Jedna vteřina do knokautu

KAPITOLA 9

Kolem vrátného v nájemním domě jsem mohl projít, jen když jsem mu řekl, kam jdu s tou foukačkou. „Musíte se ohlásit,“ řekl.

„Donald Lam,“ řekl jsem. „Jdu k panu Crockettovi.“ Oznámil to nahoru a pak řekl: „Pane Lame, pan Crockett je momentálně nedosažitelný, ale přijme vás ve svém ateliéru paní Crockettová. Je to ve dvacátém poschodí na druhé straně budovy. Někoho tam s vámi pošlu.“

„Fajn,“ řekl jsem.

Mládenec obsluhující výtah se mnou vyjel do dvacátého poschodí. Nešli jsme však směrem k soukromému výtahu umožňujícímu vyjet ke Crockettovu apartmá, nýbrž na druhou stranu chodby, a můj průvodce zazvonil u dveří apartmá 20A.

Ve dveřích se s vlídným úsměvem objevila paní Crockettová. Měla na sobě malířskou halenu a vycházela z ní slabá vůně terpentýnu.

Když spatřila, co přináším, úsměv jí zmizel z tváře a v očích se jí objevil výraz nepříjemného překvapení.

„Foukačka!“ řekla.

„Foukačka,“ já na to a chtěl jsem dodat: „Mám také –“

„Pojdte dál, pane Lame.“

S úsměvem propustila poslíčka a zavedla mě do apartmá.

„Je to moje záliba,“ řekla na vysvětlenou. „Trávím zde dost času. Moc ráda maluji a můj manžel je často nadlouho pryč, takže mám času ažaž.“

Laškovně se na mě podívala a dodala: „A čert prý svádí nečinné ruce k neplechám.“

„Vy se tedy bojíte, aby nezlenivěly?“ zeptal jsem se.

„Ne že bych se bála,“ ona na to, „ale myslím si, že je to takhle lepší.“ Pak se na mě zase podívala a řekla: „Ani trochu nelení. Pojďte se podívat do mé pracovny.“

Apartmá bylo zřejmě projektováno jako ateliér. Svědčily o tom zejména tabule z mléčného skla, které tvořily na jedné straně šikmou stěnu. Byly na ní závěsy, kterými se mohl upravovat přístup světla. Byl tam rovněž stojan s plátnem, desítky dalších pláten kolem dokola a na stupínku stála nahá modelka v pozici, která poněkud připomínala ženské postavičky, jaké se jeden čas umísťovaly na kapoty automobilů.

„Promiň, úplně jsem zapomněla,“ obrátila se k ní Phyllis Crockettová. „Ale snad ti to nebude vadit.“

„No, na nějaké námitky by teď už stejně bylo pozdě,“ řekla modelka.

Phyllis Crockettová se zasmála. „Troufám si říct, že pan Lam nevidí nahou ženu poprvé.“

Zamířila ke křeslu a rozhlížela se. „Kde je tvůj župan, Sylvie? Já –“

„Když jsem si ho svlékla, dala jsem ho do skříně.“

„Přinesu ti ho,“ řekla paní Crockettová, „a pak vás formálně představím.“

Dívka se zasmála a řekla:“

„Ale jdi, nejdřív nás představ, zahalím se až potom.“

„Slečno Hadleyová,“ řekla Phyllis, „to je Donald Lam. „Pracoval na něčem pro… zkrátka, potřebuje zde nechat nějaké věci pro Deana.“

Sylvie Hadleyová se na mě usmála a řekla: „Ráda vás poznávám, pane Lame.“

Pak se klidně odebrala ke skříni.

Vklouzla do županu, přišla zpátky a posadila se.

Teprve teď jsem si ji mohl dobře prohlédnout. Tu tvář jsem už viděl na fotografiích v ateliéru Lionela Palmera.

Znenadání mě něco napadlo.

„Máte tu foukačku – a?“ zeptala se paní Crockettová.

„Tu foukačku,“ přerušil jsem ji.

