Nové překlady z Victora Huga

Babička

Umřít – usnout.
– Shakespeare

„Spíš? Ó jen probuď se, ty matko naší matky!
Když jindy spávalas, tu vždy jsi chvěla rtem,
neb roven modlitbě tvůj býval spánek sladký,
jak sochy z mramoru dnes obličej tvůj hladký,
bez pohnutí jsou rty a jejich dech jest něm.

Proč níž, než v zvyku máš, dnes hlava tvá se sklání?
Co udělali jsme, že nelaskáš víc nás?
Hleď lampy bledne svit, jen krb se jiskří v plání…
ó nepromluvíš-li tu oheň v umírání
a lampa a my dva umřeme v jeden ráz.

Ty mrtvé najdeš nás u zhaslé lampy obě,
co řekneš potom jen, až ty se probudíš?
Tvé děti budou též hluché tvé ku žalobě,
co se nás nalíbáš, než vyrveš nás té mdlobě,
co ku své patronce se proto namodlíš!

Ó dej nám ruce své, je zahřejeme v svojich,
chudého zpěváka nám píseň zazpívej!
o recích vypravuj, jak byli u vil, v zdrojích,
svým dámám trofeje jak získávali v bojích,
s jich jménem vrhali se v řeží křik a rej.

Kterého znamení by strašidla se bály?
Ký viděl poustevník ve vzduchu ďábla let?
Ký rubín plápolá na čele gnómů králi,
zda meče Rolanda se víc leká běs z dáli,
či žalmy Turpina když slyší pět?

Neb starou…