Případ šokovaných dědiců

KAPITOLA SEDMÁ

Nic mimořádného se předešlý večer neudálo, proto se historka o „vážení“ důkazních prostředků dostala na první stránky novin.

Virginia Baxterová si to četla s rostoucím pocitem úlevy.

Reportéři pochopili, že byla křivě obviněna, a opravdu se postarali, aby se jejímu ospravedlnění dostalo náležité publicity.

Novinářští fotografové, profesionálové každým coulem, se vskutku vyznamenali. Záběr se soudcem Albertem skloněným nad váhou, s rukou chlácholivě a otcovsky položenou na Virginiině rameni, byl vynikající.

Říká se, že jeden zdařilý snímek může sdělit víc než tisíc slov, a v tomto případě soudcův výraz i postoj nenechaly nikoho na pochybách, že věří v nevinu Virginie Baxterové.

Titulek jedněch novin hlásal:

BÝVALÁ ADVOKÁTNÍ SEKRETÁŘKA OČIŠTĚNA Z PODEZŘENÍ, ŽE PŘECHOVÁVÁ DROGY!

Jiný článek zas zdůrazňoval, že obžalovaná předtím pracovala v advokátní kanceláři. Sice se tato kancelář specializovala na záležitosti kolem realit a jen zřídka měla co dělat se soudy, avšak reportér popustil uzdu své fantazii. V jeho podání pracovala Virginia Baxterová na kriminálních případech, jež její šéf Delano Bannock obhajoval u soudů, a jistě by ji tenkrát ani ve snu nenapadlo, že i ona sama bude jednou stát před soudem jako obžalovaná z těžkého zločinu.

Článek v jiném večerníku přinesl zprávu, která Virginií otřásla.

Jejich reportér na vlastní pěst vypátral, že Colton Baxter, bývalý Virginiin manžel, je náhodou zaměstnán právě u té letištní firmy, která odbavovala Virginiina zavazadla na místo určení. Pan Baxter nebyl prozatím k zastižení.

Virginia si článek dvakrát přečetla, pak sáhla bez rozmýšlení po telefonu a vytočila Masonovo Číslo. Avšak vzpomněla si, že je pozdě, a chtěla zavěsit, když se jí ozvala Della Streetová.

„Promiňte, neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Tady Virginia Baxterová. V novinách je článek, který mně vyrazil dech… a tak mě vůbec nenapadlo, že už je dávno po páté.“

„Přejete si mluvit s panem Masonem?“ zeptala se Della Streetová. „Okamžik, hned vás přepojím. On chtěl s vámi, myslím, taky mluvit.“

Po chvíli se ozval Masonův hlas: „Haló, Virginie. Přečetla jste si v novinách, že jeden z reportérů vystopoval vašeho mužíčka?“

„Ano, ano, pane Masone. Tak už je to nad slunce jasné. Chápete, jak to bylo? Ty balíčky strčil do mého kufru Colton a pak o tom informoval novináře. Kdyby mě byli odsoudili, měl by perfektní důvod k rozvodu. Tvrdil by, že jsem byla narkomanka po celou dobu našeho manželství a že jsem obchodovala s drogami, a proto že ode mě odešel.“

„Aha,“ utrousil Mason, „a co s tím chcete dělat?“

„Chci, aby za to seděl.“

„Nemůžete ho zavřít bez důkazů,“ řekl Mason. „Zatím máte jenom podezření.“

„Kolik by mě stálo opatřit si důkazy?“

„Musela byste si najmout soukromého detektiva a ten by vás přišel minimálně na padesát dolarů denně plus výlohy a není vyloučeno, že by se mu nepodařilo zjistit nic víc než zas jen další důvody k podezření.“

„Trochu peněz mám – a ráda je – ráda bych je vydala, jen abych ho dostala do –“

„Ale ne s mou pomocí, s tou nepočítejte,“ skočil jí Mason do řeči. „Jako svou mandantku vás nenechám vyhodit kvůli tomu tolik peněz. I kdybyste nějaký ten důkaz sehnala, budete zase jen tam, kde jste teď – získáte jen dobrý důvod k rozvodu.

