Bouře

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Opona se zvedne. Okouzlený ostrov tropický. V levém popředí obydlí Prosperovo: V popředí mezí platany lavička. Odsud volný výhled na zmítané bouří moře. Je viděti v mraku a mlze s vlnami zápasící koráb, který po krátké chvíli zajede mezi skály a zmizí. Bouře ztichne. Z obydlí vyjde Prospero a Miranda.

Prospero (muž asi padesátiletý, ušlechtilého zevnějšku, oblek prostý učence, dlouhý prokvětalý vlas i vous, v ruce čarovný prut, přes bedra má přehozený kouzelnický plášť).
Miranda (krásná osmnáctiletá dívka v bílém šatě).

Miranda:

Ach, prosím, otče, bouři začaruj,
ať čistý azur kmitne mraky zas
a zbouřené se vlny zkonejší!
Zřím stále onen koráb zmítaný,
ba slyším jeho plavců výkřiky;
mně líto jich – ó jistě v chvíli té
spí kdesi na dně v moři hluboko.

Prospero:

Juž upokoj se, sladké dítě mé,
vyvázli šťastně a sem přistáli;
ta bouř, mé dítě, byla pro tebe;
čas přišel všecko tobě vyjevit.

Miranda:

Ach, běda, otče můj, co uslyším?

Prospero (sundá z beder plášť čaroděje, poslední dozvuky bouře uhasnou):

Tu bouři stvořilo mé umění,
by koráb mohl přistát k našim břehům.

Miranda:

Ó vypravuj, mou lákáš zvědavost!

Prospero:

Já nejsem, sladké dítě, co se zdám.
Let dvanáct s tebou tady přebývám;
dřív Milán pánem nazýval mne svým,
než osudem jsem zachvácen byl zlým.
Já bratra měl, ten Antonio slul;
já věřit lidem všem si přivyknul,
jak teprv bratru! Já mu nechal vládu,
a v tajné vědy pohroužil se sám,
chtěl poznání jsem zář urvati tmám
a zatím jsem si chystal cestu k pádu.
Můj bratr dobroty mé zneužil,
strh na se vládu, trůn mi uloupil.

Miranda:

Je možná, pověz, že to bratr byl?

Prospero:

Ba bratr můj a vyznávám to s žalem!
S mým nepřítelem, neapolským králem,
on spojil se, mne přepad na mém hradu
a strašným skutkem dovršil svou zradu.
Od milých knih mne vyrval v noční době,
strh věrný lid můj, strh mé vojsko k sobě
a tajně – mne a tebe, o půlnoci,
v člun malý spoutané vzdal živlů moci.

Miranda:

Že raděj všecky nepovraždil nás!

Prospero:

Šest roků stará bylas v onen čas,
a tvému kouzlu jen a tvému vděku
lze děkovati, že z vln divých vzteku
jsme zachráněni byli. Dvořan jeden,
slul Gonzalo, tvou líbezností sveden
i láskou ke mně, ten se smiloval,
nám vodu, chléb i šaty v člunek dal
a nejlepší z mých nejvzácnějších kněh.
My dlouho bouří zmítáni jsme byli,
v sled toho ostrova nám kynul břeh
a nešťastní zde přistáli jsme chvíli.
Já zůstal zde v své vnořen sny a vědy
a ty jsi rostla, drahé dítě moje,
jak u starého kmenu kvítek bledý.
Já překonal zde různé, hrůzné boje
a z všech jsem vyšel vítěz naposledy.

Miranda:

A tato bouře?

Prospero:

Proto jsem ji vznítil,
že ve snách svých jsem duší věštce cítil;
mí nepřátelé k ostrovu se blíží!
Teď čas, je ztrestat a svou chudou chýši
na krále stolec změnit nádherný.
Zle pykej, kdo mi kdy byls nevěrný,
jde doba odplaty a doba trestu,
mně hvězdy samy předpisují cestu.
Však – co …