Kapitola 17
Doris Kaneová si uvědomila, jak v ní ten horký suchý vítr vzbuzuje zvláštní nepokoj. Nervy měla napjaté a zjitřelé. Police s knihami po obou stranách krbu, které jí obvykle připadaly tak lákavé, náhle pro ni ztratily veškerou přitažlivost.
Přistoupila k oknu, shrnula záclony ke straně, ale světlo v místnosti za ní jí vadilo v dobrém výhledu na měsícem jasně ozářený dvůr.
Šla zpátky, zhasla světla v obývacím pokoji a vrátila se k oknu. Měsíc, krátce po úplňku, vrhal přes dvůr dlouhé stíny a zaplavoval stromy stříbřitým světlem.
Všechno bylo v pohybu. Dravý vítr, horký a suchý, bičoval větve stromů a listy štíhlých palem měnil v blýskavé stříbro.
Neustávající, zlověstný hukot šel Doris na nervy. Cítila se stromy, ve své představivosti si vykouzlila, že se vědomě staví na odpor, jako by se větve stromů nezmítaly ve větru, ale jak by jimi stromy mávaly proti němu ve snaze odrazit jeho přepad, avšak nezdolný větrný nápor měnil jejich odpor v prázdné a marné gesto.
Jak tu stála v temném pokoji a hleděla na dvůr na střídavou hru pruhů měsíčního světla a stínu, poznenáhlu jí vytanula na mysli smrt Evy Dawsonové.
Obývací pokoj ležel právě pod místností, kde k vraždě došlo. Ten, kdo vraždil, si byl velice, velice jistý. Musel nebo musela dům dobře znát. Pravděpodobně nevěděl, že Doris Kaneová přijela k dceři na návštěvu a že spí v ložnici sousedící s pokojem, kde byla zabita Eva Dawsonová. Jinak si však musel být naprosto jistý každým svým pohybem. Už sám fakt, že nečekal, že v druhém hostinském pokoji někoho najde, svědčil o dobré znalosti domu i jeho obyvatel.
Byl to muž? Vrátil se snad ten, kdo Evu Dawsonovou postřelil tenkrát v noci na večírku v Madison City, aby dokončil dílo, které zpackal?
Pojednou Doris Kaneová prudce vzdechla zděšením – jeden ze stínů na dvoře se pohnul.
Zmrazilo ji vědomí vlastní bezmocnosti, zůstala nehybně stát v okně a čekala. Stín se opět pohnul, tentokrát zahlédla tmavý obrys postavy plížící se kradmo podél dvora.
Za okamžik spatřila bílý záblesk světla baterky. Muž se shýbal k zemi a paprsek svítilny se v krátkých klikatých čarách pohyboval po dvoře přímo pod ní. Shrbená postava se zvolna blížila k domu. At už to byl kdokoliv, byl úplně zabrán do svého hledání.
Světélko přicházelo blíž a blíž k domu a shrbená postava se je snažila co nejvíc zastínit.
Doris poznala, že světlo sleduje určitou předem stanovenou dráhu. Vetřelec sem zřejmě vnikl přes jihovýchodní cíp pozemku vedle garáže a pokračoval podél vysokého živého plotu, který ohraničoval sousední parcelu. Pak náhle zahnul přímo ke vchodu do domu. Pozorování muže se světlem Doris Kaneovou tak zaujalo, že na okamžik zapomněla předvídat, jakého konečného cíle zřejmě dosáhne, bude-li pokračovat dosavadním směrem.
Náhle ji jako blesk zasáhlo poznání, když pochopila, že chybí už jen několik málo yardů, aby vstoupil pod stříšku před vchodem. Zůstala stát jako přibitá, zděšená tak, že na okamžik nemohla jasně myslet.
Potom se rozhodla, jak se zachová. Na zazvonění neotevře, ale dojde po špičkách k telefonu a zavolá o pomoc. Ale jakou pomoc může přivolat? Určitě ne policii. To by jí Jim nikdy neodpustil. Jimovi nebo Paule také nemůže volat. Byli kdesi na schůzi – na důvěrném zasedání městské rady.
Potom ji napadl postup ležící nasnadě. Prostě rozsvítí. To bude vetřelce varovat, že je někdo doma. A potom zavolá na radnici, vysvětlí úředníkovi, kdo je, a zeptá se ho, kde by mohla telefonicky dosáhnout Jima.
Dům byl stále ještě jaksi nehostinný a nevlídný. Měsíční světlo proudící dovnitř rozhrnutými záclonami širokého okna obývacího pokoje, odkud prve pozorovala lupiče, umožňovalo Doris vyhýbat se nábytku. Telefon byl naneštěstí v hale, ale jakmile se tam jednou dostane, stiskne vypínač, současně zvedne telefon a…
Strnula. Ze schodů před vchodem se ozvaly kročeje a spolu s nimi zazněl zvuk, jako když škrábe kov o kov, jako by se ten muž pokoušel najít klíčem klíčovou dírku.
Doris půl vteřiny váhala. Pak se nebojácně vrhla po telefonu. Ať si Jim myslí, co chce, tohle nebyla ochotná snášet. Bude-li nutné, bude křičet. Bude…
Jazýček v zámku cvakl a domovní dveře se tiše otevřely. Proti měsíčnímu světlu se v nich rýsovala temná postava.
V tom okamžiku měla Doris pocit, že v ní něco praskne. Málem nemohla popadnout dech a srdce jí tlouklo tak divoce, až jí připadalo, že jeden tep předhání druhý.
Pak se rozsvítila světla.
Při pohledu na jeho směšně zděšenou tvář Doris na okamžik otrnulo, pořád ještě si však nebyla jista, zda s…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.