KAPITOLA DEVÁTÁ
Konferenciér doma
Ten noblesní činžák byl vystavěn původně pro nájemníky, kteří hledí působit vznešeným dojmem. Průčelí vypadalo, jako bych vstupoval do milionářského sídla. Ve vyumělkované hale stál pult a za ním domácí telefonní ústředna. Důstojně se tvářící muž zastával roli informátora a telefonistky. Dokonce tu měli liftboye v modré uniformě se zlatě vyšitým znakem činžáku na límci a na rukávu.
Přistoupil jsem k tomu důstojnému muži. „Prosím pana Elgina.“
„Roberta Elgina?“
„Ano.“
„Jste ohlášen?“
„Ano.“
„Vaše jméno, prosím.“
„Lam.“
Zasunul kolíček do jedné zdířky ústředny, počkal, než signální žárovka zhasla, a pak řekl: „Je tu pan Lam. Říká, že je ohlášen… Ano, děkuji.“ Vytáhl kolíček, sejmul sluchátka a řekl: „Račte prosím nahoru. Apartmá 825.“ Liftboy mě vyvezl nahoru, zastavil a ukázal mi apartmá.
Bylo to, jak jsem očekával. Zvenčí vznešené sídlo bylo rozparcelováno na malé bytečky. Bob Elgin stál ve dveřích oděn v pyžamo a župan a na tváři měl výraz hrozné únavy. Nevzpomínám si, že bych už viděl muže s tak naprosto unaveným výrazem. Nebylo to vyčerpání ani vysílení, ale prostě jenom únava. Byl otráven sám sebou, svým okolím, svou prací, svým životem. Ze rtů mu visela cigareta a zdálo se, že jeho rty nemají dost síly cigaretu udržet rovně.
„Vy jste Lam,“ řekl.
„To souhlasí.“ Podal jsem mu ruku.
„Společník Berty Coolové?“
„Ano.“
Jeho ruka spočinula bezvládně v mé dlani. Na moment mu prsty poněkud ztuhly a potom zase jako bych držel v ruce bláto.
Pustil jsem mu ruku a Elgin řekl: „Pojďte dál.“
Technicky vzato to byla dvougarsónka. Jestli se podle obývacího pokoje dalo soudit na rozměry ložnice, byla právě dost velká na to, aby se tam vešla postel, toaletní stolek a dveře do koupelny. V obýváku na prochozeném koberci stál gauč, dvě křesla a stůl, na oknech visely splihlé krajkové záclony a několik obrazů na zdi. Na jednom konci byl výklenek, kde stála lednička a malý elektrický sporák. Na stěně viselo několik skříněk na stolní nádobí.
Ve výlevce ležely špinavé talíře a na stole obýváku stály dvě sklenice. V každé bylo asi na centimetr vody, patrně z krychliček ledu, které se během noci rozpustily. V popelnících byly navršeny špačky a otevřené okno nestačilo pokoj vyvětrat – čpěl tu kouř z cigaret a byl cítit alkohol. Na stole ležel výtisk magazínu Variety a druhý byl pohozen na gauči. Nedělní noviny ležely rovněž na gauči, byly však ještě složeny, jako by si je Elgin vyzvedl hned po rozhovoru s Bertou, ale zatím se je rozhodl ještě nečíst.
Elgin byl oholen a lesklé černé vlasy měl sčesané dozadu.
„Posaďte se,“ řekl, „jako doma. Není ještě uklizeno. Než jsme šli na kutě, trochu jsme popíjeli.“ Kývl jsem a posadil se.
Elgin byl asi padesátník s propadlými tvářemi, štíhlý v pase, se širokými rameny. Jeho černé oči ležely dost daleko od sebe. Měl ve zvyku přimhouřit oči, zaklonit hlavu a pozorovat svůj protějšek, takže budil dojem, jako by mu bylo všechno jedno.
„Myslím, že to musíte obvykle t…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.