Kočky loví v noci

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Hotel Locklear Apartments se úspěšně halil do atmosféry luxusu.

Recepční stojící za přepážkou nedávno překročil třicítku – byl vysoký, štíhlý, úslužný a úpravný. Pozoroval, jak se k jeho přepážce blíží Berta Coolová, a nepatrně ztuhl, když si povšiml, jak Berta svou rozmáchlou chůzí dává najevo opovržení nad vší tou přehnanou parádou v hotelové hale.

Berta neztrácela čas zdvořilostmi. „Bydlí u vás paní Cornishová – Dolly Cornishová?“

„Aha, ano – paní Cornishová. A jak jste říkala, že se jmenujete vy, prosím?“

„Mé jméno je Coolová.“

„Je mi velice líto, paní Coolová, ale paní Cornishová se ze svého apartmá poněkud nakvap odstěhovala.“

„Kam se odstěhovala?“

„To vám rozhodně nemohu sdělit. Je mi líto.“

„Nechala vám adresu, kam se jí má posílat pošta?“

„O její poštu je postaráno.“

„Kam ji posíláte?“

„Pokud jí chcete napsat dopis, paní Coolová, bude o něj postaráno obvyklým způsobem.“ Berta na něj podrážděně pohlédla. „Poslyšte, vy, hledám Dolly Cornishovou ve značně důležité záležitosti. Takže pokud víte, kde je, podělte se o to se mnou. Pokud nevíte, kde je, poraďte mi, jak to můžu zjistit.“

„Je mi líto, paní Coolová. Poskytl jsem vám veškeré informace, které jsem oprávněn poskytovat.“

„Kdy se odstěhovala?“

„Je mi líto, ani to vám nemohu sdělit. Jsem oprávněn sdělovat jedině to, že se ze svého apartmá odstěhovala poněkud nakvap.“

„Čmuchal tu po ní někdo?“ zeptala se Berta.

„Co prosím, paní Coolová?“

„Pokoušel se někdo zjistit, kam se poděla?“

„To vám rozhodně nemohu sdělit.“

Recepční se vyhnul pohledu Berty Coolové a přes její rameno zaostřil na širokoplecího muže středního věku, který měl na sobě pytlovitý tvídový oblek a v ruce nesl svazek složených papírů, přepásaný gumičkou.

„Dobré odpoledne,“ promluvil recepční ještě odtažitějším hlasem, než jakým pozdravil Bertu Coolovou.

Muž se ani nenamáhal pozdrav opětovat. Listoval složenými papíry a obracel je krátkými silnými prsty. V polovině svazku se zarazil a palcem podržel vrchní vrstvu odhrnutou. Začernalým nehtem ukazováčku přidržel účet. „Společnost Acme, půjčovna klavírů,“ řekl. „Dolly Cornishová. Půjčovné za klavír, další splátka. Chcete to zaplatit vy, nebo mám jít nahoru a vzít si prachy od ní?“ Zdálo se, že se recepční na okamžik ocitl v rozpacích. Pohlédl na Bertu Coolovou a pak muži přes klavíry řekl: „Paní Cornishová se s vámi nejdéle do dvou dnů spojí.“

„Odstěhovala se,“ řekla Berta.

Muž se k ní otočil: „Ee? Jak to?“

„Odstěhovala se – je pryč.“

„Ten klavír nemůže stěhovat bez písemného souhlasu.“

„No, udělala to. Zeptejte se jeho.“

Muž se otočil k recepčnímu: „Je tady?“

„Inu – požádala mě, abych –“

„Tak je tady, nebo není?“

Recepční řekl podrážděně: „Já ten účet vyrovnám a klavír si beru na svou zodpovědnost.“

„Pět babek,“ oznámil muž a postrčil účet po pultu. „Jestli ho přestěhuje bez písemného souhlasu, je to vážný přestupek.“

„Zaručíme vám, že nedojde k žádným škodám a že se paní Cornishová s vámi okamžitě spojí.“

„Nemůže ho přestěhovat. Pět babek.“

Recepční otevřel v sejfu zásuvku na peníze, vytáhl pětidolarovou bankovku, úsečně s ní pleskl o pult a řekl: „Stvrzenku, prosím.“ Podíval se na Bertu Coolovou: „Na shledanou, paní Coolová.“ Berta se nepohnula, zůstala stát s rukama opřenýma o přepážku a dívala se na účet. Přihlížela, jak muž podepsal stvrzenku, strčil recepčnímu potvrzený účet a dal si pět dolarů do kapsy.

