Devět kapitol o novějším románu francouzském

I.
Stendhal (Henri Beyle)

Život, povaha, dílo a význam jeho

Nová, tak zvaná škola psychologická, mladší to odnož moderního naturalismu, chtějíc dokázati svou oprávněnost a svůj historický vývoj, shledává své předky a předchůdce a odvolává se nejčastěji a nejraději k spisovateli, kteréhož i sám naturalismus za jednoho ze svých duchovních otců pokládá, – k Stendhalovi.

Pokud víme, nebylo o tomto spisovateli u nás obšírněji pojednáno. Učiníme tak dnes, a to tím spíše, jelikož ku jménu Stendhalovu se pojí celá řada pojmů, jichž bližší ohledání jest v nejednom vzhledě již samým luštěním otázky o stavu novějšího francouzského románu.

Ještě dříve, než realismus a naturalismus Zolův vyvěsily s hlučnými fanfárami článků a polemik (Moje záští, Rok válečné výpravy, Divadlo naturalistické, Román experimentální atd.) své viněty, byl znamenán dvojí rozdílný proud v romanopisectví francouzském dosti zřejmě a citelně. Jest zajímavo stopovati až k samému zdroji tento proces. Kritika let třicátých byla si dobře vědoma tohoto rozdílu mezi tvůrčími a myslícími hlavami a v nedostatku nynějších vinět nazvala jedny „fantasisty“ a druhé „racionalisty“. Kdo se při spisování povídek, novel a románů řídil více citem a obrazností, byl družen v tábor první, kdo se třímal suchého rozboru rozumového a pozorování skutečnosti, patřil ke škole druhé. Tak Gautier, Hugo, Nerval, Nodier byli fantasisty, Mérimée, Balzac, Cherbuliez i Feuillet byli racionalisty. Oba první z tohoto tábora aklamovali^[1] nadšeně Stendhala již v době, kdy pracně a stěží klestila si nestejná jeho díla cestu čtoucím obecenstvem. Balzac přivítal jeho romány s pravým nadšením a Mérimée byl první, který duchaplnou studií ho ocenil, ano i za jeho žáka se prohlásil. Co v stejném směru učinili později Zola, Taine, Bourget a Lemaître, bylo jen další nutnou konsekvencí.

Zajimavo jest, že Stendhal, za svého života mimo dva romány Rouge et noire a La chartreuse de Parmě nejméně čtený spisovatel své doby, byl si vědom tohoto svého významu v pozdní budoucnosti. Říkával prý a nikoli žertem, že jeho čtenáři, ti praví, kteří jej oceniti dovedou, žíti budou teprve v letech 1880–90. A měl pravdu. Jak ve spisy jeho donedávna zapomenuté se pohroužili pánové Bourget, Lemaître et consortes, jak z nich dovedli vyčerpati „celou soustavu,“ celý úhel nazírání a posuzování lidí i předmětů, jest stejně poučné jako obdivuhodné. Mnohý autor – řekněme jen Chateaubriand, Lamartine, Bernardin de st. Pierre – byl zajisté mnohem více oslavován a veleben v době své, ale tak studován jako Stendhal byl málokterý. Patrně nacházejí vzácní a bystří oni duchové v tomto duchaplném diletantovi, v tomto skeptickém rozumáři celou řadu příbuzných strun, kteréž se v nich rozzvučely skoro samy při prvním s ním se setkání. Ze Stendhalismu vyvinul se časem ve Francii celý kult, mnohem hlouběji sahající a vážnější, než např. kult romantismu. Sotva Hugo a George Sand mohou se vykázati u současníků tak vášnivými adepty jako Stendhal po čtyřiceti…