JEDNÁNÍ TŘETÍ
Vnitřek cely Prosperovy. Alchymistické náčiní na stolech a porůznu. Knihy v starých vazbách a folianty na zemi i křeslech. V popředí stolek s šachovnicí a rozestavenými figurkami.
Noc; postupem děje k jitru se chýlí, takže při posledních sborech závěrečných slunce vychází.
Prospero. Ariel.
Prospero:
Můj čacký hochu, dobře jsi se držel
a teď s Fernandem zkoušku poslední
a zlatou svobodu svou dostaneš,
pak opustíme navždy ostrov ten
a vrátíme se do Milána zas
na stolec vlády, mezi lidmi žít;
co ty zde volně živlů druh i pán
si těkat budeš v hravé svévoli.
ARIEL:
Můj napřed dík, ó pane laskavý,
však nezapomeň – je tu Kaliban,
i s tímto dlužno účty skoncovat.
Prospero:
Ať v bláto vrátí se, kde blažen jest.
Tu hochu pravdu mám a zkušenost,
že v hvězdnou látku bláto neobrátíš,
vždy blátem zůstane a touhu bláta,
věř, ani na Olympu neodloží!
ARIEL:
Však o tvůj život, pane, usiloval,
dva druhy z rozbitého korábu
za spiklence vzal, ti se umluvili,
až v pracovně tvé sen tě přepadne,
že vplíží k tobě se a okem hřeb
ti vrazí blíže spánků do mozku.
To dlužno překazit a ztrestati!
Prospero:
Jen překazit – za trest to nestojí;
a obé, hochu, svěřuji ti rád.
Teď Fernanda s Mirandou zavolej!
ARIEL:
Juž poslouchám, zde přicházejí oba.
Vejdou Fernando a Miranda ruku v ruce v tichém hovoru.
MIRANDA (uzříc otce):
Aj, dobrý otče!
Fernando:
Buďte, pane, zdráv!
Prospero:
Tak ruku v ruce, dobře vám to sluší;
však dříve, pane, dlužno zkoumat duši,
zda vydrží, co lehké se jí zdá,
neb věřte, láska není žádná hra!
Fernando:
Já nerozumím, pane.
Prospero:
Pochopíte,
až lásky pravý taj a cenu zvíte!
Květ utrhnouti, není všecko, pane,
když voní nám, tu lehce se to stane;
však v dlouhé stáří pozdních příštích let
si zachovati utržený květ,
by v stejné kráse blažil nás a svítil,
toť byste chápal, rád bych ve vás vznítil!
Za ruku jste mou drahou dceru chyt,
vás nekárám, neb ved vás k tomu cit,
však rcete, kdo mi, pane, zaručí,
že nebudete si hned v náručí?
a kdyby bdělý kol můj nebyl zrak,
sám řekněte, co stalo by se pak?
A sdraný květ by vám pad za podíl,
vy Mirandu mou byste odhodil
jak tisíc jiných. Však to dobře známe.
Fernando:
Ach, drahý pane!
Prospero:
Kéž se nezklamáme!
Ve srdci zážeh vášně, prudký host,
však v lásce není všecko smyslnost;
je vytrvání víc a stálá něha,
jež ze dna duše mírným ohněm šlehá
a kvítím vonným život ovíjí.
Tam s šachy stůl, sehrajte partii,
a jestli zdržíte se políbení
a stisku ruky, všeho, co tak cení
v svém květu láska, Miranda je vaší!
Však pozor, víte, že v mém domě straší.
(Kyne jim s úsměvem ke stolu a odejde.)
Fernando a Miranda sednou ku stolu. Ariel a sbor duchů neviděni kolem.
Fernando:
To zkouška bude veselá!
Miranda:
Já nemyslím tak docela.
Fernando:
Jen upněte své zraky k hře
a nedbejte, co v srdci vře.
Miranda:
…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.