Blázni umírají v pátek

Kapitola 13
CHYTIT OSUD ZA PAČESY

Ruth Otisová čekala před mým bytem. Když jsem přijížděl autem a zaparkoval na prázdném místě téměř až u ní, dívala se na druhou stranu.

Když zjistila, že poblíž zastavilo auto, otočila se, zamračila se a potom si mě všimla. „Donalde!“ vykřikla.

Otevřel jsem dveře a ona mě chytila za ruku a stiskla, až jsem cítil pevné sevření jejích prstů. „To jsem ráda, že jste tady,“ řekla.

„Čekáte tu dlouho?“

„Ani ne. Asi pět deset minut, ale každá minuta mi připadá jako věčnost. Udělala jsem něco špatně, nějakou chybu?“

„Ano.“

„Ale Donalde, ten balíček je na místě, který nemůže nikdo objevit, a my si ho můžeme vyzvednout, kdy se mi zachce. Nikoho nenapadne ho tam hledat.“

„Byl bych přijel dřív, ale měl jsem nějaký dohovor s Carlem Keetleym.“

„Kdo to je?“

„Pan Keetley,“ vysvětloval jsem, „je bratr první ženy Geralda Ballwina.“

„Aha.“

„A náhodou vás včera večer sledoval, když jste odcházela z ordinace doktora Quaye s balíčkem arzeniku.“

„On – on mě sledoval?“

„Přesně tak.“

„Ale Donalde, to přece není možný. Vždyť – já – vy myslíte –“

„Ano,“ řekl jsem. „Sledovali vás dva lidi. Jednak Keetley, jednak detektiv, kterého jsem najal, aby sledoval Keetleyho.“

„A věděl Keetley – víte, co myslím – věděl, co je v tom balíčku?“

„Myslím, že věděl.“

„Vy jste s ním mluvil?“

„Ano.“

„Co říkal?“

„Nic. Tváří se jako by nic.“

„Tak mě třeba nezná. Třeba –“

„Nebuďte naivní,“ řekl jsem. „Byla jste pro něj natolik zajímavá, že vás sledoval od Pawkettu až na místo, kde jste uložila balíček do trezoru.“

Stála, jako by se jí měla každou chvíli podlomit kolena.

„Nechci to už znova rozebírat,“ řekl jsem, „ale kdybyste byla udělala, co jsem vám řekl, bylo by to teď mnohem jednodušší. Takhle si netroufnu odhadovat, co se stane.“

„Kdyby mě teda udal na policii a řekl –“

„Právě.“

„Ale Donalde, ten balíček zůstal zavřený. Je nedotčený.“

„Jak to víte?“

„Vypadá naprosto stejně, jako když jsem ho přinesla z toho krámu.“

„Jak to víte?“

„Odhrnula jsem ten obal, kousek odlepila pečeť a pak jsem ji zase přilepila.“

„A otřela jste to?“

„Jak otřela?“

„Vždyť tam zůstaly vaše otisky prstů.“ Opět se jí vedral do obličeje výraz hrůzy. „Ne, byla jsem si jistá, že je to nedotčené.“

„Nezvážila jste to?“

„Ne.“

„Kolik jste toho kupovala?“

„Doktor Quay mi řekl deset gramů.“

„Tak,“ řekl jsem, „teď musíme chytit osud za pačesy. Jestli v té nádobě bylo deset gramů arzeniku, těžko poznáte, jestli někdo trošku ubral nebo ne.“

„Nemohla bych pro to dojít?“

„A co byste s tím udělala?“

„Nevím. Vyhodila. Zničila. Nějak bych se toho zbavila. Nebo mám zavolat policii, jak jste říkal?“

„Nevíme, jestli Keetley něco řekl nebo ne,“ podotkl jsem. „Je možný, že Keetley došel na policii a ta připravila nějakou past. Třeba už tam sedí a čekají, až si pro ten arzenik přijdete. A v momentě, kdy tu skříňku otevřete, vám někdo zaklepe na rameno, a jakmile se otočíte, bude za vámi stát civilista, který otočí klopu a ukáže vám odznak a řekne –“