„Aha, myslela jsem, že říkáte –“

„Foukačku,“ přerušil jsem ji znovu usmívaje se. „Pokud jde o další část úkolu, myslím, že to postupuje dobře, ale…“ Obrátil jsem se k modelce s otázkou:, Jestli se nemýlím, slečno Hadleyová, jste profesionální modelkou?“

Přikývla a usmála se.

„Fakticky je to moje dobrá přítelkyně,“ řekla paní Crockettová, „a velmi skromná mladá dáma, ovšem pokud příležitostně zrovna nepózuje jako modelka. Nedávno však začala pomýšlet na to, že nastoupí kariéru modelky. V jejím postavení totiž nastala změna a –“

„Nechoď okolo horké kaše, Phyllis,“ zasmála se Sylvie.

Obrátila se ke mně: „Můj manžel se projevil jako pořádný mizera. O všechno mě připravil, sbalil nějakou jinou ženu a mne nechal na suchu. Phyllis je strašně milá a předstírá, že to ode mě přijímá jako přátelskou službu, ale fakticky mi za to platí.

Věděla jsem, že si k malování najímala modelky, a měla jsem dojem, že bych na to také stačila, a tak jsem ji požádala, aby mě přijala za stejných podmínek.

Tak teď to, pane Lame, víte a nemusíme kolem toho rozpačitě chodit. Koneckonců si tím vydělávám na živobytí… Takže jsme využili přestávky a vy máte celou tu historii v kostce.“

Prohlédl jsem si některé obrazy a řekl: „Vidím, že máte o práci postaráno.“

Phyllis se zasmála. „Nevím, jestli jste si toho všiml, pane Lame, ale Sylvie má přímo božskou postavu. Chci ji mít na plátně v nejrůznějších polohách.“

„Všiml jsem si,“ řekl jsem suše.

„Obrazů?“

„Postavy.“

„To jsem si mohla myslet,“ řekla Sylvie rezervovaně.

„Váš manžel nepřijímá?“ zeptal jsem se paní Crockettové.

„Můj manžel,“ řekla, „má něco jako přezimovací noru, ale nejen na zimní období. Je to hrozně protivné. Chodí tam pokaždé, když má něco na práci, a zamkne za sebou. Když je tam, nic, naprosto nic ho nemůže a nesmí vyrušit. Je nedosažitelný pro svou vlastní ženu, pro své přátele, pro každého.

Pravděpodobně tam píše některé své cestopisné knihy. Sedí tam a diktuje až do –“

„Písařce?“ skočil jsem jí do řeči.

„Písařce ne. Do diktafonu. Má tam kuchyňku a doplňuje si zásoby – tedy potraviny, které nevyžadují příliš náročnou přípravu: vejce, konzervované boby, španělskou rýži, černý chléb… Je velmi dobrý kuchař a vystačí s koncentrovanými proteiny, bez čerstvé zeleniny… někdy tam zůstane dva tři dny za sebou.“

„Takže asi nemá zájem o nalezenou foukačku,“ usoudil jsem nahlas.

„Samozřejmě že má, hrozně mu na ní záleží, ale asi by se nenechal vyrušovat, dokud se svou prací neskončí.“

„Mohla byste mi říct, kdy to bude?“

Pokrčila svými krásnými rameny.

Postavil jsem foukačku do kouta. „Nebude zde překážet?“

„Ne. Propánakrále, jak jste ji našel, pane Lame, a jakto že jste ji našel tak brzy?“

„Je to dost dlouhá, ale i dost prostá historie.“

Sylvie Hadleyová se na nás dívala z jednoho na druhého. „Tu foukačku někdo ukradl?“ zeptala se.

Phyllis přikývla.

„A ztratilo se vám ještě něco?“ zeptala se Sylvie, a měl jsem dojem, že její hlas prozrazoval víc než neuvážený zájem.

„Nefritový buddha,“ řekla paní Crockettová. „Ten první z jejich pá…