Nové překlady z Victora Huga

II.
Z Orientalů

Oheň nebes

I.

Zda ten mrak vidíte? S černým se bokem zved,
tu bledý, rudý tam, pln žáru na pohled
          a neplodný jak léto, charý;
vám zdá se vespolek, že větru na křídlech
tu prchá žhavý kouř a valný hlomoz v spěch
          kdes z města, které zhltly žáry.

Zda z nebes přichází, zda z hor, zda z vodních hrůz?
Jenž vozí démony zda ohnivý to vůz,
          kams k planetám se cestou dává?
Ó hrůzo! Z ňader mu, kde chaos dávný vře,
ký strašlivý to blesk se občas k světlu tře
          a jak had dlouhý rozpoutává?

II.

Hle! Moře, moře kol! Tříšť proudů vlnivá,
v svém letu nestejném pták nad míru umdlívá,
          tu proudy a tam vlny stálé;
a nové proudy zas novými honěné;
zří oko, proudy jen na propast zřícené
          pod vlnami se valit dále.

Nad vody povrchem ryb velkých šupiny
se v slunci zamihnou a blýsknou z hlubiny,
          či azur dlouhých chvostů jejich,
a moře jest jak brav, svým rounem potřásá,
však obzor vzdálený kruh z kovu opásá;
          hrá nebes modř azurných na peřejích.

„Mám vody vysušit?“ Mrak ohnivý se ptal.
„Ne!“ – Boha pod zrakem mrak tíh v své pouti dál.

III.

V hor věnci záliv leží,
se zhlíží v proudu vod! –
hřmí buvol bez otěží,
zní vzduchem chorovod!
Tu jesle, stanu krovy,
kmen tento honí, loví,
jsa volně živ v den nový,
blesk – šípů jeho hrot.

Vzduch čistý je tu všade
kočovným rodům těm,
tu hoši, dívky mladé,
vojíni v tanci sem!
Kol ohně na té pláni,
jejž vítr zdouvá, sklání,
jak duchů vír se shání
snícímu nad čelem.

Tu černoňadré děvy
smích tají rys vnad všech,
když matně se jim zjeví
v kovových zrcadlech;
dav jiných plesně výská,
co černý prst jich stiská
vemeno, odkud tryská
zdroj mléka v opálech.

Tu muži, nahé ženy
se v moři koupají;
neznámé tyto kmeny
zkad jdou? kam stoupají?
Tu cimbál hlasně křičí,
dav hřebců v zvuk ten řičí,
v to moře, jak se týčí,
hřmí občas potají.

Mrak který kráčel tu v prostoru na mžik stál.
„Mám zde se zastavit?“ Kdož ví, kdo děl mu: „Dál!“

IV.

Aj, Egypt! Rozkládá se celý klasy plavý,
ta pole peřestá, koberec barev žhavý,
          pláň za plání se vlní zas,
na severu vln chlad a v jihu písek žhoucí
o Egypt dál se rvou, co on se noří skvoucí
          v dvojího moře stříbrojas.

Tři hory stavěné od lidí mizí v mraku,
tři štíhlé jehlance, však ukrývají zraku
          se v popel, jenž vše obláčí;
z jich ostrých vrcholů až v zlatý písek vedou
jich stupně obrovské s bazaltu barvou šedou,
          krok z nich šest loket nestačí.

Sfinx, granit růžový, zelený mramor, bůžek
je střeží, aniž by vstal vítr z písku lůžek,
          jich očí víčka zavřel nach,
dav lodí širokých co vjíždí do přístavu,
kde město obrovské u vody sedíc splavu
          kamenné nohy koupá ve vlnách.

Tu Samum vražedný řval z daleka a hýkal,
po bílém křemeni šupiny těla smýkal
          obrovský krokodýl,
co šedý obelisk trysk k nebi smělým skokem,
jak kůže tygřice na západě blýsk tokem
          pln ostrovů svých žlutý Nil.

Král-slunce – zapadlo, ztich vítr, velkou zoří
se zlatý slunce glob odrážel živě v moři,
          našeho světa duše sálajíc,
a v nebi zarudlém a v proudů skvoucích kobě,
dva králi, přátelé jak šli by proti sobě,
          dvě slunce šla si vstříc.

„Kde mám se zastavit?“ Tázal se oblak zas.
„Dál, hledej!“ – odvětil, jímž Tábor chvěl se, hlas.

V.

Jen písek, písek zase,
poušť, chaos ze všech stran,
kde vře ve každém čase
změť potvor a zlých ran;
zde nic se nezastaví;
těch vrchů hřeben hravý,
když orkán duje dravý,
jest v proudy rozhoupán.

