Devět kapitol o novějším románu francouzském

IX.
Marcel Prévost

Feminismus — Různé směry a školy

François Coppée persifluje v jedné z posledních svých novelek francouzskou módní produkci románovou stejně pravdivě jako duchaplně. Líčí, kterak mladá a krásná vdova usnula nad románem, jedním z těch, které v žlutých deskách a oblíbeném kapesním formátu zaplavují skříně knihkupců a na nichž se z dálky svítí bílá páska s lákavým nápisem „Právě vyšlo“ nebo „Novinka.“ Obsah románu byl také velice poutavý. Nešlo o nic jiného, než o rozluštění toho zajímavého problému, zdali žena markýza de B., opuštěná svým prvním milencem de C., mohla začíti si nový poměr s hrabětem de D.; ovšem při úplném zachování zevnější slušnosti a bez urážky dobrého tónu. O čest markýze de B. se spisovatel málo staral; tento šlechtic, jehož jméno a erb se datovaly – zcela přirozeně – až z dob výprav křižáckých, byl hotový blbec, který ani nebyl s to, aby pochopil svou ženu. Jest sice pravda, že baron de C., milenec číslo 1, nepochopil rovněž markýzky, tak že jaksi byla v právu přijímati dvornosti hraběte de D., milence č. 2. Jak mohla se však rozhodnouti k tomu, jsouc bytost nad jiné destinguovaná a jemnocitná, duše zcela neobyčejná, duše z faubourgu Saint Germain, abonovaná v opeře a požívající dvakrát sto tisíc franků renty roční? Podváděti manžela dovede každá, to je dnes již docela všední, ale změniti milence, to je věc závažná, věc hodná, aby poskytla dobrému spisovateli látky aspoň na román o třech stech stránkách. A také v tomto případě milostné kontroverzy spisovatel, který se vyzná ve svém řemesle, rozlil v knize takové množství „jestli, kdyby a ale“, zkomplikoval takové množství záhad svědomí a zabředl v ohromnou spotřebu nejbizarnějších subtilností. Konečně přece vyslyší markýzka hraběte, ale stane se to s tak jemnými a rozkošnými odstíny citu, s takovou dojímavou delikátností, že musí býti čtenář buď hrubec neb hlupec, by se mohl domýšleti, že paní markýzka přestala býti ženou docela počestnou.

Nepůjdeme dále za básníkem. Nám stačí tyto řádky úplně. Jen je čtěte pozorně a uvidíte, jak mistrovskou satirou jsou na celý román francouzský nové doby. Ba skoro na celý, nebo výjimek z pravidla je velmi málo.

Coppée v první řadě ovšem dobírá si tak zvaný moderní román psychologický, který hlavně stvořil Paul Bourget svými posledními publikacemi. Ale důtky jeho satiry stejně zasahují naskrze falešného Ohneta a dopadají, třeba již v jisté vzdálenosti, i na poslední pokusy, jimiž se někteří mladší chtěli emancipovati od hlavní školy naturalistické.

Jedno francouzským románopiscům vždy dlužno přiznati, i těm slabším ano i nejslabším, totiž i těm, kteří jsou mezi nimi nejmenšími umělci, že znají své řemeslo znamenitě. Lze skoro říci, že každý Francouz, který se chopí péra, dobře píše. Je to patrně již v krvi. K virtuosnosti se dospívá pak velmi rychle. Žene je k tomu nejen veliká spotřeba ze strany čtoucího obecenstva, kterým je v nejednom případě celá Evropa a celý vzdělaný svět, nýbrž i přirozená snaha udržeti …