7. kapitola
Mason bez skrupulí využil prestiže, kterou získal svým stykem s poručíkem Traggem. Správcová, která byla opět donucena přiběhnout ke dveřím v časných ranních hodinách, se ze všech sil snažila skrýt podrážděnost – ostatně pochopitelnou.
„Ale, to je zase policie,“ řekla.
Mason se usmál. „Víte, to se zrovna o mně říct nedá. Totiž nejsem tady oficiálně, ačkoliv na tom případu taky pracuju.“
Počínal si, jako by bylo zcela samozřejmé, že je tady vítán, a hned při vstupu do vestibulu prohlásil: „Potřebuju jít na pár minut nahoru za Collem a nechci, aby věděl, že už jsem na schodech. Mohla byste mi půjčit klíč a já vás vůbec nebudu obtěžovat.“
Správcová měla obličej napuchlý spánkem, vlasy jako provázky, pleť se jí leskla jakýmsi krémem, ale přesto se upejpavě usmála: „Klíč od bytu pana Colla? Víte, bojím se, že…“
„Jenom od vnějších dveří,“ pospíšil si Mason.
„Tak to půjde, mám jich několik zvlášť. Počkejte, hned jsem zpátky.“
Zatímco se šourala v pantoflích zpátky do bytu, Mason zavřel domovní dveře a podíval se na hodinky. Byl si až příliš dobře vědom, s jakou rychlostí na jejich číselníku ubíhají drahocenné minuty.
Správcová se vrátila s klíčem.
Mason jej převzal a poděkoval. „Vyběhnu nahoru a podívám se, jestli je doma. Které má číslo?“
„Dvě stě devět.“
„Dobrá. A mockrát děkuji. Ujišťuji vás, že budeme obtěžovat už jen jednou.“
„Ještě jednou?“ zeptala se nechápavě.
Mason se usmál: „Myslím, že můj společník, poručík Tragg, tady bude každou chvíli. Obávám se, že jsme vám pěkně zpřetrhali spaní.“
„Ale to je v pořádku,“ prohlásila poněkud neupřímně, „to vůbec nevadí. Je to přímo potěšení spolupracovat s policií – zvlášť když je takhle milá.“
Byla každou minutou čilejší a zcela zřejmě ji začala těšit její role neoficiální policejní asistentky. Minuty však byly příliš cenné na to, aby s ní Mason sdílel její potěšení, proto se na ni jen usmál na znamení díků a vyjel výtahem do druhého patra.
Dvěstědevítku našel bez obtíží. Zpod dveří se prodíralo světlo. Mason jemně zaklepal a vzápětí uslyšel hluk odsunované židle a kroky na koberci. Coll otevřel. Zcela zřejmě očekával někoho jiného a pohled na Masona ho vyvedl z míry.
„Co vy tady?“ zeptal se. „Dal jsem vám její adresu. Nic jiného nemám.
„Potřebuji se vás na něco zeptat.“
„Zrovna teď je po čertech vhodná doba na nějaké otázky. Kdo vás pustil do domu? A co jste vůbec zač? Taky polda?“
„Jmenuji se Mason a jsem právník.“
Mužova tvář ztratila naráz jakýkoliv výraz. Vypadalo to, jako by pohnul nějakou pákou, která vypnula veškeré myšlenkové pochody v jeho mozku a zbavila jeho rysy všech reakcí. Výraz rozmrzelosti zmizel, zůstal nehybný obličej sochy.
„Prosím?“ řekl bezbarvě.
Právník byl dost vysoký na to, aby mohl přes Collovo rameno přehlédnout pootevřenými dveřmi část bytu. Pokud mohl vidět, v bytě nikdo jiný nebyl.
„Vyptávat se tady na chodbě není zrovna vhodné,“ podotkl.
„Mít vás v tuhle hodinu v bytě zrovna tak. Taky jste to mohl nechat na zítřek,“ prohlásil Col…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.