Případ tonoucí kachničky

KAPITOLA 7

Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když Della Streetová vešla do Masonovy kanceláře se spěšným dopisem v ruce.

Mason zvedl unavené zraky od zápisu z procesu Stát versus Horace Legg Adams. „Co je, Dello?“ zeptal se.

„Spěšnina. Připadá mi podezřelá. Adresa je napsaná hůlkovým písmem, patrně levačkou.“

Perry Mason si obálku pečlivě prohlédl, podíval se na ni proti světlu, pak se zasmál a řekl: „Je to jen novinový výstřižek.“ Uchopil úzkou tenkou dýku, kterou užíval místo nože na papír, rozřízl obálku a výstřižek z ní vyňal.

„Mrzí mě, že jsem vás tím obtěžovala,“ řekla Della Streetová. „Myslela jsem, že je to něco důležitého, co byste měl vidět dřív, než tu obálku sama otevřu.“

„Počkejte moment,“ zarazil ji Perry. „Mám dojem, že vaše tušení bylo na místě.“

Della přistoupila k jeho křeslu. Perry podržel výstřižek tak, aby ho mohli číst společně. Byl vytištěn na kvalitnějším papíru, než jaký se používá pro denní tisk; evidentně nepocházel z běžných novin, ale z nějakého časopisu, který se zabývá společenskými drby a skandály. Zněl takto:

Proč se všeobecně vážený příslušník vyšších společenských vrstev, pyšnící se významnými předky, obává, že jeho rodina by mohla být zatížena hrozivým dědictvím? Odpověď souvisí s tvrdohlavostí jeho dcery, která je odhodlána usídlit se v cizím domě, aniž předem nahlédla do všech jeho tajných komnat. Jeho temné dědictví je neslýchané hrůzné. Radíme otci, aby si ověřil, zda jeho nastávající zeť projevuje krutost ke zvířatům. Jestli ano, pak by měl zasáhnout dřív, než bude pozdě. Zvlášť by se měl zaměřit na případ tonoucí kachničky. Mladí muži, které těší topit bezmocné kačenky, nebývají nejvhodnějšími zeti. Pak, milý tatínku, netvrďte, že jsme vás včas nevarovali!

Mason si výstřižek pečlivě pročetl a přikázal Delle Streetové: „Skočte do Drakeovy detektivní agentury a zeptejte se, jestli by Paul nemohl zjistit, ze které tiskoviny to pochází.“

Della vzala do ruky výstřižek, na okamžik se zamyslela, párkrát ho otočila a poznamenala: „Je to vydírání, viďte?“

„Nevím,“ odpověděl Mason.

„Moment,“ zarazila se Della. „Myslím, že vím, z čeho to je.“

„Ano?“

„Je to takový malý skandální hollywoodský plátek. Párkrát už jsem ho měla v ruce. Většinou zveřejňuje tajemné narážky na soukromé aféry filmových hvězd.“

„Tedy bulvární noviny?“

„Ne tak docela. Vyjadřují se spíš formou kvizů a hádanek. Tak, aby se potrefená husa ozvala sama. Koukněte se tady na zadní stránku toho výstřižku. Z toho poznáte, jak to dělají.“

Della Streetová podala Perrymu noticku, která zněla:

Na 240 našich čtenářů správně identifikovalo významnou filmovou hvězdu, o které jsme v minulém čísle naznačili, že si libuje v pořádání marihuanových večírků. Z toho je nejlépe vidět, že se nakonec nic neutají.

Mason ukázal hlavou k telefonu. „Brnkněte Drakeovi do jeho kanceláře. Jestli tam je, tak mu řekněte, ať se tu na okamžik staví. Chtěl bych si s ním promluvit jak o tomhle, tak o tajemné slečně X.“

Della vyřídila vzkaz a řekla: „Bude tu za moment.“ Pak zavěsila a zeptala se: „Myslíte, že ta slečna X je chybějícím článkem k vyřešení našeho případu?“

Mason vrazil pěsti hluboko do kapes. „Ovšem, Dello,“ odpověděl, „státním zástupcům já odjakživa nedůvěřuju.“

„A oni zase nedůvěřují vám, co?“ zasmála se Della Streetová.

Mason s úsměvem přikývl. „V tomhle případě,“ poznamenal, „uzavřel státní zástupce s obhájcem obžalovaného dohodu, na jejímž základě se jméno ženy, o níž obžalovaný tvrdil, že s ní měl zavražděný v úmyslu uprchnout, v celém procesu neobjevilo, takže se o ní hovořilo výhradně jako o slečně X. To je největší bota, jaké se Adamsův obhájce dopustil.“

„Proč?“

„Protože se to rovnalo veřejnému přiznání, že sám advokát nevěří tvrzení vlastního klienta,“ vysvětloval Perry. „Uvědomte si, že Adams řekl policii, že se mu Latwell svěřil, že hodlá se slečnou X utéci. Když se pak našla ve sklepě továrny jeho pohřbená mrtvola, policie se přiklonila k názoru, že toto tvrzení bylo vylhané. Dohoda, na kterou Adamsův obhájce přistoupil, naznačovala, že on sám si myslí totéž. Alespoň v očích poroty to tak muselo vypadat.“

Della Streetová mlčky přikývla.

Mason pokračoval: „Jedné věci na celém tom případu nerozumím. Od státního zástupce by bylo logické, kdyby se chytil původního tvrzení obžalovaného a předvolal zmíněnou dámu na lavici svědků, kde by svou dohodu s Latwellem jednoznačně popřela.“

„Dobrá,“ odtušila Della, „a proč to tedy neudělal?“

„Jednoduše proto, že po dohodě s obhájcem to už nebylo nutné,“ vysvětlil Mason. „Od chvíle, kdy Adamsův advokát souhlasil, že u soudu jméno té ženy vůbec nepadne, musela porota nabýt dojmu, že jak veřejný žalobce, tak obhájce jsou přesvědčeni, že obžalovaný lže. Jenže co když nelhal? Co když Latwell skutečně chtěl se slečnou X uprchnout? Dovedete si představit, jaké nové světlo by to vrhlo na všechny dosud známé skutečnosti?“

„Ale co jestli ta žena státnímu zástupci připustila, že…“

„Nic nenasvědčuje tomu, že s ní vůbec hovořil,“ skočil jí do řeči Perry Mason. „Ve skutečnosti…“

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

„To bude Drake,“ poznamenal Mason. „Ať jde dál.“

Paul Drake měl v ruce kopu telegramů. „Konečně se věci začínají hýbat, Perry,“ hlásil.

„Spusť první,“ poručil Mason, „a pak ti řeknu, co vím já.“

„Milter ve Wiltmere Apartments nebydlí. Schválně hádej, kde je.“

Mason pozvedl obočí. „V El Templu?“

„Přesně tam.“

„Jak je tam dlouho?“

„Čtyři nebo pět dní.“

„Kde tam bydlí?“

„V nájemním domě číslo 1162 na Cinder Butte Avenue. Je to dvoupodlažní dvojdomek, rozdělený do čtyř nájemních bytů. Znáš ten typ – dva byty dole, dva nahoře, každý s vlastním vchodem.“

„Zajímavé,“ poznamenal Mason.

„Viď? Ale povím ti ještě něco. Jakási mladá žena jménem Alberta Cromwellová se prohlašuje za jeho manželku. Přistěhovala se za ním do El Templa a najala si prázdný byt hned vedle něj.“

„A Milter o ní ví?“ zajímal se Mason.

„Jak by nevěděl? Její jméno je na schránce na dopisy.“

„Proč se nenastěhovala rovnou k němu?“

„Čert ví.…