Okresní prokurátor láme pečeť

Kapitola 8

Doug Selby našel Rexe Brandona, jak neklidně měří kroky podlahu své kanceláře. To bylo něco pro něho zcela nezvyklého.

Šerif Dougovi posuňkem nabídl křeslo, opět vytáhl ze zásuvky svého psacího stolu starou briérku, ukázal ji bývalému okresnímu prokurátorovi a vedle ní postavil vzduchotěsnou krabici na tabák.

„Posaď se, Dougu. Zapal si. A jestli proti tomu nic nemáš, můžem si chvíli poklábosit.“

„Samosebou,“ souhlasil Selby. „Moc rád.“

„Jsem z toho všeho jelen,“ začal Brandon, „a je mi z toho nanic, Dougu. Carl Gifford se do toho žene jako povodeň, ale jak jen něco neklapne a my se octneme ve slepém kaňonu, je mi jasné jako nic na světě, že se odtáhne a mne v tom nechá lítat. A to já nemám rád.“

„Jak je to vlastně s tou snídaní ?“

„To je právě ono. Ten chlápek se nasnídal, ještě než se zapsal v hotelu. Zatím se nám nepovedlo zjistit kde, ale doktor Thurman tvrdí, že o tom není pochyby.“

„Ale proč by si pak objednával další snídani?“

„Právě. Otázka stává - objednal si ji?“

„Chceš tím říci, že mu ji objednal někdo jiný?“

„Přesně tak.“

„Myslíš, že někdo jiný v hotelu jednoduše zvedl sluchátko a řekl: ,Tady je pokoj číslo 619, prosím, pošlete mi sem snídani?“

„Právě tak jsem si to představovaly řekl Brandon. „Ale je tu samozřejmě i jiné možné řešení. Ten Henry Farley - když zrovna má službu - přijme objednávku snídaně, jde nahoru a vyřídí ji. Až do doby slabšího provozu, asi do jedenácti hodin dopoledne, už se pro nádobí nevracívá. Pokojská při úklidu postaví stolek s nádobím na chodbu a nechá je tam stát až do chvíle, kdy je Farley sebere.“

„Pak tedy si ten chlap - Farley, mohl všechno vymyslet?“ zeptal se Selby. „Předstíral prostě, že z šestsetdevatenáctky dostal objednávku, a odnesl tam podnos?“

„To si právě myslí Gifford.“

„Jenže kdyby to udělal,“ upozornil Selby, „v tu ránu, kdy by byl zaklepal na dveře, byl by mu ten člověk, Roff, řekl: ,Heleďte, pane vrchní, jste v nesprávném pokoji. Já žádnou snídani neobjednával.“ A zrovna tak by to dopadlo v případě, že by byl telefonickou objednávku učinil někdo jiný a udal číslo Roffova pokoje.“

„Zajisté,“ zavile souhlasil šerif, „jenže Gifford je jiného názoru. Podle něho číšník odpověděl, že to asi bude nějaký omyl, postavil podnos na stůl a odešel, aby to vyšetřil. Roff pak dostal chuť na ještě jeden šálek kávy, rozmyslel si to, šel k podnosu a nalil si.“

„To je naprostý nesmysl,“ prohlásil Selby.

„Já vím, že je.“

„Kdybys seděl v hotelovém pokoji a přišel číšník se stolečkem a podnosem, který sis neobjednal - řekl bys mu, že jde o omyl, dovolil bys mu možná, aby si od tebe zatelefonoval, ale určitě bys ho nenechal, aby snídani přinesl dovnitř, nechal ji tam a odešel. A ani on sám by ji tam nenechával.“

Brandon přikývl.

