Případ šokovaných dědiců

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Krátce předtím, než Mason zavřel kancelář, zavolal doktor Alton.

„Mohu přijít na pár minut za vámi?“ zeptal se. „Měl jsem odpoledne hrozně moc práce a plnou čekárnu a teprve teď jsem se uvolnil.“

„Budu tu na vás čekat,“ odpověděl Mason.

„Jsem tam za deset minut,“ řekl doktor Alton.

Mason zavěsil a obrátil se k Delle Streetové. „Máte už nějaké plány na večer, Dello? Mohla byste se mnou počkat na doktora Altona?“

„Ráda tu s vámi počkám,“ ochotně souhlasila.

„Můžeme pak spolu jít na večeři.“

„To sice zní jako rajská hudba uším každé sekretářky,“ zašveholila Della, „ale dovolte mi, abych vám připomněla, že jste dosud nevyinkasoval za tento případ ani dolar zálohy na krytí takových výloh.“

„Rozhodili jsme sítě,“ zažertoval Mason, „třeba ulovíme tučnou rybu. A nedovolte myšlenkám na finance brzdit nás v rozletu. Nekoukejte se na pravou stranu jídelního lístku, a je to.“

„A co má figura?“ vzdychla.

„Je perfektní,“ konstatoval Mason.

Usmála se. „Půjdu do předpokoje počkat na doktora Altona.“

„Předhoďte mi ho, hned jak přijde.“

Della Streetová odešla do předpokoje a za několik minut byla zpátky, a otvírajíc dveře, hlásila: „Doktor Ferris Alton“.

Doktor Alton vtrhl do kanceláře jak velká voda. Čišela z něho energie, ale i vnitřní napětí. Podal Masonovi ruku a řekl: „Skutečně mě velmi těší, pane Masone, že vás poznávám. Chci s vámi celou věc projednat osobně, proto jsem vás dnes vyrušil.

Mám sebou ty dvě sterilní lahvičky s materiálem, který jste si vyžádal – odstřižky nehtů a několik vlasů vytržených i s kořínky.

Mohu je dát analyzovat buď já sám, nebo vy, jak chcete.“

„Přenechte to radši mně,“ pravil Mason, „vzbudí to menší pozornost a znám laboratoř, která nám dodá výsledek testu v nejkratší době.“

„Dobře. Budu rád, když to zařídíte vy,“ řekl doktor Alton. „Ale teď, když jste mi naočkoval to podezření, mám nepříjemný pocit, že výsledky testu budou pozitivní. A že se ve vlasech projeví aspoň dvě místa vykazující arzén. První záchvat měla paní Trentová asi před sedmi a půl měsíci – to je, jak se domnívám, příliš dlouhá doba, aby zůstaly v organismu po jedu stopy. Druhý záchvat byl asi před pěti týdny a poslední před týdnem.“

„Zjistil jste si, co jedla?“ zeptal se Mason.

„Nebyl jsem zas tak docela naivní,“ opáčil Alton. „Chtěl jsem přijít na to, jestli chorobu vyvolala alergie nebo čemu jsem byl spíš nakloněn věřit, kontaminovaná potrava. A ve všech třech případech jedla předtím mexickou kuchyň.“

„Kdo vařil?“ zajímalo Masona.

„Paní má šoféra jménem George Eagan. Pracuje u ní už delší čas. Velmi si ho oblíbila – samozřejmě jen jako zaměstnance, je ještě dost mladý – Řekl bych, že je mezi nimi značný věkový rozdíl, asi tak patnáct let.

Ten ji všude vozí a stará se o jídlo, kdykoliv se podává jídlo venku v přírodě. Když se pořádá piknik, Eagan opéká maso a brambory, a nejenže uvaří, ale i jídlo naservíruje, udělá topinky a všechno, co je třeba. Zřejmě je v tom směru velmi šikovný.

Umí taky vařit mexická jídla, o kterých jsem se už zmínil, a dělá je venku na rožni.“

„Okamžik, okamžik,“ přerušil ho Mason. „Pochybuji, že by paní Trentová jedla sama. Jistě byli pozvaní i jiní lidé.“

Doktor Alton pokračoval: „Když jsem zjišťoval okolnosti jejího onemocnění, neměl jsem nejmenší podezření, že by mohlo jít o otravu jedem. Proto jsem se vyptával pouze na to, co jedla ona. O druhé lidi jsem se nestaral. Avšak mám za to, že se toho pikniku zúčastnili i další příbuzní. Šofér Eagan vařil, ale onemocněla pouze paní Trentová.“

„Aha,“ řekl Mason.

„Bylo-li to travičství, a jsem už o tom přesvědčen, pak to bylo provedeno velmi odborně… Jsem teď, pane Masone, za svou pacientku zodpovědný. Rozhodně se to už nesmí opakovat.“

„Řekl jsem vám přece, co máte udělat,“ zvýšil hlas Mason, „Obstarejte tři zdravotní sestry, a ať ji nespustí z očí čtyřiadvacet hodin denně.“

Doktor Alton zavrtěl hlavou. „To asi nepůjde.“

„Proč ne?“ ostře na něho vyjel Mason.

Doktor Alton odpověděl: „Nemáme co činit s dítětem, pane Masone, ale se zralou ženou, která ráda prosazuje svou, je svéhlavá a řeknu vám, pane Masone, musel jsem si hodně vymýšlet, abych ji přesvědčil, že musí držet speciální dietu.“

Mason se na něj přísně podíval: „Kolik u ní máte ošetřovatelek?“

„Jenom jednu, tu, co u ní čas od času bývá.“

„Jak jste získal kousíčky nehtů a ty vlasy?“

Doktor Alton odpověděl poněkud zdráhavě: „Musel jsem užít malé lsti. Zatelefonoval jsem ošetřovatelce a oznámil jí, že paní Trentové nasazuji nový lék, který může vyvolat silné svěděni, ale že se absolutně nesmí škrábat. Aby jí radši nakrátko ostříhala nehty a aby jí vysvětlila, proč to musí být. Dále jsem sestře sdělil, že dám udělat rozbor pacientčiných vlasů, zda ty její zažívací potíže nevyvolala nějaká alergie na šampon nebo barvu na vlasy. Pak jsem sestře nařídil, aby odstřižky nehtů a pramínek paniných vlasů dala do sterilních fiól.“

Mason poznamenal: „Sestry absolvují přednášky o jedech a o léčbě otrav. Myslíte, že jí to nepřipadlo podezřelé?“

„Určitě ne,“ ujistil ho doktor Alton. „Řekl jsem jí, že je pro mne případ paní Trentové hádankou a nezdá se mi, že by její chorobu vyvolávala jen kontaminovaná potrava. Mohlo by jít o kombinaci více příčin.“

„Nedala najevo, že po ní žádáte něco neobvyklého?“ zeptal se Mason.

„Ale kdepak. Přijala to jako každá správná zdravotní sestra, bez komentáře. Řekl jsem jí, aby objednala taxi, a ihned mi ty vlasy a nehty poslala ve sterilních lahvičkách do mé ordinace.“

Mason řekl: „Znám laboratoř specializující se na soudní lékařství a toxikologii, která by nám velmi rychle sdělila výsledek, ne sice kvantitativn…