Poezie italská nové doby X

CXXVI.
GIOVANNA PAPA

Já pěju smutným

Jsem v škole slz a vzdechů vychována
a pěju smutným — smutný je můj duch,
a trpět, milovat vždy nepoznána,
                              jen tak mne stvořil bůh.

Kdo vesel, smál se zprvu bolu mému,
jejž vyslovoval truchlivý můj rým,
neb nápěv vyrván srdci stísněnému
                              jim zůstal tajemstvím.

Leč kdo byl schvácen neštěstím, ten zápal
nes vstříc mé písni s dumným nápěvem,
a tomu pěji — on mou bolest chápal,
                              ji výslech v slzách, něm.

A radost tichou, něhy celé moře
vzdech jeho vzbudil v hloubi srdce mi,
já boha velebila, tolik plesu v hoře
                              že přál mi na zemi.

A tajná sympatie zas mne táhla
pět vždycky trud a bolest, zoufalou,
a zoře plesu tímto vždycky sáhla
                              v mou …