„Co tedy vlastně říká Farley? Jak to bylo podle něho?“

„To je právě ten zádrhel. Místo aby na něho šel od lesa, Gifford se hned do něho zostra obul a navezl se rovnou do jeho minulosti - vyptával se, jak dlouho je v Madison City, odkud přišel, jestli už měl někdy nějaké oplétačky a podobné věci. Pak vyšlo najevo, že ten chlápek už byl odsouzen pro různé přečiny. V době prohibice měl trable kvůli podloudnictví, pak se zamíchal do jakýchsi dostihových podvodů a podobně.“

„A co bylo dál?“ otázal se Selby.

„Gifford potom Farleye skoro otevřeně obvinil, že buď toho člověka, Roffa, zavraždil, nebo že je vrahův komplic.“

„A co pak?“

„Farley zmlkl jako ryba. Jen tam seděl, usmál se a řekl: ,Pánové, myslím, že zatelefonuji svému právnímu zástupci, když dovolíte.“

„No a?“

„Gifford mu řekl, že svému advokátovi může zavolat potom, aby mu napřed zodpověděl několik otázek.“

„A co na to Farley?“

„Prostě se na něho usmíval.“

„A jak to nakonec dopadlo?“

„Zatelefonoval svému obhájci.“

„A potom co?“

„Jeho obhájce s ním teď sedí o samotě.“

„Který advokát to je?“

„Alfonse Baker Carr,“ znechuceně odpověděl šerif. „Jedno se všem levákům v celém městě musí nechat - jak se octnou v průšvihu, v tu ránu zvednou telefon a začnou ječet po starém A. B. C.“

„Dost bych se divil, kdyby Carr jeho případ převzal,“ podotkl Selby.

„Pročpak ne? Vzhledem k tomu, co je nám známo…“

„Já vím, ale Carr nemohl znát celý dosah té vraždy, když mu Farley zavolal.“

„Teď ho tedy zná,“ suše prohlásil šerif. „Ten …“

Na dveře šerifovy soukromé kanceláře někdo zaklepal a hned nato zástupce šerifa otevřel a oznámil: „Chtěl by s vámi mluvit pan A. B. Carr, šerife.“

„Už je to tady,“ řekl šerif.

Selby se zasmál. „Dobrá, poslechněme si, co ten nám má co povědět, Rexi.“

„Pošlete mi ho sem,“ nařídil šerif.

A. B. Carr ještě nikdy nevstupoval s tak vážnou obřadností. „Dobré odpoledne, pánové. Jsem rád, že vás tu nalézám, majore. Mám pocit, že vám skutečně dlužím omluvu, šerife.“ Brandon neartikulovuně zachrochtal.

„Mám za to,“ řekl s odzbrojujícím úsměvem Carr, „že není námitek, abych před majorem Selbym mluvil naprosto upřímně ?“

Brandon mlčky ukázal na křeslo. Carr se v něm usadil a dokázal to udělat tak, že si dodal gloriolu váženého návštěvníka. „Můj klient,“ spustil, „můj ubohý, nešťastný klient. Můj omezený, umíněný, tvrdohlavý klient. Můj hloupý, pošetilý klientský mezek!“

„Farley?“ optal se šerif.

„Farley,“ přisvědčil Carr svým zvučným, melodickým hlasem, který by mu mohl závidět leckterý divadelní herec. „Ovšem,“ pokračoval, „z jedné strany nemůžete tomu chudákovi nic vytýkat. Je produktem velkoměsta a chudinských čtvrtí, pánové, je zvyklý na surové metody městské policie - a věřím, že mi nebudete mít za zlé a nebudete mou poznámku pokládat za nějaké zlehčování, řeknu-li, že se náš nový okresní prokurátor choval tak, že vyvolal jakousi myšlenkovou asociaci, určitý strach z policejního třetího stupně a - tedy, pánové, není důvodu, proč bych se nemohl vyjádřit naplno - z křivého obvinění.“

Brandon Carrovy způsoby vždy těžce snášel a jeho uhrančivá osobnost a sytý hlas ho dráždily. Teď se jen hlouběji zabořil do křesla a čekal, s čím obhájce přijde dál.

Selby se divadýlkem, které A. B. C. předváděl, srdečně a upřím…