Cid v zrcadle španělských romancí

VII.
Don Fernando

Pozorně don Fernand vyslech
Urracu, jak před ním kvílí,
chorý na smrt, na svém loži
dobrý král ten, ušlechtilý.

Rozlobil se nad tou řečí,
mluvit chtěl, však neměl slova;
i král musí umlknouti,
když se žena drze chová.

By však sebe upokojil,
nutil se, cos promluviti,
nějaké říc aspoň slovo,
než dá pro vždy vale žití.

„Kdybys pouze nářkem svojím
smrt mou, dcero, polehčila,
jistě by mne, bez pochyby
daň tvých slzí občerstvila.

Šílená však ženo, kvílíš
pro nicotné lidské jmění,
nezříš, že mým statkem v hrobě
mimo rubáš, pranic není?

Děkovati ještě musím
zbytku žití, jenž mi zbývá,
v čas by tebe varovala
moje slova výstražlivá.

Umru-li, ku otci světla
duch můj zamíří v svém letu,
očistcem dost zlým mně byla
rouhavá řeč tvojích retů.

Bratřím svým chceš záviděti,
a to neuvážíš ani,
za dědictví povinností
že jest jeho zachování?

S rodinami, ty jsou chudé,
sama tys, máš hojnost statků,
ženám ctným se sluší vždycky,
za valy dlít v boje zmatku.

Jsi mé dítě, uznávám to,
ale bujná, málo stálá,
ovšem, když jsem zplodil tebe,
ohnivější krev má plála.

Máť tvá byla ušlechtilá,
vychovala však …