V ta svatá místa sáhne
hluk všední odevšad,
toť karavana táhne
z Ofiru, z Mambré snad;
zrak v daleku ji stíhá,
jak v žhoucím písku zdvíhá
se, rozplítá a míhá,
skvrnitý, pestrý had.

A tyto pouště dálné,
ty patří Bohu jen,
zná hranice jich dálné,
střed jich jím vymezen;
mha vždy a vždy se chmouří
nad mořem tím, jež kouří
a hází popel v bouři
a žár na místo pěn.

„Mám poušť tu v jezero snad změnit?“ oblak děl.
„Až dále!“ – jiný hlas se z hloubi nebe chvěl.

VI.

Jak velké předhoří vztyčené nad změť vln,
jak spousta věží, zdí tak v směsi stínů pln
          se chmurný, pustý Bábel stmívá.
Ten lidstva nicoty je svědek zázračný
a v svitu měsíce hor čtyř vrch oblačný
          svým velkým stínem skrývá.

K dnu hlubin hloubí se ta stavba zřícená.
Pod stropy vřava mu orkánů vězněná
          zní, kvílí smutnou hudbou věčnou;
kdys kolem hlomozil a hlučel lidský rod,
nad zeměkoulí měl kdys Bábel vzpnout svůj hrot
          spirálou svojí nekonečnou.

Ty schody stoupati měly až k zenitu.
I z hor ty nejvyšší k jich boků granitu
          jen dlaždici dát jednu měly;
tu vrchol na vrchol měl týčit se a vznést,
a očím zdiveným se ztrácet v moři hvězd
          nad hlavou pyramid v mrak ztmělý!

Tu hroznýš beztvárný, krokodýl zelený,
jak ještěr smykl se přes valů kameny
          do štěrbin zdi, jež holá,
a jako olbřími v svých valných obrysech
tu palmy košaté se chvěly v starých zdech,
          trav chumly zdály se být zdola.

V zdí těchto otvory tlum slonů zamíří,
les celý mohutní pod těmi pilíři,
          jež dlouhým množily se polem,
a orlů zrzavých i supů olbřímích
rej vířil v den i noc u bran těch ztemnělých
          jak nesmírného úlu kolem

„Mám dílo dokonat?“ Mrak rozhněván se ptal.
„Jdi!“ – „Ano, pane, jdu, kam odnášíš mne v dál!“

VII.

Zde vizte města dvě, neznámá města cizí,
jak patro nad patro až v oblacích kdes mizí,
pod mrakem jeví se, spí v mlze noční tiše
jich bozi, lidé jich, jich vozy, chrámy v pýše.
Jak sestry ulehly si v jeden ve úval,
stín halil věže jich, svit luny kol nich plál.
Dál oko rozezná, jak hlouběj v chaos vstoupí,
sta schodů, pilířů a mostů valné sloupy,
hlavice zející a v sloupů zmatku tom
řad slonů z granitu nesoucích velký dóm,
vzpřímené kolosy, jež vidí v pózách různých
se plazit, netvory z objetí vzešlé hrůzných,
visuté zahrady, kde květy v arkádách,
hle černé kmeny se shlížejí v kaskádách
a chrámy v nádherných kde mříženích se týčí,
sto bájných idolů z jaspisu s hlavou býčí,
kde z kusu jednoho strop kryje sály valné,
kde, aniž zvedly by své hlavy kolosálné,
bdí v kruhu na sebe patříce modly z kovu,
na kolenou svou dlaň, však nehlásí se k slovu.
Ty valy, terasy, paláce v cihel moři,
zkad tvary neznámé se každou chvílí noří,
ty mosty, oblouky, ty věže, vodojemy,
jež oko poděsí svých spirál stíny všemi,
zřels k nebi stoupati s valnými jejich stíny
jak bájné předhoří se vznášet ze hlubiny!
To věru děsná změť je tmy kol rozložené
a nad vším horizont se ohvězděný klene,
valného předhoří pod klenbou tisícerou
plá hvězdným promykem tak jako krajkou šerou.

Ó města pekelná v svých chtíčích šílící,
kde každý rodí mžik rozkoší směsici,
kde každou pod střechou taj nečistý se choulí,
svět poskvrnila jste, dvojité rovna bouli!

A tiše spalo vše. Na čelech obou měst
sem tam se míhalo pár světel krajem cest,
to lampy rozkoše, jež v tom co vzplály, mřely,
žár z kvasů posledních v ulicích osamělý,
zdí velká nároží měsícem ozářená
do stínu vryla se neb vodou odražena
se chvěla; slyšel jsi, jak vzdálenými echy
se dusí polibky a míchají se vzdechy,
jak města sesterská dne žárem zmdlená celá
se v lásky společné objetí s šeptem schvěla,
jak vítr zdouvaje vrch svěží sykomory,
tíh vonný v Sodomu zvěst nesa od Gomory.

