Případ roztěkané rudovlásky

KAPITOLA 7

V této noční době se soumrak snášel brzy. Mason vyčkával Dellu Streetovou, přistoupil k oknu kanceláře a sklíčeně pozoroval nával dopravy, změť a lomoz vozidel na ulici.

Zmučené ulice, které dusil provoz, jako by lkaly nad svou bezmocností ve chvíli, kdy se celá obchodní čtvrť města smotala a promíchala v sevřeném koridoru pomaličku se plazících vozů a chodců.

Po chvíli se šel Mason podívat do přijímací kanceláře, jestli je Gertie dosud u telefonu, ale ta už odešla domů. Telefonní linka byla zapojena na noc. Bylo tam tma.

Mason šel nazpět přes soudní knihovnu, zastavil se, pohlédl na šek na svém psacím stole a potom začal zvolna přecházet po místnosti, probíraje v duchu nejrůznější kombinace případu.

Občas se podíval na náramkové hodinky; netrpělivě čekal, kdy už se Della Streetová vrátí, neboť věděl, že lhůta, v níž musí smír navrhovaný Irenou Keithovou buď přijmout, nebo zamítnout, brzy vyprší.

Po šesté hodině dorazila Della Streetová do kanceláře.

„Ježkovy zraky, šéfe, že jsem si ale užila v tom návalu na ulicích!“

„Říkal jsem si, že to bude o zlomvaz. Tak co naše klientka?“

„To víte, má hlavu úplně zamotanou s tím Stevem Merrillem. Podle všeho zoufale potřebuje peníze. Naznačila mi, že i částečná splátka od Merrilla by pro ni byla terno.“

Mason prohodil: „Byla tady Irena Keithová. Nechala tu tisíc dolarů na vyrovnání. A měla na nohou krokodýlí střevíčky.“

„Ó – óch!“ vydechla Della Streetová.

„Šek leží na mém stole. Prohlédněte si, co stojí na rubu.“

Della Streetová si rubopis přečetla.

„No to mě teda podržte.“

„Do půl jedenácté večer máme čas na rozmyšlenou, jestli ho vzít, nebo ne,“ řekl Mason. „Nechala mi tu telefonní číslo, prý bude čekat.“

„To je od ní laskavé, ne?“

Mason odpověděl: „Kámen úrazu, Dello, je v tom, že jsme namydlení. Dám na to krk, že ta tisícovka bude Evelyně Bagbyové připadat jako celé jmění. Jestli jí o tom povím, bude chtít, abych na to narovnání honem přistoupil, podle známé teorie o vrabci v hrsti a holubovi na střeše. Jestli to před ní utajím a nepodaří se nám získat postačující dodatečné důkazy, abychom zlepšili svou pozici a dosáhli výhodnějšího narovnání, nezbude mi než vysolit těch tisíc dolarů z vlastní kapsy.“

„Proč?“

„Poněvadž bych v takovém případě ze své iniciativy odmítl návrh na smír, aniž jsem informoval klientku.“

„To s tím tedy budete muset vyrukovat.“

„Asi ano.“

„Mám jí zatelefonovat?“

„Ne,“ řekl Mason. „Napadá mi – co je to za randál, Dello?“

Della Streetová vysvětlovala: „Někdo se snaží dovolat do centrály. Když někdo volá a linka je zapojená na noc, tak to potom takhle bzučí, ale zvonek nezvoní. Mám zjistit, kdo to je?“

„To není špatný nápad,“ řekl Mason. „Máme tolik želízek v ohni, že nikoho, kdo se k nám tak usilovně dobývá, nesmíme odmítnout.“

Della Streetová odešla do druhé místnosti, zastrčila kolíček do zdířky a Mason slyšel, jak říká: „Dobrý večer. Kancelář Perryho Masona.“

Za chviličku se Della Streetová vřítila do pracovny. „Je to Evelyna Bagbyová,“ oznamovala. „Je celá pryč rozčilením. Říká, že s vámi musí okamžitě mluvit, je prý to životně důležité.“

Mason řekl: „Přepojte mi ji sem, Dello,“ a zvedl sluchátko telefonu na psacím stole.

