3
Dnes jsem měl v kanceláři plné ruce práce. Šéf byl samá laskavost. Chtěl vědět, jestli nejsem unavený, a taky se mě ptal, jak byla maminka stará. Řekl jsem “přes šedesát", abych se neblamoval, a on se kdovíproč zatvářil, jako by se mu ulevilo a jako by to odnynějška pokládal za vyřízenou věc.
Na stole se mi nakupily konosementy a já je musel roztřídit. Než jsem odešel na oběd, byl jsem si umýt ruce. Tuhle chvíli mám rád. Večer se mi to už tak nelíbí, protože potom bývá ručník skrz naskrz promáčený — utíráme se do jednoho celý den. Také jsem se o tom kdysi zmínil šéfovi. Řekl mi, že je to nemilé, ale koneckonců přece jen bezvýznamné.
K obědu jsem šel s Emmanuelem, kolegou z expedice, o něco později než obyčejně, až v půl jedné. Z kanceláře se vyjde rovnou k moři a tam jsme se chvilku zdrželi pozorováním nákladních lodí v rozžhaveném přístavu. A najednou se s hrčením hřídelí a převodů přihnalo nákladní auto. Emmanuel chtěl vědět, jestli “se svezem", a já se hned rozběhl.
Auto nám ujíždělo a my pádili za ním. Hnal jsem se přívalem prachu a hřmotu. Nic jsem neviděl, nic jsem nevnímal, jen to zběsilé vzrušení z honičky mezi stroji a rumpály, stěžni, které se kolébaly na obzoru, a lodními kýly podél silnice. Dohnal jsem auto první a naskočil jsem z rozběhu. Pak jsem pomohl nahoru Emmanuelovi. Nemohli jsme popadnout dech a auto, zavalené oblakem prachu a žáru, nadskakovalo na hrbolaté dlažbě nábřeží. Emmanuel se rozesmál, až se zakuckal.
Uřícení jsme dorazili k Célestovi. Ten je pokaždé stejný, s tím svým kulatým břichem, s tou zástěrou a bílými kníry. Zeptal se mě, jestli “se to dá jakž takž vydržet". Řekl jsem, že dá a že mám hlad. Rychle jsem se najedl a objednal kávu.
Potom jsem šel domů a na chvíli jsem usnul, poněvadž jsem vypil trochu víc vína: a když jsem se zas probral, dostal jsem chuť si zakouřit. Jenže to už byl nejvyšší čas a tak jsem utíkal, abych chytil tramvaj. Odpoledne jsem byl zase zapražený. V kanceláři bylo vedro a teprv večer cestou z práce jsem okřál pomalou chůzí po nábřeží. Nebe bylo zelené, nic mi nechybělo. Přesto jsem šel rovnou domů, chtěl jsem si uvařit brambory.
V šeru na schodech jsem vrazil do starého Salamana, souseda z chodby. Stál tam se svým psem. Už osmý rok jsou vidět pořád jen spolu. Křepelák má nějakou kožní nemoc, snad růži, je skoro úplně vylínalý a posetý hnědými pupeny a strupy. Starý Salamano, poněvadž spolu žijí ve dvou v jediném malém pokojíku, přišel nakonec do jeho podoby. V obličeji má narůžovělé strupy a řídké žluté vousy. Křepelák zase zdědil to pánovo jakoby shrbené držení těla, vysunutý čenich a natažený krk. Vyhlížejí jako z jednoho plemene, a přece se nesnášejí. Dvakrát denně, v jedenáct hodin a v šest, vede staroch psa na procházku. Už osm let na té obchůzce nic nezměnili. Den co den bývá vidět v Lyonské ulici, jak zvíře starého vleče, až Salamano zakopne. Za to psu natluče a vynadá. Zvíře se před ním hrůzou plazí a nechá sebou smýkat. A pak je řada na starci, aby táhl šňůru. Až zase křepelák pozapomene, znova pána táhne a znova je bit a dostane vynadáno. Potom oba stojí proti sobě na chodníku a dívají se jeden na druhého, zvíře se strachem, člověk s nenávistí. To se opakuje každý den. Když chce pes močit, stařec ho nenechá a táhne za šňůru a křepelák za sebou trousí řádku kapiček. Jestli se ale pes náhodou vydělá v pokoji, je taky bit. Osm let už to tak pokračuje. Céleste vždycky říká, že “je to neštěstí", ale to vlastně nikdo vědět nemůže. Když jsem je potkal na schodišti, Salamano právě psovi spílal. Nadával: “Svině! Dobytku jeden!" a pes kňučel.
Dal jsem dobrý večer, ale stařec huboval dál. Zeptal jsem se tedy, co mu pes udělal.
Neodpověděl. Pořád jen opakoval: “Svině! Dobytku jeden!" Ve tmě jsem rozeznal, že děda je nad psem sehnutý a upravuje mu něco na obojku. Zeptal jsem se znovu a hlasitěji. Ani se neotočil a odpověděl mi s jakousi zadržovanou záští: “Nedá si říct."
Potom šel a zvíře, které za sebou vlekl na šňůře, klouzalo po všech čtyřech a kňuče…