Proč už jednou s tím mužem neskončíte? Zbavte se ho, rozveďte se a začněte znovu. Kdybyste odmítala rozvod z náboženských důvodů, jednal bych asi jinak. Ale vždyť vy se stejně dřív nebo později rozvedete a –“

„Nechci mu vyhovět.“

„Proč ne?“

„Protože o to mu celou tu dobu nejvíc šlo – o rozvod.“

Mason se zachmuřil. „Jste sama proti sobě. Nic z toho nemáte než dojem, že tím manželovi děláte nepříjemnosti. Ale copak víte, jestli mu odmítáním rozvodu právě naopak nehrajete do ruky?“

„Jak to myslíte?“

„Třeba si s tou druhou ženou jenom pohrává,“ pravil Mason. „Mluví o tom, že jestli někdy dosáhne rozvodu, že se s ní ožení, ale že vy mu nechcete rozvod povolit. A ta žena ví, že on má pravdu.

Jenže kdybyste se s ním rozvedla, pak by byl volný a nejenže by se s ní mohl oženit, on by se dokonce s ní oženit měl, aby splnil slib. Možná že už ani nemá chuť si ji vzít.

Není vyloučeno, že tato situace vašemu manželovi náramně vyhovuje.“

„To mě ještě nenapadlo,“ řekla zvolna, ale vzápětí z ní vyhrklo: „Proč by mi pak ale podstrčil ta narkotika?“

„Jestli to udělal on, tak nejspíš proto, aby vám udělal pořádnou ostudu. Vaše manželství je jedno z těch, které končí nenávistí. Už byste měla přestat se pořád dívat do minulosti. Odvraťte se od ní a dívejte se dopředu,“ domlouval jí Mason.

„Ano, ano, já… já se na to vyspím a zítra ráno vám dám vědět.“

„Udělejte to,“ zavrčel Mason.

„Promiňte, že jsem vás rušila v tuto dobu.“

„Nevadí. Pracovali jsme na nějakých případech, a když jsem si v novinách přečetl tu zprávu, napadlo mě, že asi zavoláte, a řekl jsem Delle, aby zapojila venkovní linku.

Ale vy už jste z toho venku, tak si nedělejte starosti.“

„Děkuji vám,“ řekla a zavěsila.

Sotva položila sluchátko na vidlici, zadrnčel zvonek. Virginia šla ke dveřím a pootevřela je.

V chodbě stál muž asi pětačtyřicetiletý, s tmavými vlnitými vlasy, úzkým knírkem a s černýma uhrančivýma očima.

„Račte být slečna Baxterová?“ zeptal se.

„Ano, to jsem já.“

„Moc se omlouvám, že vás ruším v tuto dobu. Chápu, jak se asi cítíte, ale přicházím za vámi ve velmi naléhavé věci.“

„A co to je?“ zeptala se s řetězem stále na dveřích.

„Jmenuji se George Menard,“ představil se. „Četl jsem o vás v novinách. Nerad se zmiňuji o nepříjemných věcech, ale konečně sama víte, že o vašem případu psaly všechny noviny.“

„Co si přejete?“ zeptala se.

„Z novin jsem se dozvěděl, že jste bývala sekretářkou zesnulého notáře Delana Bannocka.“

„Ano,“ řekla překvapeně.

„Pan Bannock zemřel tuším před několika roky.“

„Ano, ano.“

„Rád bych zjistil, co se stalo s jeho archivem.“

„Proč?“

„Upřímně řečeno potřeboval bych jeden dokument.“

„Jaký dokument?“

„Kopii smlouvy, kterou pro mě pan notář sepsal. Originál jsem ztratil a nechci…