VII.
Dva vítězi
Vzhůru po Duerra břehu
dva tam jedou Zamoráni,
zelené jsou jejich štíty,
ale koní barva rudá.
Vzácné dýky mají v pasech,
kolem těla těžké zbraně,
na svých ňadrech těžké pláty,
dlouhé píky ve svých pěstích.
Zlaté ostruhy jsou jejich,
stříbrem jejich uzdy svítí,
a tak jedou ozbrojeni,
v silné zjevují se zbroji.
Na pahorek jedou vzhůru
rychleji, než chrt se žene,
před stan jedou dona Sanchy,
by jej prohlédli si z blízka,
V kruhu obrátí pak koně,
po straně, kde tábor jeho,
hrdě mluviti pak začnou tam,
kde náměstí svůj roh má:
„Rytíři dva jsou-li v hradě,
kteří by se chtěli měřit
muž na muže ve turnaji
s dvěma jejich Zamorány.
Dokázati chceme rázem,
že král Sancho špatně jednal,
když chce uloupiti sestře,
co jí propůjčil kdy otec.
Zvláštních poct si nežádáme,
nechcem úcty ani chvály,
nechcem krále vyzvat v souboj,
ani barona neb pána.
Pokud bychom oba první,
nehodili v písek z koně,
tři nechť vystoupí hned reci,
aneb chcete-li, též čtyři.
Chcete-li pět ať jich přijde,
neb sám čert, když nebojí se,
jen ať Cid a s ním Don Sancho
z ležení se nehnou svého.
Cid nám drahým jesti bratrem,
poddaní jsme Sancha krále,
z ostatních však rytířů všech,
kdo jsou udatní, ať přijdou!“
Uslyšeli tato slova
hrabata dva, pokrevenci,
„Sečkejte, ó reci,“ děli,
až se plně ozbrojíme!“
Zbroj svou rychle uchopili,
na kůň sedli obrněni,
a ku stanům jeli rychle,
kde král Sancho na ně čekal.
O svolení poprosili,
aby směli v zápas jíti,
s dvěma rytíři, jež taká
vzdorná, drzá řekli slova.
Slova Cid tu uchopil se,
který zrcadlem byl reků:
„Nepřátelské oba muže
tyto nelze podceňovat.
Objevili svoji…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.