Případ Vrcholek ledovce

KAPITOLA 13

Plovoucí honosné paláce z týkového dřeva a mahagonu, lesknoucí se čerstvým nátěrem, doplněným vyleštěnou mosazí se tiše kolébaly na svých kotvištích. Trpělivě čekaly na víkendy, kdy je jejich majitelé vezmou na několikahodinovou rekreační projížďku vodami zálivu, nebo v případě odvážnějších majitelů, na výlet do dlouhých zpěněných vln vzdouvajícího se oceánu, rozzlobeně bušících do každé překážky, kterou na své dlouhé cestě potkají.

Některé z nich byly tak velké, že na jejich řízení bylo potřeba početné posádky. Jiné byly modernější konstrukce, která zajistila tak důmyslné rozložení ovládacího zařízení, že v případě potřeby mohl loď ukormidlovat pouze jeden člověk.

Bylo to, jak mi Billings řekl. Jachtový klub byl absolutně nepřístupný komukoliv jinému kromě jeho členů. Vysoký plechový plot byl ukončen několika vrstvami ostnatého drátu a u vstupní brány byla rovnovážná plošina. Když jsme na ni šlápli, ozval se pronikavý bzukot elektrického zvonku. Z budky vyšel noční hlídač, který Billingse uctivě pozdravil a podal mu knihu. Billings do ní zapsal své jméno a čas, do vedlejší kolonky doplnil Jeden host a vrátil ji. Hlídač zkontroloval zapsaný čas.

Chtěl něco říci, ale Billings ho úsečně přerušil: „Někdy jindy Bobe.“

Nasměroval mě dolů k dlouhé svažující se rampě vedoucí k pontonu, kde bylo slyšet jemné plácání vody a na vlnkách se třpytivě odrážela světla přístavu.

Voda pod pontony nám vrátila dunivou ozvěnu našich kroků. Místo ovládala ponurá atmosféra. Ani jeden z nás nic neříkal.

Přišli jsme k mohutnému bílému trupu obloženému dřevem a mosazí. Horní kabinu tvořila čtvercová okna z tlustého plochého skla. V nich se odrážela linie kruhového přístavu.

„Tady to je,“ pronesl Billings. A vzápětí mě nabádal: „Zůstaňte na rohoži. Nestoupejte v těchto botách na palubu. Otevřu kajutu.“

Vyšplhali jsme na palubu. Billings zastrčil klíč do visacího zámku a odemknul. Odsunul horní panel a před námi se objevily dřevěné schůdky olemované mosazí vedoucí dolů do hlavní kajuty. Světlo ozářilo kabinu do briliantová.

„A jsme tady,“ poznamenal Billings.

Nasál jsem luxusní atmosféru kajuty. Ve vzduchu byly cítit velké peníze.

Vstoupil jsem na koberec. Bylo to, jako bych kráčel po husté trávě v panenském lese. Barevný design kajuty byl vypracován s neobvyklou pečlivostí do posledního vlákénka. Drahé a husté drapérie oddělovaly vnitřek kajuty od zvědavých očí venkovního světa. Křesla, stůl, knihy, rádio, všechno neslo stopy maximálního komfortu, který mohl být vtěsnám do malého prostoru lodní kajuty.

„Kde bylo tělo?“ zeptal jsem se.

„Pokud mohu soudit ze synova vyprávění, leželo tady. Jak můžete vidět, na koberci po něm není ani nejmenší známka.“

Spustil jsem se na kolena.

„Nemusíte to dělat,“ namítl Billings. „Opravdu tam není ani nejmenší stopa.“

Pokračoval jsem v pečlivé prohlídce. Cítil jsem, že Billings co nevidět vybuchne.

„Ani nejmenší stopa,“ souhlasil jsem s ním.

„Měl byste věřit mému slovu,“ ohradil se Billings.

„Na koberci není nic vidět, protože tam ani nemůže být nic vidět. Je totiž úplně nový a byl sem položen pouze nedávno.“

„K čertu, o čem to mluvíte?“ vykřikl. „Ten koberec je tu od té doby…“

Potřásl jsem hlavou a posunul jedno z křesel asi o palec. Místo, kde byly nohy křesla zabořeny do vysokého koberce, bylo jasně viditelné.

„Koberec,“ řekl jsem pomalu, „tu je od té doby, co na něj bylo postaveno toto křeslo.“

„To je velmi kvalitní koberec. Rychle se vrací do původního stavu. Zjistíte to, když…“

„Já vím,“ přerušil jsem ho. „Ale je nemožné úplně odstranit protlačeniny od křesel nebo židlí. Kdybyste odsunul každé z těchto křesel, zpozorujete úplně stejný důlek pod každým z nich. A co více? měl byste si všimnout, že tady máte fotografii, na které sedíte v kajutě a čtete si.“

Ukázal jsem na zarámovaný obrázek.

„Sice podle ní nemůžete odhadnout barvu koberce, ale docela jasně je vidět vzorek. A ten se liší.“

Na jeho obličeji se objevil vyděšený výraz a začal si prohlížet obrázek.

Prošel jsem kolem kajuty, prohlédl tmavé kouty, strčil prsty do všech zdánlivě nepřístupných míst.

„Měl byste si všimnout tady toho, pane Billingsi.Tady je sotva patrná mastná skvrna. Tady,“ ukázal jsem mu to. „Jako by to tu bylo otřeno vlhkým hadrem. A počkejte chvíli, co je tohle?“

„Co?“

„Támhle v rohu, asi dv…