Případ šokovaných dědiců

KAPITOLA TŘETÍ

Čísi ruce a prášek vykonaly své. Cesta byla připravena, všechny nástroje odklizeny.

Život Lauretty Trentové závisel na ženě, kterou viděla jen jednou a na jejíž existenci dávno zapomněla. A ona žena, jménem Virginia Baxterová, se s Laurettou Trentovou setkala před deseti roky jen zcela krátce, při běžném úředním jednání.

Není vyloučeno, že by si toto setkání s paní Trentovou vybavila, ale momentálně leželo někde na dně její paměti, zasuto pod deseti roky každodenních úředních povinností.

Právě teď byla Virginia v zástupu pasažérů kráčejících husím pochodem kolem letušky.

„Na shledanou.“

„Tak nashle!“

„Na shledanou, pane.“

„Mějte se pěkně a šťastnou cestu.“

„Děkuji. Taky tak.“

Pasažéři vylezli z letadla a krok za krokem se šinuli k širším koridorům letištní budovy. Teď zrychlili tempo a dlouhou, dolů se svažující chodbou se dostali k osvětlené tabuli s nápisem ZAVAZADLA. Pod ním byla nakreslena šipka ukazující cestu k eskalátoru do dolního podlaží.

Virginia Baxterová sjela dolů, přidržujíc se pravou rukou madla. Nesla přes ruku kabát a byla unavená.

Táhlo jí na čtyřicítku, ale byla štíhlá a uměla se oblékat. Celý život musela hodně pracovat a kolem očí se jí začínaly objevovat jemné vějířky vrásek, a sotva znatelná linka běžela od chřípí nosu k ústům. Když se usmívala, obličej se jí prozářil, když byla vážná, mívala koutky úst lehce svěšeny.

V dolním patře sestoupila s eskalátoru a zamířila rychlými kroky ke karuselu, na němž se objeví i její zavazadla.

Bylo na to ještě moc brzo, ale pro Virginii bylo charakteristické, že pospíchala, i když pak bude muset strávit několik dlouhých minut čekáním.

Konečně se na běžícím pásu ukázaly první kufry a cestovní brašny. Pás je dopravil na pomalu se otáčející karusel a za nimi pak další a další zavazadla a cestující si vybírali ta svá a odnášeli si je. Kolem stáli nosiči se zavazadlovými lístky v rukou a tu a tam vytáhli z kola těžký kus a naložili na ruční vozík.

Zástup řídl. Na karuselu se otáčelo už jen několik málo zavazadel. Ruční vozíky odjely. Virginiina zavazadla nikde v dohledu.

Šla k jednomu z nosičů. „Moje zavazadla nepřišla,“ oznámila mu.

„Co to mělo být, madam?“ zeptal se jí.

„Jeden hnědý kufr a menší podlouhlá příruční taška.“

„Dovolte, podívám se na vaše lístečky.“

Podala mu je.

„Než to začnu hledat,“ řekl, „počkejme, jestli ještě něco nepošlou. Někdy přijde ještě jedna várka zavazadel, když mělo letadlo mimořádně velký náklad.“

Virginia netrpělivě čekala.

Po chvíli se na běžícím pásu objevily další čtyři kusy zavazadel. Dvě patřila Virginii.

„Tak je to tady,“ zvolala. „Tamhle ty dva kusy jsou moje. Hnědý kufr, ten velký, vpředu – a podlouhlá příruční taška za ním.“

„Dobře, madam, já vám je vemu.“

Hnědý kufr a příruční taška se pomalu pohybovaly na běžícím pásu, pak škrtly o skluzy ke karuselu a nadskočily na něj. Nosič se jich chopil, rychle sklouzl očima po číslech na zavazadlových lístcích, položil zavazadla na ruční vozík a rozjel se k východu.

Muž stojící celou dobu opodál se k nim přiblížil. „Okamžik, prosím,“ zarazil je.

Nosič se na něj podíval a muž vyňal z boční kapsy kožené destičky, rozevřel je a ukázal zlatý štítek. „Policie,“ řekl. „Bylo s těmi zavazadly něco v nepořádku?“

„Vůbec ne,“ spěchal ho ujistit nosič. „Všechno je v pořádku, pane. Jenom to nepřišlo s první várkou.“

„Máme nějaký problém se zavazadly,“ vysvětloval detektiv Virginii Baxterové. „Je to váš kufr?“

„Ano, to je můj kufr.“

„Jste si tím jistá?“

„Naprosto. Je to můj kufr a moje taška a zavazadlové lístky jsem dala nosiči.“

„Mohla byste mi říci, co v tom kufru máte?“

„Jistěže mohu.“

„Buďte tak laskavá a řekněte mi to.“

„Docela navrchu je můj tříčtvrteční béžový plášť s hnědým kožešinovým límcem. Pak je tam kostkovaná sukně a –“

„To stačí, abychom si zjednali jistotu,“ přerušil Virginii detektiv. „Otevřela byste laskavě ten kufr, abych se do něj mohl podívat?“

Virginie na moment zaváhala, ale pak souhlasila. „Jak chcete. Já myslím, že je všechno v pořádku.“

„Máte ten kufr zamčený?“

„Ne, jenom zavřený.“

Detektiv posunul západky zámků.

Nosič spustil plošinu vozíku dolů, tak aby byl ke kufru snadný přístup.

Virginia zvedla víko a leknutím ustoupila o krok zpátky.

Nahoře sice byl její tříčtvrteční plášť, pečlivě složený, jak ho tam sama položila, ale leželo na něm několik průhledných plastikových krabic, v nichž byly malé, úhledné balíčky.

„Co je tohle?“ zeptal se policista. „O tom jste se mi nezmínila.“

„Já… já nevím. Vidím to poprvé.“

A jako na dané znamení vyběhl od jednoho sloupu fotoreportér s aparátem a bleskem.

A zatímco se Virginia snažila trochu uklidnit, vrazil jí fotoreportér aparát skoro až před obličej a prudký zášleh oslňujícího světla ji oslepil.

Fotoreportér pak zručně vyhodil žárovku z bleskové pistole…