„Ne, Donalde! Já už to nevydržím.“

„No,“ řekl jsem, „taková je bohužel situace. Jen neznáme momentální skóre. Hrajeme potmě.“

„Donalde, mě to tak mrzí. Já jsem si říkala, když jsem viděla ten jed na tý polici a to, že není otevřený, že bych se toho prostě mohla zbavit, odstranit to a –“

„A až najdou v lékárně záznam, že jste to kupovala, co řeknete?“

„Chtěla jsem jim to říct přesně tak, jak se to stalo. Nemohla bych to udělat teď?“

Zakroutil jsem hlavou.

„A proč ne?“

„Protože teď by to vypadalo jako historka, kterou jste si vymyslela, abyste si opatřila alibi.“

„To nechápu.“

„Tak si představte,“ řekl jsem, „že byste opravdu otrávila Geralda Ballwina a jeho ženu. Dostala jste padáka a najednou jste si uvědomila, že ten jed, co jste použila, zůstal v ordinaci na polici a že až na to policie přijde, zjistí, že část chybí. Potřebovala jste tedy doplnit to, co jste odebrala. Chtěla jste to asi udělat dnes, ale protože jste dostala výpověď, uvědomila jste si, že nemáte šanci. Takže jste si tam těsně před tím, než odevzdáte klíč od ordinace, došla a vzala jed z police. Odnesla jste ho na nádraží Svaz do trezoru na zavazadla. Potom jste tam brzy ráno nebo možná ještě v noci došla, dodala zbytek jedu, aby bylo v balíčku původní množství, a potom zavolala policii.

Jakmile přiznáte, že víte o tom, že byli otráveni, a o tom, že v tom mohl sehrát roli arzenik, který jste kupovala, lítáte v tom. Nemůžete nijak uspokojivě vysvětlit, proč jste šla v noci do ordinace, vzala ten balíček z police, pár hodin jste si ho nechala a potom všechno ohlásila policii.“

Přikývla. Oči měla doširoka otevřené a byl v nich čitelný patetický výraz.

„Nastupte si ke mně a uvolněte se. Musíme něco vymyslet.“

„Co můžeme ještě dělat?“

„Zbývá jediná věc. Dokud nezjistíme další okolnosti, budete se muset držet stranou.“

„Myslíte, že ten člověk, co mě sledoval, to ohlásil policii?“

„To nevím, na toho jsem krátkej,“ řekl jsem. „Ten si s náma hraje jako kočka s myší a má za ušima. Vy teď nesmíte udělat chybu.“

„Ale jak se mám schovat? Kam mám jít?“

„To právě musíme promyslet.“

Položila svou ruku na mou a řekla: „Udělám všechno, co řeknete, Donalde.“

Zaslechl jsem volání kamelota, chvíli jsem poslouchal, co říká, a potom jemně vyprostil ruku z Ruthina sevření a sáhl po drobných.

Kamelot přišel až k nám a křičel: „Rááánní noviny, rááánní noviny, vraždááá.“

Naklonil jsem se přes Ruth, podal chlapci minci a vzal noviny. Napravo na první stránce stál nápadný titulek: Daphne Ballwinová mrtvá. Ruth jej zachytila koutkem oka a přidušeně vykřikla.

Opřel jsem noviny o volant, abychom si je mohli oba přečíst.

„Donalde,“ vykřikla, „to znamená – proboha!“

Odpověděl jsem rychle: „Nechte toho. Teď na to není čas.“

Bylo patrné, že zpráva přišla na poslední chvíli a že redakce jen upravila článek, který byl připraven už dopředu.

Když dnes ráno náhle a neočekávaně zemřela paní Daphne Ballwinová, věděla policie okamžitě, že má co dělat s nejzáhadnějším případem vraždy za poslední deseti…