Případ Vrcholek ledovce

KAPITOLA 11

Večerní noviny mi ušetřily telefonát mému kolegovi. Přečetl jsem si je a získal jsem odpověď. Nebo jsem si to aspoň myslel. Byla to jediná uspokojivá odpověď, kterou jsem za těch okolností mohl získat.

Jistý George Bishop, zámožný majitel dolů a známý prospektor, opustil San Francisko v úterý v noci a odjel do svých dolů v severní Kalifornii.

Nikdy tam ale nedorazil.

Dnes brzo ráno, psalo se v novinách, byl jeho Cadillac nalezen v propasti, kam byl svržen ze silnice nad Petalumou. Na levé straně předního sedadla se našly skvrny od krve a další, pravděpodobně krvavé, skvrny byly na předním skle.

Ze zanechaných stop policie zjistila, že automobil tam ležel minimálně pět dnů, možná i déle. Když si člověk dal dvě a dvě dohromady, vypadalo to, jako kdyby Bishop byl přepaden ze zálohy pozdě v úterý v noci. Pravděpodobně stopaři, které vzal. Ti pak zabili a okradli svého dobrodince.

Bylo všeobecně známo, že Bishop měl ve zvyku během svých obchodních cest s sebou vozit velké sumy v hotovosti. Předpokládal, že bude řídit celou noc, aby dojel do svého dolu v Siskiyou County ve středu brzo ráno.

V zavazadlovém prostoru auta policie našla kufr a kožený kufřík, obojí zakoupeno v nejluxusnějším obchodě a naplněno Bishopovými osobními věcmi a toaletními potřebami. Bishopova manželka je všechny kladně identifikovala.

Policie nyní intenzivně pátrala po Bishopově těle v okolí nalezeného auta. Z krvavých skvrn bylo vyvozeno, že byl zabitý kulkou vystřelenou ze zadního sedadla. To vedlo policii k názoru, že Bishop vzal více než jednoho stopaře. Usoudila, že osamělý stopař by seděl na předním sedadle vedle Bishopa. Ale pokud byli dva nebo tři, tak by si byli nuceni sednout na zadní sedadlo.

Z polohy krvavých skvrn není zcela jasné, zda náhodou nebyli zabiti dva lidé. Přinejmenším jeden z vyšetřovatelů si myslí, že ten, kdo seděl po řidičově pravici, byl buď zabit nebo vážně zraněn.

Policie, která rekonstruuje Bishopovu poslední cestu předpokládá, že auto ujelo nevelkou vzdálenost poté, co Bishopovo tělo bylo vyhozeno ven. Nejintenzivnější pátrání probíhalo podél nejvíce používané dálnice. Předpokládalo se, že se vrahové zbavili těla, jak nejdříve bylo možné, a až potom, sjeli na méně používanou přípojku, a pak na úzkou silničku vedoucí k místu, kde bylo auto nalezeno. Vrahové ztěží riskovali dlouhou jízdu s mrtvým tělem v autě. Aspoň podle názoru policie.

Noviny publikovaly fotografii Bishopovy ženy při identifikaci obsahu kufru. Obrázek ukazoval, že je to velmi atraktivní dáma. A navzdory předpokladu, že by měla být zmožena zármutkem, viditelně si byla dobře vědoma na ni namířených kamer. Nebo to byl zatraceně dobrý fotograf a věděl, z jakého úhlu ji brát.

Bydlela někde u Berkeley. Rozhodl jsem se, že se tam podívám.

Berta by pochválila mé šetření. Snažil jsem se utrácet peníze, které mi spadly z nebe od Elsie Brandové, jak nejméně to šlo.

Autobus mě vyhodil asi tři bloky od cíle. Když jsem dům našel, stálo před ním několik oficiálně vypadajících vozů. Čekal jsem téměř půl hodiny a mezitím jsem si prohlížel okolí.

Dům vypadal skoro jako malý hrad. Pozemek se táhl do poloviny svahu. Obrovský dům, bazén, napůl dodělané tenisové hřiště, velká zahrada s tunami štěrku a kamenů, které byly umně zasazeny do trávníku mezi vzácné keře a stromy.

Odhadl jsem, že dům a zařízení stálo dobrých sedmdesát táců a spousta dalších tisíc byla utracena na pouhou úpravu pozemku.

Po půl hodině odjelo poslední auto a když bylo z dohledu terasy, zahnulo na hlavní ulici. Přeběhl jsem rychle vstupní schody a zazvonil.

Barevná služka otevřela dveře.

Neztrácel jsem čas. Poplácal jsem si bezstarostně levou klopu kabátu a řekl jsem: „Řekněte paní Bishopové, že s ní musím mluvit.“

Bez váhání jsem vrazil dovnitř. Ani jsem si nesundal klobouk.

Služka namítla: „Ale ona je teď dost unavená.“

„Já taky,“ odpověděl jsem. Klobouk stále na hlavě, kolébavě jsem přešel přes halu k mahagonovému stolu.

Jistě jsem cítil, že by nikdo neřekl, že nejsem úřední osoba. Dokázal jsem si živě představit zmatek na policejní stanici, kdyby se služka dostavila k výslechu a řekla: ‚Jo, věděla jsem, že je to někdo od vás už ze způsobu, jak se choval. Nic mi neřekl, akorát šel dál, klobouk na hlavě, takže jsem si byla jistá, že to je úřední osoba.‘

Žena, která vešla do místnosti asi po třech minutách, vypadala tak vyčerpaně, že téměř nedokázala vnímat. Myslet už vůbec ne.

Měla na sobě jednoduché tmavé šaty s velkým výstřihem, který odhaloval čokoládovou hebkost její opálené pleti. Byla to brunetka, tmavé oči, hezká figura, tak kolem pětadvaceti.

„Co se děje?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala.

„Chtěl bych zjistit něco o vztazích vašeho manžela.“

„To jste už zjišťovali aspoň tucetkrát,“ namítla.

„Znáte někoho jménem Meredith?“

„Nevím, neslyšela jsem ho mluvit o nějaké… Je to muž nebo žena?“

„Muž.“

„Neslyšela jsem ho mluvit o žádném Meredithovi.“

„Billings?“ pokračoval jsem.

Instinktivně jsem vycítil záblesk zájmu v jejích očích. Pak řekla stejně bezvýrazně: „Billings… To jméno odněkud znám. Možná jsem o něm od George slyšela.“

„Můžete mi říci něco o jeho poslední cestě?“

„Ale to už jsme si prošli. Pořád dokola a dokola a dokola,“ namítla unaveně.

„Ale ne se mnou.“

„Dobře, tak co vás zajímá?“

„Snažím se vyřešit případ. Chci vás ušetřit zbytečných problémů.“

„Ještě se neví, jestli tu vůbec nějaký případ je,“ poznamenala. „Nenašli… Nenašli nic, co by potvrzovalo jejich vývody. George taky může pracovat na nějaké tajné věci a je schopný udělat cokoliv, aby utajil, na čem právě dělá.“

Počkal jsem, až se její pohled zvedne z koberce; pak jsem se zeptal: „A vy tomu vážně věříte, paní Bishopová?“

„Ne,“ odpověděla. Opět spustila oči, pak je znovu zvedla a naše pohledy se konečně setkaly.

„Pokračujte,“ pobídla mě. Viděl jsem, jak se její mozek osvobozuje od závoje mlhy netečnosti, kterým byl omotán.

„Tam nahoře na severu měl důl?“

„V Siskiyou County.“

„Vydělával?“

„Nevím toho moc o jeho obchodních záležitos…