Devět kapitol o novějším románu francouzském

VIII.
Pierre Loti

Exotismus — Reflexy z jeho díla — Cesty — Melancholie oceánu a pastvin

Exotismus jest jedním ze směrů nového románu francouzského. Nemyslíme, že by byl zúmyslným plodem reakce proti realismu, a naturalismu, vždyť vyvinul se skoro s nimi současně; ovšem jest i tak živým protestem, ne-li právě proti nim, aspoň jistě proti všednosti a banálnosti, jimž přeháněný do krajností naturalismus otevřel všecka stavidla. Exotismus, jejž nyní skoro výhradně na poli románu zastupuje Pierre Loti, je tak starý jako celá moderní francouzská literatura, ano můžeme bez nadsazování říci, že obrod její v próze začal právě exotismem. Či jsou díla Bernardina de Saint-Pierre, aspoň hlavní z nich Pavel a Virginie a Chýše indiánská, dnes neprávem zapomenutá, něčím jiným, než prvními stopami exotismu? A což velký tvůrce nové básnické prózy francouzské Chateaubriand? Otevřete, kde chcete, jeho Atalu neb Renéa neb Les Natchez, zda vás neovívá všady týž duch, dnes ovšem poněkud zastřen jemnou plísní zastaralosti či staromódnosti, ale v jádru docela týž, s kterým se potkáváte na nejkrásnějších stránkách děl Lotiových? Můžeme říci, že exotismus začal pro evropské literatury objevením nového světa a divů jeho. Velké cesty, zámořské podávající tolik látky k dobrodružstvím, spojené s líčením panenské a obrovské přírody tropické jsou první jeho zdroje. Defoeův Robinson je asi první exotický román. Exotismus tento ovšem měnil se během času a hlavně svými pěstiteli. U Němců po našem vědomí jest otcem jeho v jistém směru svého významu podnes nedoceněný Charles Sealsfield (Postel), který místy s neobyčejnou silou štětce nakreslil celé panorama tropických scenerií na souši a moři. Proti epickému jeho rýdlu jest pozdější Gerstaecker jen pouhý žánrista a turistický fejetonista, kdežto Sealsfield zůstává vždy na koturnu^[16] skutečného poety. U ostatních pozdějších nejen v Německu ale i ve Francii a jinde splynul exotismus trochu s literaturou cestopisnou v širším slova smyslu a pozbyl vlastního svého významu. Ve Francii se utekl počátkem let třicátých v říši poezie veršované a tvoří jeden z podstatných živlů romantismu, až v něm pomalu docela splynul. Maně tu vzpomínáte Gautiera, Mériméa, až se konečně zastavíte u poezií Leconta de Lisle, který celou nádheru tropické flory i fauny, s celými velkými obzory pouští, pralesů i moře otevřel čtenářstvu a celé škole svých následníků, z nichž rodák jeho Lacaussade jediný místy dostihl velkého stylu mistrova. Spolu klestili ovšem poněkud jednostranně exotismu v próze cestu bratří Goncourtové, které pokládají mnozí za tvůrce „japonismu“ v literatuře; v poezii se touto příliš úzkou pěšinkou ubíral jediný Louis de Bouilhet, přítel Flaubertův, v ohledu formálním jeden z nejryzejších básníků moderní Francie. Hlavním však zástupcem exotismu v próze je dnes námi již jmenovaný Pierre Loti.

Dříve, než přihlédneme k hlavním jeho spisům a ocenění jeho významu, dotkneme se čelných myšlenek exotismu vůbec. V základě jest exotismus j…