Bouře

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Hluboký hvozd tropický. V pozadí z jiné strany obrysy Prosperova obydlí. Fernando sedí mezi vykácenými kmeny s hlavou v dlaně opřenou v hluboké dumě.

Fernando:

Již ruka moje zmdlela,
pot v ručejích se perlí s mého čela.
Juž dávno přešlo ráno,
a sotva půl je díla vykonáno.
K té nevyrost jsem práci;
princ neapolský staré kmeny kácí
a v cíl své hořké snahy
je štípá v polena a rovná v sáhy.
Ký osud zde mne schvátil?
Nejdřív jsem otce a pak srdce ztratil.
To těžká rána byla,
však ona je tak spanilá a milá!
Vše rád učiním pro ni,
ať zpupná šíj se v jařmo práce kloní,
vždyť vše to pro ni jesti
a z trudu mého snad mi zkvete štěstí.
Tam po mém boku život nový
v mé vlasti divem by jí zkvět,
tam blaha, ret jež nevypoví,
nám otevře se celý svět.
Pod sladkým nebem Itálie,
kde s vlnou hudba o břeh bije,
keř vůni dýše, echy sluj,
královna má měj domov svůj!

            Nocí, dnem,
            sladkým snem
s ní býti stále po jejím boku,
číst štěstí všecko v jejím jen oku
            nocí dnem!
Ten blaha sen až k srdci sahá,
až příliš krásný, smělý jest,
jím v duši zmdlenou kane vláha,
vlá tiché požehnání z hvězd.
Pod sladkým nebem Itálie
jak věčný máj, jak melodie,
jak pohádka se život snuj –
královno má, tam domov tvůj!

Zamyslí se. Vejde Miranda, jí v patách Prospero utajen.

Miranda:

Zas tuhou prací tak se namáháte
a k čemu, otec ve svých knihách bádá,
na tři hodiny od něj pokoj máte,
ó, poslechněte, dobrá je má rada.

Fernando:

Dík přijměte, však slunce před západem
má úkol můj být dávno vykonán.

Miranda:

Vy sedněte, pařezy ze všech stran
vám snášet budu, a než nočním chladem
se zachví tráva, hotov budete.

Fernando:

To nepřipustím – bože, vy tak mladá
a krásná k také práci – nikoli!

Miranda:

Jen strach nemějte, udělám vše ráda;
co chceme dělati, nás nebolí.
A v posled otec, věřte, povolí.

PROSPERO (neviděn):

Je chycen, juž se plete v síti.

Miranda:

Jste znaven, princi, a pot řítí
se po čele vám v krůpějích.

Fernando:

To nezvyk – však to musí být,
pro sladké kouzlo očí tvých.

Miranda:

Mne máte rád, já se vám líbím? –
Co platno, otče, jestli chybím,
za srdce své víc nemohu!

Fernando:

Vždyť pro tebe jen, dítě milé,
v tom pokračuji tuhém díle,
svou těžkou konám úlohu.

PROSPERO (neviděn):

Jak vidět; práce nechce růst;
ne od ruky, jde jen mu z úst.

Fernando:

Ach, opakuj to slovo zas,
chci věčně slyšeti ten hlas!
Jaks řekla to, že máš mne ráda,
že líbím se ti? Sladká zvěst,
v mé srdce štěstí rajské padá,
v mé duši hoří tisíc hvězd;
ó vyslov to a rci je znova
ta kouzlaplná, sladká slova,
při nichž tak blaze duši jest!

Miranda:

Tys první muž, jejž oko vidí,
tys mimo otce první z lidí,
ó rci, proč srdce mé jsi jal?
Ó pověz, odkud přišels náhle,
bys tolik něhy neobsáhlé
do duše mojí rozsypal?
V mé srdce rajské štěstí padá,
v mé duši hoří tisíc hvězd,
ó měj mne rád, jak mám tě ráda,
ach, opakuj tu rajskou zvěst,
ó vyslov je, ó vyslov znova
ta kouzlapln…