Poezie italská nové doby X

CXI.
GIUSEPPINA TURRISI COLONNA

(1822–1848)

Manželka básníka, knížete de Spuches (viz str. 56. této knihy). Proslula básněmi lyrickými, v nichž jeví se duch silný, na vzorech klasických bohatě vzdělaný.

Ženám sicilským

Ne, nechť čas, který pílí,
též mění osud národů a říší,
přec listy neztratily
tvé všecky věnce, vlasti moje drahá,
myšlenky, slova žijí,
nechť ukryta jsou v tichém přemýšlení
těch, kteří unavení;
přec v upomínce životem nám dýší
postavy reků dávných
a vítězů jsou bližší
nám v středu palem, štítů, skácených soch slavných,
k nám vesele se slunce svity lijí
a v srdci žije snaha
a plání reků sicilských v té době,
tu starou sílu vzkřísiti zas v sobě.

Věk, jenž se líně vleče,
nechť nevolá hruď naši ku zápasu.
kde zuří hněv a meče.
V myšlenkách slunných a v poctivém díle
teď duše naše ztvrdne.
Dost máme sporů, zápasů a dosti
ve veršů ozdobnosti,
smích míru, touha klidu v jichž zní hlasu
v tak lichotivou vnadu,
že k slávě příštích časů
jim pomůže ta paní citů všech a řádů.
Je bídný ten, kdo palmou reků zhrdne
se v podlé péče chýle
a v radovánky lživé, nechť to cítí,
stud jeho pozdě přijde, když se vznítí.

A z této půdy rodné,
z úst odvážlivé ženy
se nesly hymny letu v nebe hodné.
Proč nenoří se více v smělém letu
do myšlenky duch její?
Proč lenošení podlé s péčí sterou
jí oheň ducha berou,
jí, sloup jež byla síly velebený?
Zde Nina^[1] odhodila
šat ženy bezcenný,
Dantovi božskou harfu připravila.
Ó věřte, slova pravdy z úst mi znějí,
je hanba skrýt se světu,
ó vstaňte, ženy, a z otcovských prahů
vzlet vstane s vámi, síla proti vrahu.

Netrvá naše mládí
na tvářích nachu a na dlouhé kštici;
ať v plesu, trudu, shladí
nám výkvět jeho letem chladné stáří;
co radosti nám zkvete,
než bude vykopán nám slední ranou
hrob tmavý kdesi stranou!
Dn…