Noc na Karlštejně

7. VÝSTUP 

Arnošt a Alžběta

ARNOŠT (vejde) Co vidím? – Tvoje Milost zde?

ALŽBĚTA. Nedivím se podivení tvému, důstojný otče...

ARNOŠT. A v této chvíli?

ALŽBĚTA. Vím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad -

ARNOŠT. Obávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak...

ALŽBĚTA. Pak?...

ARNOŠT. Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?

ALŽBĚTA. Co vedlo kroky mé? – A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje.

ARNOŠT. Láska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův...

ALŽBĚTA. Divíš se, ctihodný otče, ovšem tys kněz, ale tys též velký člověk, Arnošte – a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou!

ARNOŠT. Mně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblažující milosti! Ale nechápu dobře, jak může býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy?

ALŽBĚTA. Ty nechápeš... Ovšem – nepoznals lásky... Ó, já jsem dvojnásob ubohá a nešťastná, již proto, že jsi byl prvním, jejž jsem potkala ve zdech tohoto nešťastného hradu!

ARNOŠT. Nešťastného? – Ty se chvěješ, královno! – Slzy v tvém oku? – Probůh, co se stalo?

ALŽBĚTA. Nic, důstojný otče, nic, než že jsem slabá, pošetilá žena, nic, nežli že miluji svého chotě až k šílenství! To jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám, kvůli kterým se choť můj zavírá na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. (Chce odejít)

ARNOŠT. Ty neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící žena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho.

ALŽBĚTA (s bolným úsměvem) Ty však nepochopíš, otče...

ARNOŠT. Pochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? – Ba více, ty žárlíš!

ALŽBĚTA. A je to – hříchem, otče?

ARNOŠT. Hříchem to není, máme-li důvodů, ale slabostí je to vždycky. – Máš příčiny k tomu, dcero?

ALŽBĚTA. Což nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy?

ARNOŠT. A není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy?

ALŽBĚTA. Ach, otče, což se ptá srdce milující ženy po národech, což po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír!

ARNOŠT. A myslíš, že by muž takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?...

ALŽBĚTA. To nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno.

ARNOŠT. V očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je ...

ALŽBĚTA. Ó, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! Ale milující žena má jiná práva, než jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče!

ARNOŠT. A nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena než právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jimž nezatřese více vánek mo…