Poezie italská nové doby IX

Brod

(Idyla)

Ty zdroji od Bologně ubíhaje
jenž tečeš průhlednější nad křišťál,
ty drahá říčko rodinného kraje,
jen tebou, tebou jsem se pěvcem stal;
v kvetoucí sítí tvé a stinné taje
na břehy svěží milý chlad mne zval,
tam v zelené tvé husté, bujné změti,
jsem poprv klesnul lásky do objetí.

Po zlatém písku, řeko, tvého břehu
tak sladký voda má tam spád a vzdech;
kde čistší byla a mírnější v běhu,
my na druhý jsme přejít chtěli břeh;
a okna pěla, v sladkou, milou něhu,
zpěv její tál a mřel vrb v kořenech,
vlas měla zlatý — já ji miloval,
chtěl jsem to říci jí, však jsem se bál.

A těsně spolu jako zasnoubení,
jenž zkouší blaho prvních objetí,
jsme tajnou, tichou stezkou spěli v snění
ve stínu, starých dubů pod snětí.
Jí v šatu a ve vlasech opojení
se tajilo jak vůně v poupěti,
tož vůně těla, vůně zdraví živá,
jež cestou neznámou se v srdce vlívá.

Na kraji brodu mezi vrbinami,
myšlenka jedna vznítila se v nás,
my zastavili krok a stejně námi
stud zmítal i strach, v úsměvu jenž has;
nás nikdo neviděl, my byli sami,
my zřeli v zrak si, jenž se blahem třás.
Pod námi voda šuměla v svém běhu
a my musili být na druhém břehu.

I zmužil jsem se řka: Pojď, drahé dítě,
já přenesu tě na svých ramenech,
a s úsměvem mi řekla „ano“ hbitě
a bledla v tvář mi žhoucí v plamenech,
i cítil jsem přes boky okamžitě,
jak rozkoš stéká mi co led i žeh,
řeč z hrdla nechtěla mi vyjíti
a srdce chtělo ňadra rozbiti.

Nad trávu skloněn já se rychle zul,
zrak ona sklopíc přece na mne zřela,
já chyt ji v náruč k vodě jsem se hnul,
já miloval ji! teď má byla zcela!
ji poprv k ňadrům svým js…