Případ tonoucí kachničky

KAPITOLA 5

Della Streetová stála ve dveřích jídelny a pobaveným pohledem sledovala, jak je Perry Mason představován manželce pana Rolanda Burra.

Paní Burrové by žena hádala něco přes třicet, muž pod třicítku. Vlasy měla slámově žluté, ale když na ně dopadl paprsek slunce, který pronikal do místnosti, zářily slabě narudlou barvou zralé pšenice. Její sněhobílé šaty, i když zdaleka nebyly konzervativní, neměly nijak výstřední střih. Spíš způsob, jak se v nich pohybovala, přitahoval mužské pohledy.

Ve chvíli, kdy se paní Burrové představoval Paul Drake, vešla do jídelny Lois Witherspoonová.

Ve srovnání se zralou krásou paní Burrové působila Lois dívčím a sportovním dojmem. I šaty měla zcela jiné. Také se nepohybovala houpavě svůdným, skoro vyzývavým způsobem, který byl vlastní paní Burrové, ale svižně a s přirozenou vervou sice energické, ale nikoli nezdravě sebevědomé dívky. Její osoba naplňovala místnost zvláštní svěžestí, která do jisté míry zastiňovala svůdné kouzlo paní Burrové.

Della Streetová se záměrně držela zpátky, o to bedlivěji však sledovala všechno dění, takže jejím pozorným očím neunikl ani jediný pohyb. Ale zůstat takhle nenápadnou se jí dařilo jen na začátku společné večeře. Když Lois Delle položila jakousi otázku, pozornost všech přítomných se od té chvíle už trvale soustředila na Masonovu sekretářku.

„Jak se vede Rolandovi?“ zeptal se po chvíli pan Witherspoon.

To poskytlo paní Burrové vítanou příležitost, aby se projevila jako pečlivá a milující manželka. „Asi bych se na něj měla jít podívat,“ poznamenala. „Omluvte mě, prosím,“ dodala a tiše vyplula z místnosti, předstírajíc, že nechce rušit konverzaci, ve skutečnosti si však zřejmě byla dobře vědoma svých ladně krouživých pohybů, kterými poutala zraky přítomných mužů. V době, kdy byla pryč, ozval se domovní zvonek. Witherspoon zavolal jednoho ze svých mexických sluhů. „To bude ošetřovatelka z El Templa,“ řekl. „Má vystřídat tu, kterou tu nechal doktor. Odveď ji rovnou do pokoje pana Burra.“

„Si, seňor,“ pronesl Mexičan melodickým hlasem a vyšel ze dveří. V tu chvíli se do jídelny vrátila paní Burrová. „Spí klidně,“ hlásila. „Ošetřovatelka to také říká.“

Mexičan se vrátil, přistoupil k panu Witherspoonovi a nastavil mu podnos, na kterém ležela zalepená obálka. „To pro vás, seňor,“ řekl.

„Nebyla to ošetřovatelka?“ zeptal se Witherspoon.

„No, seňor, to muž.“

„Omluvte mě, prosím,“ obrátil se Witherspoon ke společnosti. „Zpravidla nemíváme neohlášené hosty.“

Otevřel obálku, přečetl si krátkou zprávu, pak pohlédl na Masona a zamračil se. Na okamžik se zdálo, že mu chce něco říct, ale pak jako by si to rozmyslel a jen zahučel: „Promiňte. Někdo chce se mnou hovořit. Prosím, poslužte si zatím kávou a koňakem.“

Štěkot psů, který se zvenčí ozýval, postupně utichl. Kolem stolu se na chvíli rozhostilo tíživé mlčení, které přerušila paní Burrová, když se obrátila k Paulu Drakeovi a zeptala se ho: „Také se zajímáte o barevnou fotografii, pane Drake?“

„Je to detektiv,“ vybafla slečna Witherspoonová, „a je tady pracovně. Takže nemusíte zbytečně chodit kolem horké kaše.“

„Detektiv?! Ach bože, to je úžasně zajímavé! Řekněte mi, taky chodíte v přestrojení, sledujete různé lidi a…“

„Žiju naprosto prozaicky,“ opáčil Drake. „Většinou se v jednom kuse děsně bojím.“

Oči paní Burrové zářily naivní nevinností, ale tvář měla křídově bílou. „No ne, to je ale úžasné!“ zvolala. „Nejdřív jeden z nejslavnějších advokátů Ameriky, a teď ještě detektiv! Předpokládám, že to nemá nějakou souvislost?“

Drake mlčky pohlédl na Masona.

Ten upřel zrak na paní Burrovou. „Jen ryze finanční, milostivá paní,“ odpověděl.

Všichni se rozesmáli, aniž přesně věděli čemu, avšak tato poněkud nejasná odpověď prolomila ledy společenských rozpaků a zároveň postavila – alespoň pro tuto chvíli – hráz dalším otázkám.

Náhle ve dveřích stanul pan Witherspoon. „Pane Masone, rád bych s vámi na okamžik mluvil, jestli nás ostatní laskavě omluví.“

Pan Witherspoon byl prachšpatný herec. Lhostejně společenský tón jeho hlasu byl v příkrém rozporu s napětím, které z něj vyzařovalo.

Mason odsunul křeslo, omluvil se a odešel za Witherspoonem do rozlehlého přijímacího pokoje.

Zády k nim tu stál asi padesátiletý muž, který předstíral, že studuje hřbety knih vystavených na policích. Teprve když Witherspoon promluvil, uvědomil si, že už není v místnosti sám, a prudce se otočil.

„Pane Dangerfielde,“ oslovil ho pán domu, „tohle je pan Perry Mason, advokát, který je zasvěcen do případu, o kterém chcete hovořit. Rád bych, aby slyšel, co mi řeknete.“

Dangerfield, který měl zjevně plnou hlavu vlastních starostí, jen roztržitě potřásl Perryho pravicí a zamumlal: „Těší mě, pane Masone.“

Byl to podsaditý, robustní muž menší postavy. Navzdory jeho zavalitosti na něm nebylo nic měkkého či baculatého. Měl rovná široká ramena, mohutnou krátkou šíji a bradu držel vzhůru.

Měl tmavé, lehce zarudlé oči a vrásky na čele. Pleť měl popelavou, jako by celou noc nespal.

„Pojďme rovnou k věci,“ vybídl ho Witherspoon. „Povězte, proč a o čem jste si přál se mnou hovořit.“

„O těch detektivech, které jste si najal,“ odpověděl Dangerfield.

Witherspoon vrhl rychlý pohled na Masona, ale spatřil jen jeho nic neříkající profil. „O jakých detektivech?“ zeptal se.

„O těch, co vyšetřovali okolnosti té staré vraždy Davida Latwella. Domníval jsem se, že když Horace Adamse pověsili, všechno to jednou provždy utichne.“

„Proč se o to právě vy zajímáte?“ zeptal se Perry Mason.

Dangerfield zaváhal jen na malý, sotva postřehnutelný okamžik. „Oženil jsem se s vdovou po Davidu Latwellovi.“

Witherspoon chtěl cosi říct, ale Mason mu okamžitě skočil do řeči a věcně poznamenal: „Jděte! Myslel jsem si, že to pro ni byl obrovský šok!“

„To jistě… Samosebou. Přirozeně…“

„Ale je pochopitelné,“ pokračoval Mason, „že dnes už je z toho dávno venku. Je libo cigaretu, pane Dangerfielde?“

„Dík.“ Dangerfield natáhl ruku k otevřenému pouzdru, které mu Perry nabízel.

„Můžeme se posadit,“ navrhl Mason. „Je to …