KAPITOLA 14
Kolem druhé hodiny odpoledne jsem našel Louieho. Seděl u stolu v zadní místnosti jednoho z levnějších podniků v postranní ulici. Před ním stála poloprázdná láhev obyčejné whisky. Klouby na ruce, ve které držel sklenici, měl odřené a krvácely mu. Utkvěle před sebe zíral skelnýma očima. Když jsem přišel k jeho stolu, něco mumlal.
Pohlédl na mě. „Ach, to ši ty,“ řekl a jazyk se mu pletl.
Odstrčil jsem láhev whisky stranou: „Co kdybychom šli domů, Louie?“ Otřásl se. „Hele, to je fakt. Já mám domov, že? Já – ach pane bože.“ Vstal a ponořil ruku do kapsy u kalhot a vytáhl dvě dolarové bankovky a nějaké drobné.
„Víš, čo šem udělal, kámo?“ zeptal se a jeho lesknoucí se oči mě pozorovaly utkvělým skelným pohledem. „Já šem utratil ža chlašt ty prachy, čoš mi dal – všečko, čo žbylo, když šem nakoupil, kromě těchhle. To je má chyba. Mě to tak čašto popadne, ta touha, a když mě to chytí, nemůžu…“
„Koho jsi to praštil, Louie?“ zeptal jsem se.
Podíval se na klouby a zamračil se: „Víš, to ti je šranda. Já šem myšlel, že jsem někoho tříškl, ale pak šem ši myšlel, že je to jen taková pšedštava, jakou člověk má, když še napije. Tak to nějak bylo. Počkej chvilku. Nech mě pšemýšlet. Já ti povím, kdo to byl. Byl to Šid Jannix. Jednou byl na žadě k žápašu o titul. Dobrej kluk – dočela dobrej, ale použil šem na něho švůj štarej úder. Ukážu ti, jak vypadá štará Haženova finta. Vyhrál šem mištrovštví námožničtva – mušelo to být to mištrovštví – určitě, bylo to v Honolulu v roče… počkej. Bylo to…“
„No tak, Louie. Jde se domů.“
„Nežlobíš še na mě kvůli těm prachům?“
„Ne.“
„Chápeš, jak to je?“
„Určitě.“
„Ty ši nejlepší kámoš, jakýho šem kdy měl. Hned, jak šem tě poprvé tříškl, šem věděl, že še mi líbíš. Když někoho tříškneš do čelišti, je to jako by šiš š ním potčášl rukou – tak dobrý, deme domů.“ Vyvedl jsem ho na chodník, pomohl mu po ulici a do auta. Když jsme byli na půl cestě do chaty, uvědomil si náhle ohavnost své zpronevěry. Chtěl vystoupit z vozu. „Nech mě vystoupit, kámo. Nemůžu přece jezdit stejným autem jako ty. Nemůžu se ukázat slečně Helen. Co jsem to vlastně spáchal? Ukrad jsem ti prachy. Věděl jsem, že jich nemáš moc – jenom nějaký, co sis ušetřil – a já jsem ti je ukrad. Chci vystoupit. Zasloužím si, abych si rozbil hlavu a umřel. Za nic nestojím.
V každým případě jsem dostal moc ran. Nemám už žádnou – sebekontrolu.“ Položil jsem mu ruku na rameno, které bylo u dveří. Pohrával si s klikou. „Zapomeň na to, Louie,“ řekl jsem mu a řídil vrčící auto jednou rukou. „Nikdo z nás není dokonalý. Já mám taky chyby.“
„Chceš říct, že mi to odpustíš?“
„Určitě.“
„Nezlobíš se?“
„Nezlobím.“
Rozplakal se, a když jsem ho dostal do chaty, ronil slzy pokání.
Helen a já jsme ho uložili do postele. Když jsme ho přikryli a postavili mu k posteli velký džbán vody, zeptala se: „Co teď?“
„Zůstanu u něho,“ řekl jsem jí. „Vezměte si auto, zajeďte do města a dejte si upravit vlasy v kadeřnictví, o kterém jste mluvila.“ Podívala se na mě a chvíl…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.