KAPITOLA DESÁTÁ
Fotografky
Bylo už po deváté, než jsem našel dívku, která měla povolení fotografovat v Cabanitě. Jmenovala se Bessie, bydlela v přívěsném voze, zařízeném jako temná komora, a objížděla různé noční podniky a varieté. Nyní stál její trailer právě asi pět kilometrů daleko od Cabanity před barem Červený kohout. Tento podnik nebyl tolik na ráně a také toho využíval, neboť se tam údajně děly věci, které by jinde neprošly.
Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Fotografku jsem našel hned. Byla neděle večer a protože podnik stál až na předměstí továrenské čtvrti, mnoho hostů v něm nebylo. Fotografka získala nicméně čtyři objednávky. Když udělala snímky, vyzvedla si u šatnářky pršák, hodila ho přes ramena a kráčela k vozu.
Přidal jsem se k ní. „Nechcete prodat nějaké fotky?“ zeptal jsem se jí.
Slehla po mně pohledem. „Nahotinky?“
„Ne. Zákazníků.“
„Beze všeho.“
Řekl jsem: „Minulý týden jste měla s jedním párkem v Cabanitě menší nepříjemnost. Nechtěli se dát vyfotografovat. Vzpomínáte si na to?“
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Jmenuju se Pracháč,“ řekl jsem. „Rodiče mě pokřtili E. Pluribus Unumpoznamka1“>1, ale říká se mi také Lupen nebo Zelená.“
„Opravdu jsem tam měla kvůli snímku menší mrzutost. Mám napilno. Kdy vás uvidím?“
„Hned teď.“
„Musím co nejrychleji vyřídit tyhle objednávky a snímky vyvolat.“
„Jsem zkušený fotograf.“
„Já vím,“ řekla, „muži si vymýšlejí všechny možné záminky, aby se mnou mohli do temné komory a tam –“
„Já ne,“ řekl jsem.
„No dobře, tak pojďte. Někdy se to musí risknout.“ Odemkla dveře traileru. Vešel jsem za ní, ona dveře zavřela, zamkla a stiskla tlačítko. Přívěsný vůz se vzápětí dal do pohybu.
„Má společnice jede bez otřesů, takže tyhle snímky vyvolám, než přijedeme k další zastávce. To víte, při téhle práci sebou musíte hodit.“ Nastavila elektrické signální hodiny se světélkujícím ciferníkem a zhasla všechna světla. Chvíli jsme tam spolu stáli ve tmě tmoucí a jenom na druhém konci matně svítila červená žárovka. Po chvíli můj zrak červenému přítmí přivykl a viděl jsem, jak dívka dělá rukama rychlé a cílevědomé pohyby.
Řekl jsem: „To vám asi dá zabrat, tohle všechno udržet v pořádku.“
„Není to tak zlé,“ odpověděla. „Filmy vložím do vyvolávacího rámu a jakmile signální hodiny –“ V té chvíli zazněl zvonek, jako by její slova chtěl potvrdit.
Dívka vzala z vývojnice rám z filmu, vložila ho do dalšího tanku a řekla: „Máme dvě minuty čas. Potom filmy dám do ustalovacího roztoku k vyjasnění mléčného zákalu, vykoupu je v lihové lázni a usuším. Zatímco fotografuju další zákazníky, vyrobí moje společnice řidička otisky. Každý z filmů je označen číslem.“
„Vypravujte mi, co se přihodilo v sobotu.“
„Občas se nám to stává. Nevím, čím to je. Nikdy obvykle nefotografuju dřív, dokud si objednávku neověřím, ale tohle vypadalo tak věrohodně, že jsem na to nalítla.“
„Co se stalo?“
„Ti dva tam večeřeli. Mluvili klidně, potichu, jako manželé, kteří už žijí dlouho spolu. Obvykle s nimi neztrácím čas. Venkovští…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.