5
Raymond mi telefonoval přímo do kanceláře. Jeden jeho kamarád (kterému o mně vyprávěl) prý mě zve na neděli na svou chatu kousek za Alžírem. Řekl jsem mu, že bych beze všeho šel, ale ten den jsem už zadal jedné přítelkyni. Raymond na to okamžitě prohlásil, že ji zve taky. Kamarádova žena bude mít jen radost, že nemusí být v mužské partě sama.
Chtěl jsem hned zavěsit, poněvadž vím, jak šéfovi vadí, když nám někdo volá z města. Ale Raymond mě žádal, abych ještě okamžik počkal, a vysvětlil mi, že to pozvání by přece mohl vyřídit až večer, ale teď mě chce upozornit na něco jiného. Od rána je mu v patách tlupa Arabů a mezi nimi i bratr jeho bývalé milenky. “Jestli večer cestou domů uvidíš, že se potloukají kolem domu, dej mi vědět." Řekl jsem, že samozřejmě.
Brzo nato si mě dal zavolat šéf a já měl hned po náladě, protože jsem čekal, že mi zas jednou řekne, abych míň telefonoval a víc dělal. Jenže tentokrát šlo o něco zcela jiného. Oznámil mi, že si se mnou chce promluvit o jistém plánu, prozatím ještě velmi neurčitém. Jen by chtěl na to znát můj názor. Má v úmyslu zřídit v Paříži kancelář, která by pro něho samostatně vedla obchodní jednání s tamějšími velkými společnostmi, a rád by věděl, jestli bych byl ochoten tam nastoupit. Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. “Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval." Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit. Když jsem si to rozvážil, nešťastný jsem nebyl. Za studií jsem míval spoustu ctižádostivých plánů. Ale pak jsem musel školu nechat a brzy jsem pochopil, že to všechno ve skutečnosti není důležité.
Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. “Proč by sis mě tedy měl brát?" řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Řekla, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem: “Přirozeně." Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce. Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by ráda Paříž poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tam kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem: “Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť."
Pak jsme se vydali do ulic a po hlavních třídách jsme prošli celé město. Ženy byly hezké a já se Marie zeptal, jestli si toho všímá. Řekla, že ano a že mě chápe. Potom jsme se na delší dobu odmlčeli, ale já jsem chtěl, aby ještě ode mě neodcházela, a řekl jsem jí, jestli by se mnou nešla na večeři k Célestovi. Byla by šla hrozně ráda, ale musela něco zařídit. Byli jsme blízko mého bytu a já jí řekl: “Na shledanou." Podívala se na mě: “Ty nechceš vědět, co mám zařizovat?" Samozř…
