Poezie italská nové doby V

LV.
NICCOLA SOLE

Lyrik sytého koloritu, bohaté obrazné mluvy, jemuž schází jen větší formální vybroušenost, aby počten byl k nejlepším. Z básní jeho nečetných vynikají: „Dějiny perly“, hymnicko-historická báseň „Jónskému moři“ a harmonické stance „Slavík“. Žil pouze 39 roků, bližších dat narození a smrti nemohl jsem se dopátrati.^[1]

Dějiny perly

Ty ptáš se, Emilie, čím to asi,
že tolik umělců je v každé době,
z nichž málo přejde obry v příští časy,
co zbytek hyne v zapomnění hrobě?

Že z davu, který po slávě se žene
a nesmrtelnost chce, snad jediný
se přiblíží k té sféře vytoužené,
co druzí klesnou v stín a hlubiny?

Mé drahé dítě, s tvojím přáním v shodě
má perla za mne odpovídat hned;
to známá povídka je na Východě,
chceš vyslechnout mne? Chci ji vyprávět.

Z tisíce kapek, jimiž azur plný,
a které ke dnu moře hází zoře,
jen jedna pomaleji v chvějné vlny
se skláněla, jak nechtěla by v moře.

A byla jasná, smutná, podobala
se kapce, jež se v oku lásky chví,
před pádem bol svůj vyprávět se jala,
bol vážný, plný divných tajemství.

— Proč narozena v mraku, v tísni hvězdné,
na polích amarantů, zefyrů,
mám zmizeti kdes v moře tůni bezedné,
v mžik zmítat se a zhynout ve víru?

Na plášti noci ve hvězd zlaté tísni
já leskla se snů křídlem kolébána,
mne ráno skřivan vzbouzel svojí písní
a slavíkem jsem byla zbožňována.

Já, dcera hvězd a mezi nebes kvítím
té chvíle před svítáním drahokam,
dech boží rodný v sobě vláti cítím,
proč nyní takto zahynouti mám?

Ó kdo mne vrátí k moji výši zase,
kdo zadrží náš, poutnic nebes, pád,
kdo ošatí mne zas, bych splála v jase,
bych lepší svého lósu mohla vzplát!

Ó běda, běda, v jistou zhoubu pádím,
jdu s davem sester na dno moře spáti
a přec já skvostná, zářící svým mládím
bych na koruně krále chtěla pláti! —

Tu mezi ní a mezi hlubinami
duch tenkrát láskou vzňatý tiše táh,
on cudné fantazie sny a klamy
jitřenky první stihal na vlnách.

Ten oblouky svých křídel dál se noře
se vzduchem průsvitavým sotva kmit
a v letu z ruky podušku si tvoře
tak půvabně a dětsky dále líť.

A vlasy jeho zlaté, poletavé
a křídla růže, ňadra úběl čistý,
let jeho vlny odrážely hravé,
jak mraky spěl a čistým modrem místy.

Jej zřela krůpěj žalující tiše,
naděje nové osten v ní se vznes,
na hlavu jeho pomalu s té výše
tak měkce, jemně padla. Jaký ples!

Jak zlatým kruhem nejkrásnější kštici
v těch zlatých vlasech vroubila mu kol,
a ve své řeči, tklivě žalující,
mu opakovala svůj trud a bol.

Duch usmál se a vlasy rozptýlené,
vlající větrem nazpět ruka nesla,
tu kapka z vlasů změti rozpuštěné
jsouc vyhoštěna na hrot křídla klesla.

A smutnější a v kráse svojí větší
svou lkala krásu prchavou a žel
ji schvátil, těžce ve své lkala řeči,
až genius s ní v posled soucit měl.

— Ne, drahá kapko, nezahyneš v tiši
těch mořských propastí a v stínu řas,
a nechť i padneš v jícen modrých skrýší,
ty slavnější z nich navrátíš se zas.

Jen věř a sestup. — A ta rosy sestra
mu věřila a v moři nezhynula,
ji chytla v ňadro svoje škeble pestrá,
jež ranní svěžest dýchat vyplynula.

A v jejím lůně pohostinném snila,
bez pohrom spěla v moře vír a ruch
a navždy by tam pohrobena byla,
byt onen božský nevynes ji duch.

Co nocí mezi křišťálem vln dlela
a čekala na svého jitra svit,
kol tuleňů a delfínů změť spěla
a moře nad ní neustalo hřmít.

A nezoufala, s důvěrou a čile
o příští svojí přemýšlela s…