Poezie italská nové doby II

XV.
ANDREA MAFFEI

(1798–1885)

Proslul hlavně svými překlady z němčiny (Schillera atd.) a z angličtiny (Byrona). Četné původní básně jeho, hlavně sonety, vynikají jemností citu, lahodou řečí a ušlechtilou melancholií. Maffei, nyní veterán italského písemnictví, udržel si do posledních dob svěžest ducha a čilý zájem pro současné umělecké tvoření domácí i cizí.

Jaro

Hle, láska zrodila se, slyším juž
hlas její a poznávám její barvy.
Juž její bytost čistá kolem vzduchem
se šíří, mezi listím, krouží vodou,
jsouc smrtelnému zraku utajena.
Proud vesele, slyš, břeh jezera hladí
a noční vánek hraje s plesem v trávě,
kolébá stonky její; v sladkém šumu,
když večer jest, jímž osika a duby
se rozproudí, slyš, to k nám láska mluví.
To mluví láska a já slyším sladkou
a lehkou její řeč; když vrba pouští
ve chvění jemném kadeří svých dlouhých
pozvolnou pršku, a když rozechvěné
svůj pozdrav keře světlu posílají,
jež prchá juž mým smyslům uneseným:
v té sladké harmonii láska mluví.
Ba v květech samých ve nachovém ňadru
jich něžných kalichů se uzavírá
taj důvěrný pln vůně a pln lesku.
Vše smysl má a řeč i v skalách pramen,
jenž v jasném světle v jisker trysku jásá.
Ó přírodo, ó přírodo! já chápu
tvůj hovor luzný plamenů a vůně,
jímž lidé zhrdají a jemuž s plesem
já naslouchám! A nyní, co jsem volný,
zní sladčeji mně a zní kouzelněji,
jak ptáč…