Noc na Karlštejně

5. VÝSTUP

Petr a Štěpán

PETR. Konečně jsme sami!

ŠTĚPÁN. I pohostinství někdy překáží.

PETR. Jsem rád, že jsem se shledal s tebou, pane vévodo.

ŠTĚPÁN. I mne to těší. Jak se bavíš v Čechách?

PETR. V Praze dobře...

ŠTĚPÁN. A zde?

PETR. Zde mne arcibiskup div již neumořil. Krásné věci kolem, čarovné. Div světa a století je tento Karlštejn, ale...

ŠTĚPÁN. Ale?

PETR. Známe se a rozumíme si, pane vévodo. Této dokonalosti a nádheře zdejší chybí koruna.

ŠTĚPÁN. Nerozumím, králi...

PETR. Ta nádhera, ten lesk a přepych, to vše zdá se býti stvořeno kvůli něčemu jinému než kvůli rameni sv. Víta nebo lopatce sv. Anežky.

ŠTĚPÁN. Nechápu, kam směřuješ...

PETR. Soudím jako člověk a tvrdím směle: ta nádhera a přepych, ten lesk a bohatství jsou zde pro – ženu nebo ženy!

ŠTĚPÁN. Pak neznáš císaře...

PETR. Mně arcibiskup Arnošt ničeho nenamluví. (Oba usednou na lavičku) Kvůli korunovačním klenotům vystaví se dobře opevněná věž, ale nikoli zámek, v němž přepych severu si podává ruku s obrazností východní! Pro ostatky svatých zbudují se ovšem nádherné kaple, nikoli však v sousedství jich útulné komnaty, tak malé a těsné, jako hnízda vlaštovčí. Ovšem stačí právě pro dva! A pak ty dvojí schody, jedny obkládané mramorem a zlatem – pro každého; druhé hlemýždí, ukryté, příkré jako tajné cesty vášně, směřující v ráj lásky, kde vám udýchaným klesne v náruč paní vašich snů a myšlenek! Ó, pane vévodo! Karlštejn je dívčí past, kde krok je tlumen brokáty a zrak zdráhající se a blažeností zpitý, když patřiti má okem k oku, tlumen jest odleskem drahokamů.

ŠTĚPÁN. Jsi na omylu, pane. Jeť přece světoznámá zbožnost a přísnost Karlova.

PETR. Což vylučuje zbožnost lásku? Naopak láska je též zbožností, pane vévodo!

ŠTĚPÁN. Dej si říci. Karlštejn jest v první řadě určen pro klenoty zemské, v druhé pak jest útočištěm císařovým, když naň doléhají trudy vladařské.

PETR (vstane) To mi zpíval také celý den arcibiskup, pane vévodo. Ale neměj mi, prosím, za zlé, že ani jemu ani tobě víry dáti nemohu. Znám lidi a svět. Stále, procházeje se nádhernými komnatami, čekal jsem, kdy rozvine se těžká opona u protějších dveří, kdy vyhlédne z ní kadeřavá hlavinka s úsměvem zvěstujícím nejvyšší blaho lásky a opojení – ale nadarmo. A tak unaven poutí a prohlížením missálů a žaltářů, obrazů Dětřicha Wurmsera, hotových i nedodělaných, stojím před tebou nevyléčen, řekněme třeba ze své fantasie, spíše hladov a lačen nových dobrodružství a výbojů.

ŠTĚPÁN (vstane též) Pokládá tedy Milost Tvá Karlštejn za jakýsi druh harému, o nichž zpívají dobrodružné zvěsti výprav křížových? U vás, toť ovšem jinak! Přece nerozehřívá zlato cyperských hroznů tvoji krev?

PETR. Mělničina má také své kouzlo, pane vévodo – je sice trpká, jako to mé zklamání ve zdech karlštejnských, ale dovede i přitom rozehřáti srdce a vyjasniti zrak. (Rozhlíží se kolem) Však zde, kde nic, tu nic – ostatky a zas jen ostatky!

