Devět kapitol o novějším románu francouzském

Jaroslav Vrchlický

65 

Elektronická kniha: Jaroslav Vrchlický – Devět kapitol o novějším románu francouzském (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vrchlicky07 Kategorie:

Popis

Jaroslav Vrchlický: Devět kapitol o novějším románu francouzském

Anotace

Jaroslav Vrchlický – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Devět kapitol o novějším románu francouzském“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II.
Od Flauberta k Franceovi

Thais

Jest známo, že realismus i naturalismus vedle Balzaca za hlavního svého zakladatele považuje Gustava Flauberta. I v tom dlužno počínati si s jistou reservou; nebo kdo by chtěl dokazovati, že Flaubert byl velikým romantikem, má pro to po ruce závažné důvody, vlastní jeho znamenité knihy: veliký archeologicko-historický román Salammbô, fantasticko-filozofickou báseň Pokušení sv. Antonína a dvě třetiny Tří povídek, z nichž pouze poslední, zvanou Prosté srdce, lze nazvati realistickou. Ovšem proti těmto třem knihám mohou ti, kdož za každou cenu chtějí viděti ve Flaubertovi předchůdce dnešního realismu, ukázati na dva čelné romány jeho Madame Bovaryová a Vychování sentimentální[2] a pouze z těch mohou si konstruovati Flauberta dle přání svého. Schválně pomíjíme nedokončený analytický román Bouvard a Pécuchet, nebo těžko jest počítati s torsem, byť i sebe znamenitějším. Vynášeti aneb podceňovati jeden či druhý z naznačených směrů tvůrčího genia Flaubertova, to musí být ovšem přenecháno choutkám jednotlivců. Objektivní historie literární musí počítati s oběma směry vzácného genia a nemůže přehlížeti romantika ve Flaubertovi nadobro.

Nechť již ze své mohutnosti pozorovací a analytické vnesl Flaubert mnoho do svých románů historických neb skladeb fantastických, přece v těchto byl výhradně básníkem, jehož jediné neštěstí bylo, že octnul se v době přechodní, že tradicemi svého vychování, dlouhým studiem, a můžeme říci i celou svou povahou byl spíše poetou, který dokumenty a základy tvorby své raději shledává z knih nežli ze skutečného života svých současníků. Známo jest, z jaké spousty zapomenutých knih a pergamenů, latinských i řeckých klasiků sbíral Flaubert jednotlivé detaily, z nichž vybudoval mohutnou stavbu své kartaginské epopeje, kdežto k sepsání realistické Madame Bovary, již považují naturalisté za první „vědecký“ román francouzský, stačila prostá událost z jeho nejbližšího okolí. Kdo probere se celým dílem Flaubertovým, pozná brzy, že do archeologicko-historického románu Salammbô vložil Flaubert nejvíce z celé bytosti své. V tom shodují se všichni jeho současníci: Maxime du Camp, Gautier i Baudelaire, a rovněž i novější literární historikové Bourget, Lemaître a sám příbuzný jeho Guy de Maupassant, který ovšem talentem svým byl bližším Flaubertovi Madame Bovaryové než Flaubertovi Sv. Juliana špitálníka. Mohli bychom k dotvrzení myšlenky své odvolati se i na onen exotismus, o kterém řeč byla v článku předcházejícím a kterému více méně všickni romantikové holdovali. Jako V. Hugo zahájil vítěznou dráhu svou Obrazy z východu, Alferd de Musset svými Povídkami ze Španěl a z Itálie, jako Gautier rád zabloudil do říše faraonů, tak přenesl Flaubert své nejhlubší dumy filozofické i své nejkrásnější obrazy básnické do písku Thebaidy a do nynějších zřícenin kartaginských. Flauberta umělce můžeš hledati v kterémkoliv díle jeho a jistě nebudeš nikdy zklamán, ale Flauberta, básníka a člověka, najde každý přece nejdř…