XXI.
GIUSEPPE REGALDI
(1809–1882)
Procestoval jako improvizátor celou Itálii, Francii, Švýcary a Německo. Krátce r. 1846 vězněn byl v Neapoli, načež se vystěhoval do Turecka a Egypta. R. 1853 se vrátil do vlasti a byl profesorem v Parmě, Cagliari a Bologni, kdež zemřel. Poezie jeho dvojím brala se směrem, jednak hleděla si vědeckého rázu (báseň „Acqua“), jednak brala se směrem lyriky kosmopolitické. Síla Regaldiho byla hlavně v improvizaci, kterou nejvíce v mladších letech svých strhoval k nadšení a obdivu kruhy nejširší a při níž oplýval nesmírnou bohatostí rýmů a rytmů. Mimo poezii byl činným též ve směru etnografickém a kulturním. („Storia e letteratura“ atd.).
Západy ve Smyrně
Ó přírody ty velký vládče,
juž halí tebe pára tmavá,
jak mudrc tiše dokonává,
nad Jónské moře skláníš tvář!
V italskou lyru nyní sahám
a nejsmutnější zpěv šlu k tobě
jak levita, jenž ve zlé době
v prach padá na tvář před oltář!
Jak slunce tady na západě
kruh nebes v barev stápíš zoři.
tak rovněž v mého bolu moři,
mi tajnou něhu odkrýváš,
když na nejzazším lemu nebes,
kde, zdá se, nebe s mořem splývá,
tvůj štít jak sopka se zaskvívá,
jak v srázný myšlenky let pláš.
Ten velký požár dál se šíří,
až vlna skví se v rudém žehu,
on zmírá na protějším břehu,
toť stopa dne, jenž dozněl již.
Ach slední růžový pruh tento,
jenž jak lehounký oblak tryská,
kéž zbude pěvci, noc když blízká,
co lampa v jeho trudů tíž!
Kéž moh bych lehké hudbě větru
svěřili ducha, který strádá,
po svitu, s nímž den v hrob svůj padá.
moh lítat čist a volnější!
Jak z rozbouřené svojí hrudi
bych zpěvné harmon…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.