Sovy mají oči dokořán

Kapitola 9

Odstoupili jsme od pultu. Berta pořád ještě zírala na telegram, Řekl jsem: „Může tu být každou chvíli. Jedno letadlo přilétá z New Yorku časně dopoledne. Neuvedl, kterým přiletí, že? V Richmondu zřejmě přistál cestou na sever.“

„To neuvedl, jen že přiletí prvním možným letadlem. Protože teď je ve všech takový nával,“

„Až přijde, mluvit s ním budu já,“ pravil jsem.

Berta došla k náhlému rozhodnutí. „To máš sakra pravdu, že mluvit budeš ty. Berta se totiž naloží do letadla a poletí do Los Angeles. Pokud by se pan Hale vyptával, pak Berta odjela proto, že má nějaké válečné zakázky, které vyžadují její přítomnost. Nepovíš mu, že jsme tam dnes ráno byli a co se stalo, že?“

„Nepovím.“

„To jsem chtěla vědět,“ oddechla si, „Mám tě doprovodit na letiště?“

„Ani nápad, Ty jsi pohroma, Ty seš takovej chytrák, že před Halem všechno možný tajíš, protože si myslíš, že Hale něco tají před tebou. Je to na tobě. Rozeslal jsi ryté pozvánky, tak teď se starej, kam posadíš hosty. Berta se jde najíst, dá si dobré pekanové oplatky a pak vyrazí.“

„Ale chci klíč k apartmá,“ řekl jsem, „a.,.“

„Bude ve dveřích. Sbalím si kabelu a nechám klíč ve dveřích. Sbohem.“

Odpochodovala ke dveřím a viděl jsem ji nasednout do taxíku. Ani se neohlédla.

Když taxík odjel, šel jsem do jídelny, dal si dobrou snídani, šel do svého pokoje, natáhl se na křeslo s nohama položenýma na druhém křesle, četl jsem ranní noviny a čekal na Halea.

Dorazil krátce po desáté.

Potřásl jsem mu rukou a poznamenal: „No, to jste si teda pospíšil.“

Odhalil zuby ve svém charakteristickém úsměvu. „To tedy opravdu,“ připustil. „Neuvědomil jsem si, že jsem najal takové dva rychlíky. Co je s paní Coolovou? Ptal jsem se po ní a řekli mi, že se odhlásila.“

„Ano, Byla povolána zpátky do Los Angeles kvůli něčemu naléhavému – válečná zakázka.“

„A tak,“ pronesl, „Vy tedy pracujete pro FBI?“

„To jsem neřekl,“

„No ale naznačil.“

Řekl jsem: „Já nejsem obeznámen s celým provozem, ale myslím, že pro FBI nepracujeme.“

Zazubil se: „A přiznal byste, kdyby ano?“

„Asi ne.“

„To jsem chtěl vědět. Ale jsem zklamaný, že tu není.“

„Říkala, že už stejně nemůže víc udělat. Když je Roberta vypátrána, jde už jen o vyjasnění detailů,“

„No, svým způsobem je to pravda. Vy jste opravdu rychlíci. V recepci mi řekli, že se paní Coolová odhlásila včera večer, asi v sedm. Ale včera večer neodjela, že?“

„Ne, až dnes ráno.“

„Ale odhlásila se včera večer?“

Připustil jsem: „To je pravda. Sehnala apartmá ve Francouzské čtvrti. Myslela, že pro naše pátrání bude centrální poloha výhodnější. Že bude bydlet tam a já tady.“

„A tak. Kde je to apartmá?“

„Nemohu přesně říct. Je to jedno z těch, kam jdete z jedné ulice, pak šestkrát zahnete za roh a vyjdete do druhé. Nebo vy se ve Francouzské čtvrti vyznáte?“

„Ne.“

Řekl jsem: „To budete koukat. Je opravdu rázovitá,“

„Takže paní Coolová má válečné úkoly. To mi neřekla.“

„Neptal jste se, nebo ano?“

„Ne.“

Objasnil jsem mu: „Ona zřídkakdy dobrovolně poskytuje klientům informace o své činnosti.“

Blýskl po mně pohledem. Tvářil jsem se pořád stejně vyrovnaně.

