Okresní prokurátor láme pečeť

Kapitola 11

Nad večeří, která sestávala z karbanátků - žádné jiné masité jídlo jídelní lístek nenabízel, z brambor pečených v troubě, salátu a dvou druhů zeleniny, Selby hloubavě pohlížel na Sylvii Martinovou.

„Nač ta inventura, Dougu?“

„Rád bych v tom jel s vámi, mrzí mě, že jsem takhle vypřažen, Sylvie,“ řekl trochu toužebně Selby. „Vy tu jste jako ohař na vodítku nasazený na čerstvou stopu - no, a já stojím vedle. Připomíná mi to, kolik vody uteklo.“

„Zase se vrátíte, Dougu.“

„Jako okresní prokurátor už pravděpodobně ne,“ namítl Selby.

„Ne, to možná ne,“ připustila, „úřadu okresního prokurátora jste se vzdal. Vrátíte se samá medaile, s většími zkušenostmi a styky a bude po vás sháňka, abyste jako právní zástupce se soudní praxí vedl významné spory. Budete čím dál tím důležitější, založíte na sádlo, přibudete na váze a důstojnosti, stanete se právním poradcem velkých společností a budete se shovívavě usmívat, když za vámi přijdu a budu se z vás snažit vypáčit podklady k článku o nové fúzi hydroelektráren.“

„Vy byste ty podklady ze mne dostala, Sylvie.“

„Ano, asi dostala. Pustil byste mě kolem sekretářky své sekretářky a kolem své sekretářky dovnitř své svatyně. Byl byste tlustý a samolibý a blahobytný a sdělil byste mi, že právě skončivší nové jednání je nejdůležitější událostí, k níž za celá léta v naší obci došlo. Celému okresu zajistí dostatek levné elektrické energie a podnítí velké podniky, aby využily nových a zlepšených elektráren, což přinese užitek celé obci… Dougu, musí být život takový?“

„Jaký takový, Sylvie ?“

„Vede úspěch vždycky k blahobytnosti, tučnosti a samolibosti?“

„Nevím, z tohohle hlediska, jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“

„Začněte o tom přemýšlet teď hned, Dougu. Vrátíte se jako hrdina. Budete mít úspěch - ať začnete, co začnete. Lze dělat něco lepšího než fúze hydroelektráren, než se stát významným právním poradcem akciových společností? Nemohl byste se nějak pustit do věcí, které by usilovaly o lepší svět, v němž by se dalo žít? Svět, v němž by lidé byli svobodnější a šťastnější?“

„Ale o to všechno se právě postará nový sloučený elektrárenský systém. Zajistí spoustu volných pracovních příležitostí …“

„Pracovní příležitosti!“ vpadla mu do řeči. „V tom je možná ta potíž. Po tom, čím všichni prošli ve třicátých letech, každý až příliš myslí na pracovní příležitosti a ne na účel a smysl práce.“

„Poslyšte!“ odporoval Selby. „Nehodlám opustit svou kancelář úspěšného právního poradce velkých společností a vyhodit svou sekretářku a sekretářku své sekretářky a nepustím celou tu hydroelektrárenskou fúzi k vodě bez boje.“

Zasmála se na něho. „Řekla bych, že vy nikdy nic neopustíte bez boje. Vraťme se k vrahům a nechme elektrárenskou fúzi, ať počká na svůj vhodný čas v rozvíjejících se dějinách Madison City a obchodního práva.“

Oba se dali do smíchu.

„Rád bych se nějak dostal do styku s těmi dvěma lidmi, co se mnou vystoupili z vlaku,“ vrátil se Selby k původnímu tématu. „Ta malá stará paní mi nějak nejde z hlavy.“

„Ta, co si vezla bílé gardénie?“

„Ano. Byla to taková čilá, soběstačná babka. Naprosto přesně si uvědomovala, co dělá, a dělala to svým vlastním způsobem. Výdaje si naplánovala do posledního groše. Zřízenci v lůžkovém voze pravděpodobně dala spropitné patnáct centů a držela je připravené v ruce už čtvrthodiny předtím, než ji přišel okartáčovat. A stálo ji pravděpodobně dost pečlivé rozvažování, zda má k deseticentu přidat ještě ten jeden pěťák navíc.“

„Tenhle typ lidí já znám,“ podotkla Sylvia.

„A vzdor tomu, ona není prostě jen typ,“ pokračoval Selbv. „Je to individualita a osobnost. Je úplně svá - je něčím tak zcela výrazným a americkým jako venkovský časopis, ale - tedy, člověk si prostě nemůže představit, že by se zamíchala do vraždy.“

„To skutečně nelze.“

„A pravděpodobně také do ní není zamíchaná,“ uvažoval Selby, „ale docela určitě se s ní náhodou musela dostat do nějaké spojitosti. Dal bych za to nevímco, kdybych se dozvěděl, co se skrývá za těmi bílými gardéniemi a Carrovým výletem na nádraží.“

„No, od starého A. B. C. se to nikdy nedozvíte.“

„Dejme tomu, že se s těmi dvěma lidmi, kteří se mnou přijeli vlakem, měl setkat Roff. Předpokládejme, že si Roff objednal bílé gardénie, aby byl po ruce, až vlak přijede, a mohl se setkat se svědky.“

„S jakými svědky, Dougu ?“

„Museli to být svědci,“ stál na svém Selby. „Do žádné jiné role si je nedovedu umístit.“

„A o čem by měli svědčit, Dougu ?“

„To kdybych věděl.“

„Dobrá, představujme si, že to byli svědci. A jak to bylo dál?“

„Pak klidně vstoupil do obrazu A. B. Carr, šel na nádraží a chytil je do své sítě.“

Sylvia Martinova pečlivě odložila nůž a vidličku na svůj talíř.

„Dougu, je vám jasné, co říkáte?“

„Co?“

„To totiž znamená, že Carr musel vědět, že Roff je mrtvý a nemůže jim přijít naproti k vlaku. Musel vědět, že si s naprostým klidem, aniž cokoliv riskuje, může strčit do klopy bílou gardénii, aby vypadal jako ten, na něhož se svědci měli obrátit.“

„Připustíme-li, že to svědkové byli,“ připomenul Selby. „Ale to ovšem znamená, Dougu, že Carr v té vraždě vězí až po uši.“

„Já teď uvažuji výhradně o Roffovi, jaký měl důvod pro objednávku gardénie,“ zdůraznil opatrně Selby.

„Uvažujte tedy dál.“

„Když si sečtete jedna a jedna,“ pokračoval Selby, „Carrovo vysvětlení, co se s oběma cestujícími z našeho vlaku stalo, je dost gumové, pokud jde o čas.“

„To je celý starý A. B. C.,“ podotkla Sylvia. „Dokáže svá vysvětlení podat tak, že zní logicky, dokud s vámi mluví, ale jak od něho odejdete, zjistíte, že si nechal stovku děr, kterými může utéci.“

„Dejme tomu, že by byl u vlaku sebral ty dva lidi, jel rovnou na autobusové nádraží, tam by se řekněme pět nebo deset minut zdržel, vrátil se a začal po restauracích hledat Anitu Eldonovou. Pořád ještě tu zbývá hezká časová mezera, kterou nijak nevysvětlil. Pochybuji, že by se byl na autobusovém nádraží dozvěděl jen to, že hledaná cestující odešla do nějakého restaurantu, aniž mu tam nechala nějaký vzkaz. Nikdo tam nemusel vědět…