Kapitola 5
KRÁTCE PO PŮLNOCI vstoupil Selby do své kanceláře v soudní budově. Po svěžím nočním vzduchu venku mu místnost připadala nevětraná, zatuchlá. Právnické spisy v kožených vazbách, vyrovnané na policích od podlahy ke stropu, dodávaly zdejšímu prostředí ráz přízračné učenosti. Byly to soubory případů, jejichž účastníky většinou už dávno hlava nebolela –protokoly sporů uchovávaných jen proto, aby potomkům vytvářely právní precedenty.
Jen ale Selby rozsvítil, bylo z jeho kanceláře znovu vlídné a povzbudivé útočiště. Kostry dávných žalobců i obviněných zmizely za koženými vazbami vyrovnané právnické literatury.
Selby přešel k telefonu a vytočil číslo novin The Clarion. „Je tam Sylvia?“ zeptal se.
„Momentíček.“
Mezitím Selby slyšel, jak v redakční místnosti klapou psací stroje a tiše přede linotyp. „Ahoj, Dougu,“ zazněl ve sluchátku veselý hlas Sylvie Martinové. „Jak to, že jsi ještě vzhůru, ty noční můro?“
„Už se tisknete?“
„Uzávěrka je za třicet minut.“
„Pozdrž ji a přijeď sem,“ řekl Selby.
„Nemůžeš mi to povědět po telefonu?“
Selby váhal. „Můžu ti povědět to, co jde tisknout, ale budeš chtít slyšet i to, co nejde otisknout, abys měla podklady pro ty informace, které jsem v téhle chvíli ochoten zveřejnit.“
Zasmála se. „Mluvíš se mnou jako irský spiklenec. Kde jsi?“
„V kanceláři.“
„Fajn. Hned jsem tam.“
„Sejdu dolů a odemknu ti.“
„Není třeba. Sehnala jsem si klíč. Vysvětlila jsem náčelníkům, že se občas potřebuji obrátit na policii po úředních hodinách… Na shledanou za chviličku, Dougu.“
Selby zavěsil, napěchoval si tabák do lulky, škrtl a uvážlivě popotahoval, zatímco ze zahřívané hlavičky stoupal příjemný pocit tabákové družnosti.
Netrvalo ani pět minut a zaslechl z chodby klapot Sylviiných podpatků. Otevřel dveře a dívka vpadla dovnitř, hotové klubíčko výbušné energie. „Těbůh, Dougu. Tak sem s tou senzací!“
Sklesla na židli, rozprostřela si na kolenou složený novinový papír, vytáhla ořezanou tužku a napjatě vyčkávala,
Selby na ni hleděl s neskrývaným zálibným zaujetím. Její oči, ve stejném odstínu teplé hnědi jako její vlasy, v nichž obvykle jiskřily šelmovské plamínky, zvážněly soustředěním. Z jemného oválu její tváře vymizel všechen osobitý výraz: vypadala tak nezúčastněně a výkonně jako klávesnice linotypu.
„Nekoukej na mě takhle a mluv,“ vybídla ho.
„Já na tebe nějak koukám?“ podivil se Selby.
„Aspoň mi to tak připadá.“
„To není špatný nápad.“
„Přestaň!“ poručila. „Zdržuju tisk. Co se stalo? Rychle mi to pověz.“
Selby začal: „Byl jsem na návštěvě u Brandonových. V půl jedenácté večer zazvonil telefon. Muž, který doznal, že je opilý, se představil jako Carleton Grines z Cherokee Flats v Oklahomě; řekl, že má bratra jménem Pervis, který bydlí v čísle 952 na East Payside Street tamtéž; že za ním chtěl zajet; že v minulosti už měl nějaký malér a bratrovi slíbil, že přestane pít; že to nevydržel, ukradl v Las Alidas cizí auto a teď že ho trápí výčitky svědomí. Dělalo to dojem, že se dostal do onoho stadia …
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.