ŠTĚPÁN. Dovol jen, králi, jak mohla zmocniti se tebe taková myšlenka! Císař pár měsíců po svatbě, muž starší a usedlý, v státnickém umění, jež jest duší jeho života, skorem zešedivělý – a děvčata – a harém docela! Ne ne, jsi příliš obrazností svou na východě, králi jerusalemský.

PETR. Možná, vévodo – ale nevzdám se tak snadno. Já viděl, a to rozhoduje. Na vlastní oči jsem viděl...

ŠTĚPÁN. Snad ne ženu na Karlštejně? – Jsi na omylu; přísný zákaz vydán jest a znám v tom ohledu po celé zemi, že nesmí žena přenocovati v těchto zdech. A nyní se chýlí k večeru – musil by vědět o tom purkrabí.

PETR. Ani královna není vyňata z tohoto zákazu?

ŠTĚPÁN. Ani královna; tak posvátné je místo, kde uloženy jsou zemské klenoty. Pak nechce císař v pobožnostech svých býti vyrušován – ani vlastní ženou svou. Jsem cizinec, ale tolik již přece vím.

PETR. Divné to máte mravy na severu.

ŠTĚPÁN. Je to ovšem trochu podivínské, ale my dva to sotva změníme.

PETR. Když jsem však viděl...

ŠTĚPÁN. Co – zde?

PETR (vede ho doprostřed jeviště, tajemně) Zde právě ne. Pod hradem. Škoda, že byl arcibiskup se mnou a nehnul se ani na krok ode mne. Viděl jsem právě v lese pod hradem dámu na bílém komoni. Mihla se jako paprsek tmavou zelení – ale přece viděl jsem v mžiku tom, jak spanilá byla. Nebýt arcibiskupa, ďábel by mne nebyl zdržel, pustit se za ní nazpět do lesa.

ŠTĚPÁN. A viděl ji též arcibiskup?

PETR. O to jsem se nestaral; jen když já jsem ji viděl. – Ó, pane vévodo!

ŠTĚPÁN. Však nevjela s vámi nebo za vámi přes most?

PETR. Zmizela v šeru lesním – ale ne její obraz v srdci mém! Prosím tě, co by tu soudil každý rozumný smrtelník? Šla se jen zdaleka podívat na Karlštejn? – Víla přece to nebyla...

ŠTĚPÁN. Snad někdo z družiny královniny – Karlík není tak daleko.

PETR. Buď kdo buď. Tvrdím směle, dívka jest na hradě, aneb není-li posud, přijde co nejdřív. Na to chci vzíti hostii anebo vzdáti se trůnu.

ŠTĚPÁN. Myslím, že bys nehodně přijímal a zbytečně se o korunu oloupil.

PETR. Co tedy chtěla ta dívka na bílém koní pod hradem v zeleni stromů? Čeká, až se setmí, a přijde. – Za několik hodin přijde též císař. – Na hlavu by musel být padlý, kdy by tu nechápal. Jak pravím, pane vévodo, dívka je buď zde, nebo přijde co nevidět.

ŠTĚPÁN. Zatím nezbývá, než vyčkat...

PETR. A pozor dát a hledat. – Pane vévodo, mohu se spolehnouti na tvou pomoc?

ŠTĚPÁN. Přijel jsem v záležitostech politických – však nikdy jsem neprchal před dobrodružstvím sladké milosti, kde se samo naskytlo.

PETR. To se mi líbí jsi celý muž, pane vévodo! -

ŠTĚPÁN. Je to, upřímně řečeno, zbytečná práce – ale nějak čas zabíti musíme do příchodu císařova. A poněvadž již missálů a obrazů máš dost...

PETR. Až po krk, milý příteli a spojenče, až po krk!

ŠTĚPÁN. Inu, uvidíme. Však buďme opatrni! (Odejdou napravo)