A černý jak spěl mrak nad hřebeny těch měst,
tu s výše křikl hlas, řka k němu: „Zde to jest!“

VIII.

Výbuch oblak v chvat!
Oheň nad šarlat
bok mu roztrh v mžik,
jícen se otvírá,
odkud srší síra
na paláců šik,
požár mihotavý
rudé světla splavy
v bílé štíty střík.

Ve přívalu tom
jaký žhoucí dóm
na zdi vaše pad
zatracená města!
Jaký žár vás trestá,
plana odevšad!
Peřej ohně týčí
nad vámi se, syčí
blesk z nich, rudý had.

Lid jest probuzen,
bez Boha jenž v sen
ještě včera kles,
paláce se hroutí,
zdi se v žáru kroutí,
v starých vozů směs
dav zří, ohně řeka
náměstím jak stéká,
jak by strh se jez.

Trčí v plameni
obři kamenní,
věže ve věnci;
tam se tísní davy,
černé stíny tmavy
smrti snoubenci,
po rozvalin kraji.
Tak se rozlézají
černí mravenci.

Děsný ohně proud!
Kam lze uprchnout?
Všecko hyne, ach!
oheň všecko škrtí,
střechy plosko drtí,
smílá mosty v prach,
padá v blýskavicích,
šedých po dlaždicích
žhavý lije nach.

Každou jiskrou zas
znovu vznícen jas,
svrchovaný žár!
Žhavější hřmí, běží
jak oř bez otěží
plamen, požár, var!
V jeho výhni podlá
ruce lomíc modla
roztaví se v škvár.

Zuře roste dál,
skokem výš se vzpjal,
do stříbrných vrat
buší plamen žhavý,
místy zelenavý
sirný vodopád
hlodá zdi, žár nítí,
v šupinách že svítí
jimiž hraje had.

Jak vosk roztaví
achát černavý
hrobní desky v půl,
jak strom z ohně rázem
obr z žuly na zem
kles, on Nabo slul,
až sloup každý chrámu
víří v jednom plamu,
v pochodeň se vzdul.

Darmo mágů pár
probíhá ten žár
s bohy na zádech,
darmo král vší silou
tuniku stře bílou
v modrý síry žeh:
proud, v který se dívá,
palác i chrám zrývá
v dýmných záhybech.

Strhne ve svůj splav
palác, kde řve dav,
stísněn jako v klec
divý ten proud žhavý
kamenný mys splaví
v kouři nakonec,
povrchem že krouží,
taví se a hrouží
jako ledovec.

Na ten žhoucí břeh
velekněz tu vběh,
stál tu sám – kol dým…
mitra se mu vzňala,
jako maják plála;
s okem zděšeným
chtěl ji servat – muka! –
u čela než ruka,
mitra v ohni s ním!

Zástup mužů, žen
řádí, ohně plen,
zrak jim požár stih,
u mrtvých měst obou
štvaní děsem, mdlobou
u bran železných,
dav se tísní lidí,
kteří – hrůzo! – vidí
peklo v nebesích!

IX.

Tenkrát zvěst vypráví: (By viděl popravu,
jak starý zajatec se v žaláři svém vzchopil)
Že Bábel vzdálený pohlížel v dálavu,
měst spoluviník těch, přes hory v dál zrak ztopil.

A slyšel z hluboka ruch z podzemí a temně,
než taj ten dokonán v svět šlehl zděšený,
tak děsný divoký, že vzrušil zmatený
i divé národy žijící v středu země.

X.

Žár bez soucitu byl. Ni jeden odsouzenec
těch hradeb hořících opustit nemoh věnec,
          ač vztahovali ruce napořád,
již objímali se v posledním „sbohem dání“,
se ptali, ký to Bůh tu sopku v ohně plání
          v jich města spustil snad?

Vzdor ohni božskému, vzdor ohni pozemskému
střech mramorových řad tu vyvzdoroval všemu:
          pád na zbujníka vždycky čeká.
Své bohy vzývali, však oheň, který kárá,
ty bohy zničil též, jichž očí sfinga stará
          v ráz v ručeji slz lávou stéká.

Tak všecko zaniká v tom víru. Hrozná vřava!
Tu člověk s městem svým, tam brázda a v ní tráva,
          Bůh zžeh vše ve plameni;
nic pouhé zbylo jen ze zkrušeného lidu.
A vítr neznámý, jenž v noci neměl klidu,
          tvar horstva přes noc změní.

XI.

Dnes tvrdý palmovník, jenž roste na skalisku,
zří tuhnouti svůj stvol a schnouti v rudém písku,
          ve vzduchu, který tíží, pálí;
těch měst již není víc, zrcadel minulosti,
pod jejich troskami spí tůně v strnulosti
          a kouří jako výheň z dáli…