Případ truchlící vdovy

Kapitola 16

Obstaral jsem si sendvič, termosku s kávou a krabičku cigaret a zajel jsem na parkoviště, odkud jsem měl dobrý výhled na benzinovou stanici, kde si pani Calvertová kupovala benzin.

Připravil jsem se na dlouhé čekání.

Nebyl jsem tam ani třicet minut, když tam dorazila pani Baffinová v Thunderbirdu.

Byla svůdnost sama. Vystoupila z auta, zašla si na toalety, vrátila se a zatímco doplňovala nádrž, štěbetala se zřízencem. Stála blízko u něj, usmívala se na něho a nakonec tam strávila téměř deset minut. Dala si prohlédnout pneumatiky a zkontrolovat baterii a po celou tu dobu čile konverzovala.

Když odjela, přešel jsem přes cestu a zašel za zřízencem.

„To jste zase vy,“ řekl.

„Já,“ odvětil jsem.

„Našel jste tu ukradenou kreditní kartu?“

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. „Co ta žena, která tu právě byla s Thunderbirdem?“

„Ta?“

„Ano, ta.“

„O čem to mluvíte?“

„Chci o ní vědět víc.“

„Velice milá, zdvořilá, uznalá, kultivovaná, a…“

„Použila kreditní kartu?“

„Ne, platila hotově.“

„Nevíte náhodou, kdo to je?“

Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem ji neviděl.“

„Na něco se vyptávala?“

„To víte, ženský. Něco si přečtou o vraždě a hned by o tom chtěly všechno vědět. Zajímalo ji, jestli jsem toho Calverta někdy viděl. Říkala, že bydlel nedaleko odsud. Pak se zeptala na paní Calvertovou, co si o ní myslím a podobně. Chtěla vědět, jestli sem paní Calvertová jezdila tankovat a já jí na to, že si všechny zákazníky nemohu pamatovat, ale že mám pocit, jako bych jednou nebo dvakrát zahlédl jméno paní Calvertové na kreditní kartě, ovšem tihle zákazníci s kreditními kartami jsou pro mě pouhá jména. Podle kreditkarty si přece nemůžu pamatovat, jak vypadají, ale kdybych je zas někdy viděl, věděl bych, že už jsem je kdysi obsluhoval.

Ta pani tedy byla zvědavá, to ano, ale jinak byla milá.“

„No dobrá,“ řekl jsem, „a teď chci vědět tohle. Je možné, tedy, bylo by aspoň trochu možné, že by u vás tato žena, s kterou jste právě mluvil, brávala benzin často?“

Překvapeně na mě pohlédl. „Kdepak,“ řekl, „ani náhodou.“

„Díky,“ řekl jsem a odjel.

Pani Calvertová použila Baffinovo auto přinejmenším při jedné příležitosti. Bylo ji třicet dva nebo třicet tři, byla blondýnka a většinou nosila ve dne v noci tmavé brýle. Po tom, co jsem řekl, vyrazila manželka Nicka Baffina po čerstvé stopě.

A skutečnost, že pani Calvertová a manželka Nicka Baffina nejsou jedna a táž žena, roztříštila mou teorii toho případu na tisíc kousků. Byl jsem namydlený.

Odhadoval jsem, že mi zbývá zhruba dvacet čtyři až třicet šest hodin, než se někdo vrhne po mně. Když budu mít samozřejmě štěstí a pojedu prostředkem cesty.

Vzal jsem telefon a zavolal Bafflnovi.

Cosi ho strašně rozrušilo.

„Lame,“ řekl, „musím vás prostě vidět. Mám pro vás práci.“

„Jaký druh práce?“

„Tentokrát je to velkej džob.“

„Pro vás, nebo…“

„Ne, ne, tohle bude pro mě. Chci, abyste přišel ke mně do kanceláře, jak nejrychleji to půjde. Ovšem pokud nejste ničím vázán. Jste volný?“

„Volný jako pták,“ řekl jsem.

„Jsem ve své soukromé kanceláři. Za jak dlouho se sem dostanete?“

„Patnáct minut.“

„Zkuste to za deset, kdyby to šlo,“ řekl. „Na penězích mi nesejde. Ta věc je strašná, prostě strašná.“

„Uvidíme se,“ řekl jsem a zavěsil.

Cítil jsem, že by to mohla být léčka, ale mé postavení bylo v tu chvíli takové, že jsem nechtěl zaváhat. Chopil jsem se Šance.

Baffin byl ve své přepychová soukromé kanceláři ve druhém patře. Pod očima měl tmavé kruhy. Vypadal příšerně.

„Lame,“ spustil, „já vás nemám rád.“

„To je dobrý začátek,“ podotkl jsem.

„V zásadě jste ale obstál. I když to nebylo ve vašem zájmu, zůstal jste loajální osobě, ktorá je pouze technicky vaší klientkou. Říká se, že jste chytrý, a já tomu chci věřit. Vim, že jste loajální. A právě loajalitu si potřebuju koupit.“

„Kolik loajality?“

„Všechnu, co máte na prodej.“

„Co chcete?“

„Povím vám jednu historku,“ řekl.

„Pusťte se do toho,“ vyzval jsem ho.

„Tentokrát nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění. Chci vás platit proto, abyste chránil moje zájmy.“

„Jaké jsou vaše zájmy?“

Baffin si špičkou jazyku zvlhčil rty. „Chystají se na mě hodit vraždu,“ řekl.

„Čí vraždu?“

„Calvertovu,“

„Jak to?“

„Znáte Morionu Brentwooda?“

„Vím o něm.“

„Byl se mnou, když byl Calvert zavražděný, ale někdo na něj začal tlačit. Teď si to pamatuje tak, že asi deset minut mluvil telefonicky se San Franciskem.“

„Odkud?“

„Z toho telefonu na chodbě hned vedle této kanceláře, ale říká, že byl otočený zády. Prý jsem si mezitím mohl odskočit.“

„Odskočil jste si?“

„Ovšemže ne!“

Na očích mu bylo vidět, že váhá.

„Odskočil jste si?“ zeptal jsem se.

„Vyšel jsem z kanceláře na třicet vteřin. Brentwood stál u telefonu. Byl napůl otočený zády, ale musel vidět, že odcházím a hned se zase vracím

„Takže jste byl venku.“

„Ano, necelou půlminutu.“

„V kolik to bylo hodin?“

„Asi pět nebo deset minut před tím popraskem v restauraci.“

„Co chcete, abych udělal?“

„Jsou některé věci, které se neutají, zejména v případu vraždy,“ řekl Baffin. „Přiliš mnoho lidi si dá dvě a dvě dohromady. Jaksi se rozneslo, že mě Calvert vydíral.“

„Povězte jim pravdu,“ řekl jsem, „že to bylo jen naoko.“

„Eh, tahle část je snadná,“ povzdechl si Baffin. „Horší je to s tou druhou částí.“

„To je co?“

„Histork…