Okresní prokurátor láme pečeť

Kapitola 13

Malá skupinka seděla kolem psacího stolu v kanceláři Rexe Brandona. Hattie M. Irwinová byla úplně zmatená, ale přesto se nepokoušela skrývat, že být středem takové pozornosti ji těší víc než co jiného.

„Tedy, pokud vám správně rozumím,“ shrnul Brandon, když skončila svoje vypravování, „vy jste prostě vyplnila a odeslala dotazník do soutěže.“

„Správně.“

„A potom vám ten muž zatelefonoval, představil se jako zástupce oné společnosti a sdělil vám, že jste vyhrála cenu.“

„První cenu,“ zdůraznila hrdě. „Byl to prezident té společnosti.“

„A že první cena pozůstává ze zájezdu do Kalifornie zdarma. Včetně úhrady všech výloh.“

„Správně.“

Brandon pohlédl přes stůl na Selbyho. „Nechtěl bys raději klást otázky ty, Dougu?“

„Jen se ptej ty, Rexi,“ odpověděl Selby.

Brandon chvilku váhal. „Myslím, že to dovedeš líp než já, Dougu.“

„Tvoje otázky jsou úřední, moje ne.“

„Můžeme je za úřední pokládat.“ Selby se pouze usmál.

Brandon se zhluboka nadechl. „Tak vy jste přijela z Empalmy.“

„ Jistě.“

„Znala jste tam muže, který se jmenuje Roff, Fred Albion Roff?“

„Osobně ho neznám, ale už jsem to jméno slyšela. Četla jsem je v novinách. Tam u nás je to významný advokát.“

„Nevzpomínáte si, že byste se s ním někdy setkala?“

„Ne.“

„Svědčila jste někdy v nějaké věci před soudem?“

„Ne.“

Brandon si přitáhl list papíru, na němž měl poznamenáno několik jmen. „Znáte advokátku, která se jmenuje Inez Stapletonová?“

„Ne.“

„Znáte někoho v Kalifornii?“

„Mám neteř v Sacramentu, to je jediný člověk, kterého tady znám.“

„Neznala jste Martu Otleyovou?“

„Ne.“

„Jistou Elsu Prestonovou?“

„Ne.“

„Nějakou Barbaru Honcuttovou?“

„Ne.“

„Harveye Prestona?“

„Ne.“

„A teď si vezměme toho muže jménem Hastle, co jel s vámi ve vlaku. Víte o něm něco?“

„Nic. Setkala jsem se s ním teprve, až když jsme vystoupili v Madison City. A pak mě oslovil ten pán s bílou gardénií a…“

„Co vám řekl?“

„Velmi zdvořile se na mě usmál a zeptal se: „Jste ta dáma, kterou hledám?“

„A co vy na to?“

„Tedy, já mu přirozeně odpověděla, že jsem, protože to byl ten zástupce cestovní kanceláře.“

„A co říkal on?“

„Řekl, že má před nádražím stát auto a abych s ním šla, že mě zaveze do města. A pak uviděl toho druhého muže s gardénií a řekl: „To je divné,“ a šel k němu a zeptal se ho: „Nehledáte mě?“ A ten člověk mu odpověděl, že hledá. Ten pán chvilinku vypadal, jako že z toho má zamotanou hlavu, a pak povídá: „No nic, pojďme do vozu.“

„Ptal se vás na vaše jména?“

„Cestou do města se mě zeptal, jestli jsem… teď určitě nevím, co to bylo za jméno.“

„Anita Eldonová?“ napověděl jí Selby.

„Tak nějak to znělo.“

„A co jste mu na to odpověděla?“

„Vysvětlila jsem mu, že jsem paní Irwinová. On se potom chvilku zamyslel a pak se zeptal na jméno toho pána vedle mě. Právě tenkrát ten muž řekl, že se jmenuje Carl Hastle. To jsem jeho jméno prvně slyšela. A potom slovo dalo slovo a ukázalo se, že to musí být nějaký omyl. Já navrhovala, že by asi měl nejlepší, kdyby nás zavezl zpátky na nádraží, ale on povídal, že podle něho by pro nás bylo nejlíp, kdybychom šli do hotelu a čekali tam.“

„A co tomu říkal Hastle?“

„Celkem nic moc.“

Brandon přemítavě pohlédl na Douga Selbyho, ten jeho němé prosbě porozuměl a přispěchal mu na pomoc.

„Jste si úplně jistá, že ani Martu Otleyovou, ani Elsu Prestonovou neznáte?“

„Nikdy předtím jsem o nich neslyšela.“

„Znáte někoho v McKeesville v Kansasu?“

„Tam jsem jakživ nebyla.“

„A v Madison City někoho znáte ?“

„Ne.“

„Ten člověk, Elmer Floris, co vás potom vzal s sebou, vypravoval vám něco o sobě?“

„Moc ne. Ačkoliv ji měl dobře proříznutou, pusa mu jela jako šlejfířovi. Skoro pořád vykládal o krajině, o krásách Kalifornie a vyptával se mě na Kansas.“

„Na kterou část Kansasu ?“

„Oh, jen tak všeobecně.“

„Neptal se vás na nějaké lidi?“

„Ne.“

„A jste si jistá, že o Fredu Albionovi Roffovi nic nevíte?“

„Myslíte o tom empalmském advokátovi?“

„Ano.“

„Jen to, co jsem o něm četla v novinách.“

„Nevzpomínáte si, co jste četla?“

„Ne. Čistě jen, že něco řekl. On řečnil na …