Poezie italská nové doby VII

Jaroslav Vrchlický

52 

Elektronická kniha: Jaroslav Vrchlický – Poezie italská nové doby VII (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vrchlicky49 Kategorie:

Popis

Jaroslav Vrchlický: Poezie italská nové doby VII

Anotace

Jaroslav Vrchlický – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

7

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Poezie italská nové doby VII“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Chudému básníku

Ret nevypoví, pero nemůž psáti,
co mučí srdce tvé a jitří cit,
svůj život, chceš-li, musíš vyžebrati,
a proklínat dne zejtřejšího svit,
šat jemný za háv královský ti platí,
neb za plášť nahotu jen musíš vzít,
jak v živém hrobě vzdychat; věštče mnoho
ni málo ty se nezardívej z toho!

Tak byls, tak jsi, ó běda ve svém trudu
ty nevíš, kam bys nohu, hlavu dal,
ba řecký Diogenes ve svém sudu,
byť s tebou srovnán králem by se zdál,
však proto sobě neklň v marném studu,
svých hadrů by se sotva hodným stal
kdo cizí, podlé bohatství když vidí,
je závidí a za sebe se stydí.

Ty hadry, jenž tě nepřikryjí více,
když v objetí jich bude dřímat čest,
se změní v hvězdy leskem sálajíce
nad slunce, jehož zář zrak nemůž snést,
ty, jako peří svoje vlaštovice,
hleď vždycky klidně na bedrách je nést,
ne hrdě, však ne také poníženě,
po cestách všech i v každé žití změně.

Co na tom, když tě za terč vtipů volí,
ty v středu jich se ubírej co duch,
tvá drsná píseň ať zní divě v poli
jak vichrů útěk ať rozvlní vzduch,
ty klidný, vážný kráčej se svou holí,
jak s žezlem král skrz měst i lesů ruch,
plášť královský tak věru není krásný,
jak rozedraný, starý plášť tvůj řasný.

Čím více skráň tvou deptat neustává
jich vztek, nes úsměv větší na líci,
z jich hanby, urážek vstaň tvoje sláva
i v bolestech tvých více zářící;
nechť budoucnosti clona všem je tmavá,
ty na ni jak věž vstáváš strmící,
a co jich za tebou jde, davy, davy,
všem házíš lijavec svých jisker žhavý.

Ten, by tě ranil v nohu, zub si brousí,
ten baziliška dechem dýchá zas,
ten hadí jazyk strká, slinu trousí,
ten mlčí vztekem, ač ho jímá žas,
ten lhostejně se šklebí mezi vousy,
ten v směšné chvály propukává hlas
a pravdu s klamem a klam s pravdou mate,
že vše máš v hlavě páté přes deváté.

Ten křičí: K plachtám, k stožáru se dívej!
a jiní řvou zas: Zpátky do přístavu!
ten napomíná: Co máš v nitru, zpívej!
a jiný hlásá: Zřím tvou příští slávu!
ten bzučí mrzut: Co máš v nitru, skrývej!
a jiný štká: Je hotov juž! v tu vřavu
spor zalehne a bouř a křik a hádka,
v ryk hlasný, v tichou pomluvu, to látka.

Ten kupředu a stále ke zlu běží,
ten vždycky, vždycky k dobru přímo spěje,
ten skáče chvatem a ten leze stěží,
ten vzpřímen, ten se plaše k zemi kreje,
ten myšlence se svěří bez otěží,
ten tichý v koutku chvěje se a chvěje,
ten jako blázen křičí v tento rej:
Jdi, prchej, vrať se, sem pojď, zabíjej!

Ten pozor! pozor! ticho! ticho! praví,
ten volá: Vzhůru, k břehu, na pohoří!
ten křičí: K vodě, k vodě, v plamen žhavý!
a ten se kasá: Rychle, sem jen, k moři!
ten chraptí křikem, juž ve tváři tmavý,
ten v zapomnění šerý plášť se noří,
ten volá: Chraň se! a ten zlato kupí,
ten: Pomoc! pomoc! hynu! hynu! úpí.

Ten praví: Rychle, rychle zavři dveře!
ten utíká a ten jde zvolna, zvolna,
ten sám jde nahý a u stálém šeře
skráň jehož schýlena, hruď bolná, bolná,
ten vtipy bičován se dále beře,
a mysl jehož ochotná a volná
je šprýmům nadutých jen břichopásků,
jenž nedávali nikdy život v sázku.

Ten k sobě šeptá: Vysměju se všem,
kdo v prachu líbali mu sandály,
že hlava šla kol z toho žentourem,
kam pohlednuls, že byly skandály,
jich žvást, když blíž do něho nahléd jsem,
zněl jak řeč mezi Turky, Vandaly,
tak divně, že jej v rým ten nevliju,
spíš zamlčím a z hanby ukryju.

Ten vykramaří vše své povídání,
ten po původu každého se shání,
ten klepy unudí tě do zívání,
ten tají myšlenky své v předstírání.
len v moře děsných propastí se sklání
jat náhlou závratí a v omdlévání,
ten v let chce, rez na křídlech však mu brání,
že želvami jsou chrti ve trysk hnáni.

Ten duši prodá bohu a ten ďasu,
tak podlý je, že škoda o tom hlesu,
ten v myšlenkách je copař dávných časů,
ten za novotou každou běží v plesu,
ten každou maličkostí tone v žasu,
ten v každém slovu oplzlý je, v běsů
a morousů a lotrů žijem spolku,
ti dobří a ti zlí zas bez okolků.

Ten každému jen říká: Drahý, milý,
ten hrdý zrak, jenž k tobě v pýše chýle
dí, sníh že černý je, rmut sazí bílý,
že hořký med a slunce zasmušilé,
stín jasem a jas stínem, ten se mýlí
a nicku číslem nejvyšším dí čile,
ten v srdci krvácí, ten tančí zticha,
ten třeba bez bolesti v taji vzdychá.

Vždy někdo chválí, někdo vždy zle řádí
a s křikem chodí hlasným mezi lidi,
vždy někdy zmije objímá a hladí,
na holuby tvé svoji pušku řídí
vždy někdo, který v posled v zhoubu pádí,
a jiný, šílenství jenž v posled klidí,
vždy někdo na zemi a na něm jiný
vždy někdo šíří záští, šije stíny.

Ten všady rozhlašuje samé vady,
ten ku zlému jen obrací své hledy,
vždy při tom drží, kdo má úzdu vlády
a v pavučině hledá muší sledy;
co jiný zpívá, spustí příval vády,
jej notou jinou mate naposledy,
a jiný, jestli kuje zlo a bludy,
na sebe škodu s hanbou strhne všudy.

Ten nemá srdce, nemá vůli svou,
ten silnějšímu podléhá vždy mdle,
ten klne, tleská, jak jen větry jdou,
ať národů, ať králů zvůli zlé,
ten pohrdá až na smrt chudobou
a Krista skopá a jej k ďáblu šle
jen můž-li, den když západem se stkví,
se zlata měšcem prchnout. V šílenství

Ten horší dělá všecko než to jest,
zapírá boha, lepší světa část,
i ste…

Mohlo by se Vám líbit…