Kapitola 14
VRAŽDĚNÍ POKRAČUJE
Zaparkoval jsem auto na Lexbrook Avenue, přibouchl za sebou dveře a pospíchal do bytu Ruth Otisové. Odemkl jsem.
Když klapl zámek a já jsem otevřel vchodové dveře, nenápadně jsem se ohlédl.
Neviděl jsem nikoho, kdo by se o mě zajímal. Kolem domu parkovala auta, ale v žádném jsem nikoho neviděl.
Bral jsem schody po dvou až k Ruthinu bytu. Aniž bych předtím zaklepal, vsunul jsem klíč do zámku a potom jsem se znovu rozhlédl po chodbě, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Pak jsem odemkl, otevřel dveře a vešel do bytu.
Varovalo mě jakési tušení. Skrčil jsem se.
Neudělal jsem to však dost rychle. Najednou jsem měl pocit, že na mě padá střecha. Cítil jsem, jak mě opouštějí síly a jak se ke mě blíží červený koberec. Uhodil mě do obličeje a potom mě obklopila tma.
Jaksi vágně jsem tušil, jak utíká čas. Nevěděl jsem, kolik ho uteklo. Neměl jsem o něm ponětí. Bylo mi špatně a hučelo mi v hlavě. Bylo to jako zubařská vrtačka, jen to neustávalo. Nepotřebovalo to žádný pohon. Nedalo mi to pokoj.
S námahou jsem otevřel oči. Pomalu se mi vracely smysly.
Ležel jsem na podlaze v bytě Ruth Otisové. Cítil jsem pach koberce. Zvukem, který jsem vnímal jako zubařskou vrtačku, bylo bzučení velké zelené mouchy, která mi létala kolem hlavy. Na několik minut si sedla a potom mě po několika vteřinách opět začala neúnavně obletovat.
Snažil jsem se poslouchat, jestli je v bytě ještě někdo. Kromě bzučení mouchy jsem nic neslyšel.
Neviděl jsem nic než nohy židlí a spodní stranu stolu.
Pokusil jsem se pohnout rukama a nohama. Bolela mě hlava a zvedal se mi žaludek, ale svaly jsem měl v pořádku.
Zhluboka jsem se nadechl, chvíli jsem poslouchal a potom jsem sebral síly, postavil se na ruce a na kolena a vyskočil na nohy.
Nic se nedělo.
Zdálo se, že jsem tam sám. Byl tu takový zvláštní vzduch, jaký bývá uprostřed dne v prázdném bytě.
Celé to místo mělo zvláštní ponurou atmosféru. Bez Ruth bylo nepříjemně prázdné a jalové. Jako když se díváte, jak šaty člověka, kterého máte rád, visí sklesle na ramínku.
Hlavu už jsem měl jasnější, ale pořád mě bolela. Vešel jsem do koupelny a prudce otevřel dveře.
Nikdo tam nebyl.
Po špičkách jsem došel k šatně, opět prudce otevřel dveře a uskočil.
Nic se nedělo. Jsem tu sám.
Spiklenecky jsem vešel do šatny a poznal šedý kabát, který měla Ruth den předtím na sobě.
Sáhl jsem nejdřív do levé kapsy a potom do pravé.
Nečekal jsem, že v nich něco bude, a proto mě překvapilo, když jsem v ruce sevřel chladný kousek kovu.
Čekal jsem nějakou past. Vylovil jsem z kapsy k…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.