„Řekněte jí, ať se podívá na smlouvu o zapůjčení. Žádné půjčené věci nesmí stěhovat.“ Recepční začal něco říkat, ale pak se zarazil a vztekle si přeměřil Bertu Coolovou.

Muž se odlepil od přepážky a vydal se pomalu honosnou halou k východu.

Recepční vykročil s potvrzeným účtem k přihrádkám, ale v půli cesty se zarazil, vrátil se zpátky a vhodil účet do přihrádky na peníze v sejfu.

„Málem bych zapomněl,“ řekl.

„Trochu víc přemýšlejte,“ poradila mu Berta, „a možná si něco zapamatujete.“ Teď se rozhodně choval povýšeně. „Myslím, že to bude všechno, paní Coolová.“ Berta na okamžik zaváhala a pak, očividně poněkud zklamaná, prošla hotelovou halou k východu.

Přešla ulici a zastavila se u stánku s novinami. „Někdo z toho hotelu přes ulici stěhoval klavír,“ řekla, „tak včera nebo předevčírem. Chtěla bych vědět, které společnosti stěhovací auto patřilo.“ Muž zavrtěl hlavou. „To vám nepomůžu.“

„Nevšiml jste si nápisu?“

„Za poslední den nebo dva si na žádné stěhovací auto nevzpomínám, ale já tu mám samozřejmě dost práce.“ Berta obešla se stejným výsledkem další čtyři obchody. Pak našla telefon a zavolala do své kanceláře. Když se Elsie Brandová ozvala, Berta řekla: „Jak vám jdou nóbl způsoby, Elsie?“

„Co prosím?“ zeptala se Elsie.

Berta řekla: „Dolly Cornishová bydlela v apartmá 15B v hotelu Locklear Apartments. Je to tam škrobené jako límeček od košile. Zahrajte si na velkou dámu, jak nejlépe umíte. Nechovejte se jako člověk; na toho šaška, co ho mají na recepci, koukejte pěkně spatra. Řekněte mu, že si chcete prohlédnout volné pokoje, pokud nějaké má. Sehrajte mu tam pěknou komedii.“

„Kdy to mám udělat?“ zeptala se Elsie.

„Jakmile chytíte taxíka,“ odpověděla Berta. „Budu čekat za rohem. Uvidíte mě, ale neoslovujte mě. Až zas vyjdete ven, zabočte za roh a já se k vám připojím.“ Berta zavěsila sluchátko a došla k závěru, že do Elsiina příjezdu zbývá nejméně pět minut. Přešla ke stánku s novinami, prohlédla si pár časopisů, pak došla na roh a vyčkávala. Viděla, jak Elsie Brandová vešla do hotelu a asi za čtvrt hodiny se zase vynořila. Berta se loudavě odsunula za roh a Elsie se k ní připojila.

„No?“ zeptala se Berta.

„Jak já toho recepčního převezla!“ hlásila Elsie. „Zmínil se, že u svobodných žen vyžadují doporučení. Zeptala jsem se ho, jestli starosta města a guvernér státu budou stačit. Zavolal zástupce ředitele, aby mě provedl. Mají dvě volná apartmá. Jedno z nich je 15B.“

„Je volné?“ zeptala se Berta.

Elsie přikývla.

Berta se zamračila. „Co byste udělala,“ zeptala se, „kdybyste si pronajala klavír z půjčovny a chtěla ho přestěhovat?“

„J…