Della Streetová honem běžela vedle přepojit hovor.

„Poslouchej+e taky, Dello,“ zavolal Mason. „Ať víte, co bude říkat. A dělejte si poznámky – jestli bude třeba něco zapsat.“

„Provedu,“ ozvala se a přepojila hovor.

„Dobrý večer,“ řekl Mason.

„Ach, pane Masone,“ vykřikla Evelyna Bagbyová a hlas jí přeskakoval rozčilením. „Stalo se něco hrozného. Nevím, co mám dělat. Já –“

„Dobře,“ řekl Mason. „Tak povídejte, co se děje.“

Spustila: „Byla jsem dneska nakupovat a –“

„Ano, vím o tom.“

„Když jsem se vrátila, tak tam byla slečna Streetová a –“

„Ano, ano, já vím. Jenom hezky k věci, prosím vás.“

„Když já chci, abyste měl jasnou představu, jak se to stalo. Koupila jsem si nějaké nové šaty a šla jsem s nimi honem k sobě do pokoje, osprchovala jsem se a už jsem se chystala, že si vezmu něco nového na sebe, no a koukla jsem se do šuplete v prádelníku a tam – tam jsem něco našla.“

Proti jeho vůli ozvalo se advokátovi v hlase skeptické zklamání.

„Zase nějaký ukradený šperk?“

„Ne, ne, pane Masone. Prosím vás, pochopte mě. Vždyť já vám nelžu.“

„Co jste to našla?“

„Revolver.“

„Revolver!“

„Ano.“

„Kde byl?“

„Zastrčený ve spoustě složených šatů, co jsem dala do šuplete, a –“

„Nebyl tam náhodou, už když jste si věci ukládala?“

„Vyloučeno. Docela jistě ho tam někdo dal, když jsem byla ve městě na nákupu.“

„Kde je teď?“ zeptal se Mason.

„Mám ho u sebe. V kabelce. Volám vám z kabinky v patře.“

„Prohlédněte si ho,“ přikazoval Mason. „Povězte mi, jaký je to revolver, jestli je nabitý a jestli z něho někdo vystřelil.“

„To už jsem si zjistila, pane Masone. Je to kolt. Hrozně lehoučký, skoro vůbec nic neváží. Nabitý je. Ráže .38. Hlaveň je hodně krátká, může mít tak dva palce – viděla jsem takové revolvery u strážníků. V bubínku je šest nábojů.“

„Vystřelil z něho někdo nedávno?“ ptal se Mason. „Přičichněte k němu a –“

„Kdepak, už jsem k hlavni čichala. Je cítit jenom olejem.“

Mason řekl: „Máte tam vůz. Mohla byste mi ten revolver přivézt do –“

„Sotva to stačím, k vám do kanceláře je kus cesty, nevrátila bych se sem včas, od osmi už zase dělám. Budu vám ho muset někde nechat.“

Mason řekl: „Moc na tom záleží. Okamžitě se seberte, skočte do auta a jeďte do Hollywoodu. Na Pemberton Drive č. 6538 je restaurace, jmenuje se Kavárna Joshuy Treeho. Joe Padena vám vysvětlí, kde to je. Ptejte se po vrchním číšníku Mikovi. Zná mě, někam vás posadí. Jedeme tam s Dellou Streetovou taky. Dorazíme hned po vás. Jeďte okamžitě.“

„Dobře,“ řekla. „Nic jiného nechcete?“

„Chci,“ odpověděl Mason. „Než vyrazíte, důkladně prohledejte pokoj. Podívejte se, jestli vám tam nevpašovali ještě něco jiného.“

Mason zavěsil.

Z přijímací kanceláře se ozvala Della Streetová: „Mám zatelefonovat Mikovi od Joshuy?“

„Buďte tak dobrá,“ poprosil ji Mason.

„Výborně. Hned tam volám.“

Ma…