Kapitola 8
Můj sluch uvykl rychlopalbě psacího stroje Elsie Brandové tak, že ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře agentury a procházel chodbou, zaznělo mi nepravidelné tempo ťuk – ťak-ťak – tak – ťuk – ťak-ťak cize, takže jsem se na chvíli zarazil, abych se ujistil, že jsem na správném místě.
Strčil jsem do dveří.
Nad stolem Elsie Brandové se skláněla docela pohledná dívka, jednou rukou si přidržovala psací stroj, ve druhé držela kulatou pryž a něco z papíru vygumovávala.
Zvedla hlavu. Hleděla na mě dokonale prázdná tvář.
Mávl jsem palcem ke dveřím Bertiny kanceláře. „Má tam někoho?“
„Ano.“ Sáhla po telefonu.
„Nevadí, počkám.“
„Řekl byste mi své jméno?“
„Není zapotřebí.“
Zamířil jsem do kouta, sedl si a vzal do ruky noviny. Nalistoval jsem sportovní rubriku, zapálil si cigaretu a dal se do čtení.
Dívka skončila s gumováním a pokračovala v psaní. Občas na mě pohlédla. Nezvedal jsem oči, ale poznal jsem to podle toho, že pokaždé na chvíli přestala psát.
V kanceláři Berty Coolové někdo mluvil, zaslechl jsem úryvky rozhovoru, ale slovům nebylo rozumět.
Za chvíli se otevřely dveře a vyšel nějaký muž. Měl jsem zrovna obličej ukrytý za novinami, ale když jsem je trochu nadzvedl, viděl jsem jeho nohy od kolen dolů.
Podle jedné dávno překonané teorie nosí detektivové velké boty s hranatou špičkou. Snad to tak někdy bylo, ale dobří detektivové toho nechali dávno před tím, než se o tom veřejnost vůbec doslechla.
Tento muž měl světlehnědé lehké střevíce a kalhoty s nažehlenými puky. Něco se mi však na jeho chůzi nezdálo, a tak jsem nechal noviny a pokračoval v pozorování. Byl už na odchodu, ale náhle se zastavil, obrátil a něco Bertě Coolové říkal. Špičky jeho bot byly otočeny přímo na mě. Oba jsme chvíli setrvávali ve své pozici.
Nakonec jsem noviny odložil a s bezvýrazným pohledem Bertě řekl: „Paní Coolová?“ Málem zalapala po dechu.
Návštěvníkovi mohlo být asi pětačtyřicet, byl vysoký a ramenatý. Dělal dojem klidného rezervovaného chlapíka, ale v jeho očích se mi něco nelíbilo, i když jsem se mu do nich přímo nedíval.
„Copak si přejete?“ řekla Berta. „Jen na mě nechoďte s tím, že něco prodáváte. Zaplatila jsem předplatné na všechny časopisy, které odebírám, a splnila všechny své závazky vůči dobročinným spolkům.“ Usmál jsem se, řekl: „Až na mě budete mít čas,“ a vrátil se k svým novinám.
„Na shledanou,“ řekl návštěvník a odešel. Berta Coolová počkala, až zaklapnou dveře, pak mě mávnutím palce pozvala do své kanceláře.
Následoval jsem ji a zavřel za sebou dveře. Zapálila si cigaretu a chvěla se jí při tom ruka. „Proboha, Donalde,“ řekla, „jak jsi to věděl?“
„Co?“
„Že to byl detektiv a hledal tě?“
„Podle toho, jak obrátil boty špičkami na mě,“ řekl jsem. „Jako stavěcí pes.“
„Božínku, ještě žes to vytušil,“ řekla, „ale stejně to nebude k ničemu.“
„Kvůli čemu mě hledá?“
„To bys měl vědět ty.“
„Co říkal?“
„Říkal, že si jako obvykle prověřuje některé lidi, se kterými chce mluvit v souvislosti s tou vraždou. Chtěl vědět, jestli…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.