KAPITOLA 15
Helen Framleyová se přihrnula do chaty. „Mám hlad jako vlk. Je tu něco k jídlu?“
„Přišla jste právě včas,“ pravil Louie. „Mám v troubě španělské fazole, aby nevychladly. Vařil jsem je celej den. Počkejte, ochutnám je.“
„Vařené fazole?“ zeptala se.
„Ne tak docela. Vaří se, pak se smaží a rozmačkávají s trochou česneku. Neříkejte mi, že jste ještě neochutnala mexické smažené fazole.“
„Ne, ale voní to dobře.“
„Za okamžik jsou připravený.“
Louie odešel do kuchyně a věnoval se sporáku.
Helen mi velice lhostejně řekla: „Donalde, ptal jste se mě, jak jsem na tom s penězi. Jak jste na tom vy?“
„Dokážu vyjít.“
„Nevěřím. Kolik jste měl v cestovních šecích?“
„Nestarejte se. Vyjdu s tím.“
„Nechte mě, ať se podívám.“
„Povídám, jsem v pořádku.“
„Hele, nechte mě kouknout. Kde máte šekovou knížku?“ Vzal jsem šekovou knížku. Zbývaly tři dvacetidolarové šeky.
Zasmála se. „Na výdaje, které máte,“ řekla, „to nejsou žádný prachy. Poslouchejte, chci z toho něco uhradit.“
„V žádném případě.“
„Nedělejte si legraci. Mám dost prachů a přispěju vám. Zkuste mi v tom zabránit.“ Otevřela kabelku a vytáhla paklík bankovek. Oddělila od něho tři dvacítky, které vrátila do kabelky, a zbytek hodila ke mně.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak teda dobrý, je to půjčka,“ řekla. „Můžete mi to vrátit.“
„Kolik toho je?“
„Nevím. Tři nebo čtyři sta dolarů. Spočítejte je.“ Spočítal jsem je. Bylo to čtyři sta padesát dolarů.
„Kde jste k nim přišla?“ zeptal jsem se.
„Ale, měla jsem je v kabelce. Pamatujete, měla jsem ten paklík, když se moje a Pugova cesta rozešly.“ Zastrčil jsem peníze do kapsy. O tom, že jsem ji viděl v kasinu, jsem nic neřekl.
Po večeři jsme zajeli do města a šli na první představení do kina. Zdálo se, že Louie se cítí velice dobře. Helen moc nemluvila. Byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou.
Cestou domů si prozpěvovala populární melodie, a když jsme přišli k chatě, přiměla nás, abychom se zastavili venku a dívali na hvězdy. Náhle řekla: „Pochopitelně vím, že to skončí. Bojím se, že to skončí brzy, ale dokud to trvá, je to ohromné, nemyslíš, Louie?“ Louie opáčil: „To se ptáte mě? Vidíte, jak si rozumíme. Zdá se, jako bychom měli stejnou krevní skupinu.“ Pak jsme se zasmáli a šli dovnitř.
Počkal jsem, až se Helen odešla sprchovat a připravit ke spánku, a pak jsem řekl: „Louie, musím jít poslat telegram. Zajedu zpět do města. Nečekejte na mě, a řekni Helen, že se tam možná zdržím hodinu nebo déle, protože musím počkat na odpověď.“ Nutil jsem se, aby mi hlas zněl lhostejně, a Louie si toho všiml.
„V pořádku, kámo,“ řekl. „Nechoď do žádnejch tmavejch uliček, a kdyby na tebe byl někdo zlej, vzpomeň si na starej Hazenův úder. Vyzkoušej to, a až udeříš, nezapomeň do toho vložit celou váhu těla.“
„Nezapomenu,“ ujistil jsem ho. Tiše jsem vyklouzl ze dveří a nastoupil do auta.
Když jsem byl zpátky ve městě, začal jsem objíždět nemocnice. Tvářil jsem se seriózně a velice nenuceně, jako profesionál, konající obvyklou rutinní práci. Dával js…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.