Kapitola 11
Než jsem přišel do kanceláře, měla Elsie Brandová dopis napsaný.
„Kdo je ta Daphne Crestonová, Donalde?“ zeptala se mě. „V kanceláři o ní nemáme žádný záznam.“
„Já vím,“ odpověděl jsem. „Kontaktovala mě mimo. Berta o ní ví.“
„Ach tak.“
„Vyzvedl jsem jí pět táců. A taky tři sta dolarů v bankovkách. Přilož je k tomu dopisu a pošli na poste restante. Zítra zajdeš na poštu k okénku poste restante a oznámíš tam změnu adresy. Řekneš, že jsi Daphne Crestonová.“
„A jaká je adresa?“
Dal jsem jí kartičku, na kterou jsem napsal tiskacím písmem číslo bytu, který jsem si najal jako skrýš.
„Slečna Crestonová tam má byt.“
Přikývl jsem „Pod svým jménem?“
„Víš,“ vysvětloval jsem, „možná tam bydlí pod jiným jménem. Musí se schovávat a je tam asi pořád ještě tajně – ale ten dopis dostane. Povím ti, co uděláme – necháme plavat poste restante, nacpeme všechno do obálky a pošleme ji to expres na tuhle adresu. Napiš: u Donalda Lama na tuhle adresu. Ale na naší kopii necháme poste restante. A dopis prostě vezmeme a hodíme na poštu.“
‚A co kdybychom ho poslali potrubní poštou?“
„Radši ne, když ho odneseme na poštu, půjde rychleji.“
„Ale potrubní pošta je přímo tady v budově. A vybírá se v deset večer.“
„Víš to jistě?“
„Samozřejmě, vždycky posílám dopisy těsně předtím, než se pošta vybírá.“
„To je senzační, Elsie. Když nepůjdeme na poštu, aspoň na sebe neupozorníme. Kdyby nás cestou sledovali, domysleli by, že odesíláme důležitý dopis. A kdo ví, co by pak seržant Sellers podnikl.“
„Copak v tom figuruje seržant Sellers?“
„Ten figuruje ve všem, co má co dělat se mnou. Jak má nějaké starosti, soustavně za mnou slídí.“
„A teď má starosti?“
Přikývl jsem.
„Nesouvisí to s Finchleyho vraždou, Donalde?“
„Dost možná, že ano. Bůh ví, co teď Sellersovi leží v hlavě, ale jak se kde něco semele, chce ze všeho nejdřív vědět, co právě dělám já.“
„Tak ho převezeme,“ rozhodla Elsie. „Pošleme dopis expres potrubní poštou a pak mě můžeš vzít někam na večeři, a kdyby tě náhodou sledovali, řeknou si, že jsme si prostě dali schůzku tady v kanceláři.“
„To není špatný nápad,“ pochválil jsem ji.
„Ale nesmíš si myslet, že se vnucuju – že se na tu večeři zvu.“
„Tebe pozvu rád pokaždé,“ ujistil jsem ji. Jenom mi musíš dát vědět, kdy se ti to hodí.“
„Ty jsi tak milý, Donalde,“ radovala se Elsie.
Zapečetili jsme obálku, nalepili na ni expresní známku, přesvědčili se, že takhle pozdě večer v našem poschodí nikdo není, hodili dopis do potrubní pošty a šli na večeři.
Po večeři jsem doprovodil Elsie domů.
„Půjdeš dál, Donalde?“ zeptala se.
Podíval jsem se na hodinky a řekl: „Radši ne. Zítra mě čeká perný den.“
„Slib mi, že budeš opatrný.“
„Pokusím se.“
Pozvedla ke mně obličej, abych ji políbil na dobrou noc. Rozloučil jsem se a jel se porozhlédnout po Hemmet Avenue.
Finchley bydlel v čísle 1771. Stačilo popojet jen o pár bloků dál a trochu to tam prozkoumat.
Číslo 1369 odpovídalo popisu, který mi dala Daphne. Byl to velký dvoupatrový dům ještě z dob, …
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.