KAPITOLA 9
Mason zaparkoval před rezidencí ve Vauxman Avenue, rychle zdolal přední schodiště a právě se chystal stisknout domovní zvonek, když dveře rozrazila Muriell Gilmanová.
„Ach, pane Masone, co se děje?“ zeptala se. „Povězte mi to.“
„Povím vám to všem najednou,“ řekl Mason. „Kde jsou ostatní – nahoře?“
Zavrtěla hlavou. „Udělala jsem, co jste mi nakázal, pane Masone. Nechala jsem je spát.“
„To je dobře,“ řekl Mason. „Teď je vzbuďte a řekněte jim, že mají přijít dolů. Mám důležitou zprávu. Chci vás mít všechny pohromadě, až vám to povím.“
„Ale, pane Masone, povězte mi, je tatínek… nebyl zraněn, nebo snad dokonce – nezabili ho?“
„Po fyzické stránce,“ ujistil ji Mason, „je váš otec momentálně zcela v bezpečí. Mám ale špatnou zprávu a nepřeji si, aby ji ze mě někdo doloval po kouskách. Chci vás mít všechny pohromadě, až vám ji povím, a chci, aby Nancy a Glamis sešly dolů, abych si s nimi mohl promluvit současně, až budu mluvit s vámi.“
„Glamis bývá protivná, dokud si nedá kávu,“ řekla Muriell. „Radši jí trochu kávy přinesu.“
„Pošlete ji sem dolů a nechte ji, ať je protivná,“ nařídil Mason. „Vyřiďte jí, že s ní chci mluvit.“
„Pojďte dál, pane Masone,“ řekla Muriell, „a já pošlu Nancy a Glamis dolů.“
Mason ji následoval do velkého, vkusně zařízeného obývacího pokoje.
„Můžu se porozhlédnout v jídelně a kuchyni, až budete nahoře?“ zeptal se Mason.
„Ale jistě. Já to zaběhnu říct Nancy a Glamis. Vím docela určitě, že to bude chvíli trvat, než se obléknou, upraví a sejdou dolů. Buďte tak hodný a počkejte, prosím vás.“
„Počkám,“ řekl Mason, „ale rozhlédnu se tu.“
Muriell vyšla spěšně do schodů. Mason zběžně obhlédl obývací pokoj, potom přešel do jídelny, tlakem otevřel létací dveře do kuchyně, nahlédl dovnitř, zevrubně si prohlédl umístění dveří a oken, a než se Muriell vrátila, byl už zase zpátky v jídelně.
„Přiměla jste je vstát?“ zeptal se.
„Vzbudila jsem je,“ řekla. „Nancy přijde hned. Jak to bude s Glamis, to nevím. Byla opravdu naštvaná.“
„To je tedy škoda,“ řekl Mason ledabyle. „No – jak jsem si všiml, když člověk stojí tady v jídelně, vidí venku na garáž a dílnu, kdežto z kuchyně tam vidět nejde.“
„Správně. Jedna stěna jídelny je tady trochu vystrčená a z toho okna se dá dohlédnout na garáž a dílnu.“
„Kde seděl váš otec?“
„Kousek od místa, kde teď stojíte, támhle na té židli u stolu.“
„Když jedl snídani, mohl tedy z okna vidět na dílnu.“
„To asi ano.“
„Ale vy jste tam z kuchyně neviděla?“
„Ne, z kuchyně vedou dveře na zadní verandu – ze dveří zadní verandy už na dílnu je vidět, ale z kuchyně ne. Proč, pane Masone? Je v tom nějaký rozdíl?“
„To nevím,“ řekl Mason. „Snažím se udělat si obrázek – a teď zrovna v tom nemám moc velké jasno. Doufám, že vaše nevlastní matka mi bude moci…“
„Co bude moci?“ zeptal se ženský hlas.
Mason se otočil a setkal se se zvědavýma, mírně rozhořčenýma očima vysoké světlovlasé ženy, která i přes to, že nebyla namalovaná a přes skutečnost, že byla zjevně oblečená pouze v domácích ša…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.