Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída se narodil roku 1853 v Lounech v rodině kupce. Jeho zájmy v mládí nejvíce ovlivnil jeho strýc, farář v Ovčárech u Kolína, kde chlapec trávil svá dětská léta. Vrchlický studoval na gymnáziu v Klatovech a po maturitě roku 1872 začal studovat teologii. Již v prvním semestru přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval filozofii, historii a románské jazyky. Po třech letech studia odjel do severní Itálie jako vychovatel.
Ještě před jeho odjezdem vyšla Vrchlickému jeho prvotina, lyrická sbírka Z hlubin (1875). Roční působení v Itálii znamenalo pro Jaroslava Vrchlického prudký umělecký a myšlenkový růst, kdy si začal uvědomovat své postavení a poslání českého básníka. Po návratu do vlasti Jaroslav Vrchlický působil krátce jako učitel. Roku 1879 se oženil s dcerou spisovatelky S. Podlipské (sestra Karolíny Světlé) Ludmilou. Při založení České akademie věd a umění roku 1890 se stal tajemníkem jejího uměleckého odboru. V roce 1893 byl Vrchlický jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě, v roce 1901 pak členem Panské sněmovny.
Na počátku 90. let Jaroslav Vrchlický prožíval hlubokou citovou a tvůrčí krizi, která byla způsobena rozvratem manželství a z rostoucích konfliktů. V roce 1908 Vrchlického postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, která mu znemožnila jakoukoliv intelektuální činnost. Poslední léta života strávil Jaroslav Vrchlický v Domažlicích, kde také roku 1912 zemřel.
Vrchlický vydal 270 svazků knih, převážně se jedná o básnická díla. Díky těmto dílům si vydobyl vůdčí postavení v rámci lumírovské školy a v české poezii 19. století vůbec. Vytvářel v ní typ pozdně romantického básníka národa a zároveň i jeho soudce, který stojí v čele veškerého dobového myšlení a který v zájmu tohoto poslání přijímá i nadosobní úkoly. Chtěl vytvořit poezii, která by se vyrovnala poezii evropské a přivedla tak českou literaturu na nový, vyšší stupeň. Četné poetismy a novotvary dávají Vrchlického dílu rysy knižní strojenosti.
Velmi podstatnou součást Vrchlického díla tvoří epika. Ve Zlomkách epopeje se Vrchlický snažil o obraz myšlenkového vývoje lidstva. Zlomky epopeje se skládají ze tří typů sbírek: z knih reflexivní poezie, z drobné epiky a z velkých epických skladeb.
Nejvíce vlastní byla nicméně Vrchlickému lyrika, přičemž v raném období převažuje lyrika intimní a milostná, kde Vrchlický vyjádřil touhu po plném citovém a smyslovém vyžití jedince a zároveň prahnutí po ideálu. Později začínají do jeho lyriky pronikat trpké a bolestné tóny, zejména v období rozpadu básníkova manželství.
Jaroslav Vrchlický je znám i jako překladatel románské literatury – Hugo, Baudeliare, Dante Alighiery, Petrarca atd. Dále překládal zásadní díla Shakespeara, Goetha, Schillera, Whitmana a daších. Překlady provázel literárními studiemi a eseji.
Vrchlického próza stojí pouze na okrají jeho tvorby. Skládá se pouze z několika povídek a románu Loutky (1908). Významější místo v jeho tvorbě jsou dramata: tragédie, činohry, veselohry a to veršem i prózou. Vrchlický čerpal z antiky, z renesance, z nejstarších českých dějin i ze současnosti.
Mnoho může síla duše, mnoho víra, mnoho naděje, ale všechno zmůže jedině láska
Láska je prales, do kterého když někdo jednou vstoupí, je okouzlen a nenajde cestu zpět
Po něčem toužit jest již důvod k žití
Láska je pramen, který překážkami vyrůstá
Jaroslav Vrchlický
