Cid v zrcadle španělských romancí

VII.
Lavice maurská

Ruy Diaz, nazván Cidem,
do Toleda přišel právě,
kvůli němu svolal sněmy
Alfonso král, chtěje v slávě
plné, jemu právo dát
za urážku od hrabat.

Ve paláci Galiana,
jak to král chtěl, v lesku slávy
přišly a se shromáždily
španělské vše říše stavy,
Alfonsovo hrdé křeslo
nad nimi se v pýše neslo.

Kolem rozstavili v kruhu
pro barony lavice,
kam si mohla usednouti
manů pestrá směsice.

Zavolal Cid na pážete
z rodu starých předků byl,
Fernan Alfons jeho jméno,
toho Cid si vyvolil.

Křeslo dal mu z Valencie,
maurskému je králi vzal,
toto křeslo vedle krále
křesla stavit rozkázal,
pážata pak v pestrém shluku
k tomu křeslu zavolal,
by z nich každý až v den druhý
křeslu tomu stráží stál.
Přinesli mu křeslo vzácné,
památné a věru krásné,
jak šli vnadní, meč po boku,
každý s udivením žasne.

Zdobné křeslo postavili,
jak jim rozkázal Cid milý,
zlatým šatem s drahokamy
staré křeslo v úctě kryli.
Druhého dne z rána mši
zbožně přítomen byl král,
v průvodu pak rytířův všech
již se do paláce bral,
Cid jen nebyl ještě tady,
nebo v hospodě své spal.

Proti Cidu rozhněvaný
onen hrabě Garcias,
vida toto staré křeslo,
takto zvedl zpupný hlas:
Milost udělte mi, králi,
vyslyšte mne, prosím vás,
co chce svatební zde lože
vedle trůnu v tento čas?
Které nevěstě to platí,
chodí v maurském plášti as?
V španělském snad chodí hávu,
či snad v šperku cizích krás?
Křeslo toto vám jen patří,
jinak odstraňte je v ráz!
Fernan Alfonso to slyšel,
hraběti tak v odvět přišel:

„Hrabě, to jsou mrzké řeči
a ty vyplatí se špatně,
o těch zle mluvíte chvatně,
kteří jsou než vy sám větší.
Křeslo pro nevěstu není,
myslíte to? Já bych lhal,
dlaň bych na vás…