„Takže se slečnou Fennovou nemluvila?“

Předvedl jsem mu údiv, „Jak to? Z vašeho telegramu jsme pochopili, že máme s rozhovorem počkat, až přijedete, abyste si s ní promluvil sám.“

„No – ne tak doslova. Říkáte, že bydlí v činžáku Gulfpride na třídě Svatého Karla?“

„Ano.“

„Myslím, že bychom tam měli zajet. Snídal jste?“

„Ale ano.“

„Tak pojeďme k ní.“

„Chcete, abych byl při tom, až s ní budete mluvit?“

„Ano.“

Zavolali jsme taxi a uvedli adresu činžáku Gulfpride. Na půli cesty řidič stáhl skleněné okénko, obrátil se dozadu k nám a řekl: „To je tam, co se stala ta vražda?“

„Kde?“

„No přece v Gulfpride.“

„Nemám tušení. Kdo byl zabit?“

„To nevím. Nějaký Nostrander.“

„Nostrander,“ opakoval jsem, jako bych se chtěl na to jméno rozpomenout. „Myslím, že nikoho takového neznám. Co dělal?“

„Byl to právník.“

„A byla to určitě vražda?“ tázal jsem se.

„No, já jsem to tak pochopil. Někdo ho střelil rovnou do srdce osmatřicítkou.“

„On tam bydlel?“ ptal jsem se. „Ne. Našli ho v bytě nějaký holky.“

„Její šamstr, co?“

„To nevím. Ta holka pracovala někde v bance.“

„Co se s ní stalo?“

„Zmizela.“

„Nepamatujete si náhodou, jak se jmenuje?“

„Ne, to ne – počkejte okamžik. To jméno jsem zaslechl taky – jeden z hochů to říkal. Počkejte. Je to takový krátký jméno, tak jako Penová – ne, to ne. Moment. Fennová, Fennová, to je ono. Roberta Fennová.“

Otázal jsem se: „Policie myslí, že to udělala ona?“

„To já nevím, co si myslí policie. Vím jen to, co se povídalo na stanovišti. Jeden kolega dostal rychlovku – měl zajet pro fotografy, aby tam fotili toho mrtvého. Prý to bylo pořádný svinstvo. No, tohle je ta budova. To se ví – všude kolem samý auta.“

Hale mu začal něco vykládat. Přerušil jsem ho. „Co říkáte,“ navrhl jsem hlasitě, „kdybychom nejdřív zajeli k tomu druhému klientovi a na interview v Gulfpride se vrátili až potom, až ten rozruch trochu opadne? Nerad vedu obchodní hovory, když pořád někdo běhá dovnitř a ven, dupe po schodech, dělá rámus a…“

„Myslím, že je to velice moudré rozhodnutí,“ souhlasil Hale.

Požádal jsem taxikáře: „Tak nás zavezte na roh Napoleonovy a Svatého Karla a vysaďte nás tam.“ Zase jsem se opřel o polštářování a řekl hlasitě Haleovi: „Náš klient v Gulfpride teď stejně nebude mít zájem o obchodní rozhovory. Bude si vyměňovat dojmy s ostatními nájemníky. Myslím, že bychom to měli odložit na odpoledne.“

„Dobře, jak myslíte.“

Poté jsme mlčeli, dokud nás taxikář nevysadil na rohu Napoleonovy a Sv. Karla. „Mám počkat?“ ptal se.

„Ne. Zdržíme se asi hodinu nebo déle.“

Přijal peníze a odjel.

„Tak co teď?“ zeptal se Hale.

„Počkáme na tramvaj a vrátíme se do města.“

Dal najevo rozrušení. „Chceme se přece dovědět o tom případu co nejvíc. Podívejte se, Lame, vy jste detektiv. Nešlo by, abyste navázal kontakt s policií a zjistil, co už ví o…?“

„Ani jedna šance k milionu,“ přerušil jsem ho pevně.

„Policie a detektivní agentury spolu n…