl Milter živ nebo mrtev, když jste k němu přišla?“

Nehnula ani brvou. Její tvář připomínala masku plnou pohrdání.

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla.

Mason si osladil kávu, přidal smetanu, zvolna míchal, a dívaje se z okna s požitkem pokuřoval. Blondýna proti němu si stále zachovávala svůj jakoby znuděný a lehce blazeovaný výraz.

Mason mlčky dopil, zaklopil sedadlo a vstal.

V očích mladé ženy se objevilo překvapení. „To… to je všechno?“ zeptala se tónem, který prudce kontrastoval s její předstíranou rezervovaností.

Mason se na ni usmál. „Odpověděla jste mi dřív, než jsem se zeptal,“ poznamenal.

„Jak?“

„Svým strojeným překvapením i tou dotčenou, předem připravenou odpovědí. Nejspíš jste si svou reakci celou noc připravovala. Tušila jste, že někdo vám určitě tuhle otázku položí.“

S těmito slovy Mason opustil jídelní prostor, zanechávaje blondýnu, aby ho udiveně sledovala, jak prochází dveřmi, vstupuje do předsíňky a odchází do sousedního lůžkového vozu.

Marvina Adamse našel Perry v posledním vagónu. „Pane Masone!“ zvolal překvapeně student, který nevěřil vlastním očím. „Netušil jsem, že pojedete tímhle vlakem!“

„Já taky ne,“ odtušil Mason. „Musíme si rychle promluvit.“

Adams se posunul, aby měl advokát možnost si přisednout.

Mason zkřížil nohy, udělal si pohodlí a sklopil čalouněnou područku. „Včera večer jste z Witherspoonova ranče odvezl kachní mládě,“ řekl.

Marvin se pousmál. „Nejroztomilejší kačenka, jakou jste kdy viděl. Krmil jsem ji mouchami a hrál si s nijako s nějakým domácím zvířátkem.“

„Co se s ní stalo?“

„Nevím. Nedovedu si to vysvětlit. Prostě se ztratila.“

„Jak?“ zajímal se Mason.

„Vzal jsem ji do vozu, kterým jsem odjížděl.“

„Do svého vozu?“

„Ne. Půjčoval jsem si ho od kamarádů z El Templa. Je to taková študácká rachotina. Patrně pamatuje lepší časy, ale dodnes stačí na to, aby vás odvezla, kam potřebujete.“

„Jezdíval jste tím vozem na Witherspoonův ranč?“

Adams se znovu usmál. „Parkoval jsem s tou popelnicí přímo před obytnou budovou,“ řekl. „Pana Witherspoona vždycky strašně rozčilovalo, když ji tam viděl. Párkrát už mi navrhl, abych předem zatelefonoval, když budu chtít přijet, že pro mě do El Templa pošle vůz se šoférem.“

„Udělal jste to někdy?“

„To víte, že ne. Ta šunka sice není nic moc, to je fakt, ale mně vyhovuje. Znáte ten pocit, ne?“

Mason přikývl. „Lois proti tomu nic nenamítala?“ zeptal se.

Úsměv na mladíkově tváři se rozšířil. „Je tím autem nadšená,“ řekl šťastně.

„Tak dobrá,“ pokračoval Mason. „Před cestou do města jste tedy dal to kachní mládě do vozu. Co dál?“

„Rozloučil jsem se s Lois. Věděl jsem, že budu muset rychle sbalit zavazadla, abych chytil vlak do Los Angeles. Uvědomil jsem si, že mám hlad a chtěl jsem si někde koupit hamburger. Na hlavní třídě nebylo k zaparkování místo. Znám jednu hospůdku na Cinder Butte Avenue, a tak jsem tam zajel.“

„Parkoval jste přímo před restaurací?“ přerušil ho Mason. „Ne. Tam bylo taky plno. Musel jsem popojet ještě o kus dál.

Proč?“

„Nic – jen tak,“ odpověděl Mason. „Abych si udělal přesnější představu. To bude ten právník ve mně. Pokračujte.“

„Můžete mi vysvětlit, nač ten rozruch kolem nějakého káčete? Starý Witherspoon má strach, aby nezchudnul?“

Mason se odpovědi vyhnul, a místo toho položil chlapci další otázku: „Když jsme se prvně setkali, zmínil jste se o nějakých nových chemikáliích, které mohou způsobit, že vodní pták nedokáže plavat. Mohl byste mi to vysvětlit?“

„Jsou to detergenty,“ vysvětlil Adams.

„Co to znamená?“

Mladíkova tvář se rozzářila nadšením člověka, jenž má příležitost hovořit o tématu, které ho zajímá. „Molekuly detergentů jsou složitě strukturované. Jeden konec každé z dlouhých molekul je hydrofobní, čili, jinými slovy, odpuzuje v…