Dante Alighieri

Dante Alighieri byl největší italský básník 14. století. Pocházel z Florencie, dosáhl značného vzdělání, zabýval se zejména studiem antického, italského a provensálského básnictví. Jako stoupenec protipapežské strany musel r. 1302 odejít do vyhnanství a zbytek života strávil ve Veroně a Raveně. Hlubokým zážitkem, který poznamenal Dantovu celoživotní tvorbu, byla jeho (již v dětství započatá) platonická a zidealizovaná láska k Beatrici, ta však byla v době, kdy vzniklo jeho vrcholné dílo Božská komedie, pro které byla Beatrice inspirací, již po smrti.

Pět let po smrti Beatrice se Dante oženil s Gemmou Donatiovou a měl s ní čtyři děti. Kromě psaní literatury a učených spisů byl Dante také značně politicky činný, účastnil se několika bitev, působil v městské radě Florencie a vykonával různá diplomatická poslání. Kolem roku 1300 se dostal do sporu dvou florentských stran – Bílých (Cerchiů) a Černých (Donatiů), k nimž sám patřil. Černí zvítězili a své největší protivníky včetně Danta odsoudili k vyhnanství a „smrti ohněm“, padnou-li živí do rukou Florenťanů.

Básník pak putoval křížem krážem Itálií celých 15 let; pobýval v Arezzu, Bologni, Padově, na dvorech vlivných přátel. Snad tato zdánlivě nekončící pouť, během níž se setkával s celým panoptikem postav italského středověku, mu vnukla myšlenku, jak pojmout velkolepé dílo, jímž chtěl svou lásku oslavit způsobem, jakým žádná žena nebyla nikdy oslavena. Obě první desetiletí 14. století jsou ve znamení Božské komedie, ve které básník vylíčil cestu Peklem a Očistcem, kam jej doprovázel antický básník Vergilius. Nejpůsobivější je bezesporu Peklo (dokončeno roku 1308) se svými devíti kruhy a fantaskními vizemi. V Očistci (dokončeno roku 1312) Dante mimochodem spatří i našeho krále Přemysla Otakara II., Václava II. i Rudolfa Habsburského (je zajímavé, že po Itálii a Francii Dante věnoval nejvíce veršů českým zemím). Ve třetí části pak dospěje do Ráje (dokončeno roku 1318), kde se setká s milovanou Beatricí a prochází s ní devíti sférami, až konečně dosáhne světla, sídla Boha a blažených.

Božská komedie, která shrnuje veškeré středověké vědění i postoje člověka oné doby. V žádné jiné epoše se nepodařilo vytvořit dílo tak celistvé, jež by bylo dokonalým obrazem doby, a zároveň vykazovalo tak skvělé literární kvality. Základní myšlenkou je cesta člověka z nepravosti a hříchu k poznání pravých životních hodnot a Boha.

• Nový život (La vita nuova, 1291)
• O lidové řeči (De vulgari eloquentia, 1304) (nedokončeno)
• Hostina (Il convivio, 1307) (nedokončeno)
• O jediné vládě (De monarchia, 1310)
• Božská komedie, 1952 (La Divina commedia, 1307-1321 / The Divine Comedy – The Vision of Paradise, Purgatory and Hell) (anotace a ukázky)
• Očistec, 1929 (Purgatorio, 1320)
• Peklo, 1897 (Inferno, 1316) (anotace a ukázky)
• Monarchie (De monarchia, 1310-13)
• Ráj, 1930 (Paradiso, 1321)
• (Rime)
• (Il Fiore)
• (Detto d’Amore)
• (Eclogae, 1319)
• (Epistulae)
• (Quaestio de situ aque et terre / Quaestio de aqua et de terra, 1320)

Láska opanovala mou duši, která se s ní zasnoubila tak rychle a počala silou, kterou jí dávala má obrazotvornost, nabývat nade mnou takové jistoty, že jsem musel bez výjimky plnit všechna přání.

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.

Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže.

Němé díky za svou lásku je přesvědčivější než krásná slova a velké dary.

Takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve.

Naděje byť malá, zelená se.

Být churav láskou – to je důvod zemřít.

Občané tu nejsou kvůli konzulům, ale naopak.

Málo miluje ten, kdo ještě slovy umí vypovědět, jak velice miluje.

Láska dovede pohnout Sluncem i hvězdami.

Naděje přichází k člověku spolu s jiným člověkem.

Láska opanovala mou duši, která se s ní zasnoubila tak rychle a počala silou, kterou jí dávala má obrazotvornost nabývat nade mnou takové jistoty, že jsem musel bez výjimky plnit všechna její přání.

Málo miluje ten, kdo ještě slovy musí vyjádřit, jak velice miluje.

Ten, kdo je nejlépe způsobilý vládnout, může i druhé nejlépe uzpůsobit.

Dobré panování lásky, neboť odvrací mysl svého věrného od všech věcí nízkých. Nedobré je panování lásky, neboť čím větší věrností je jí oddán její věrný, tím větší a bolestnější jsou rozpoložení, jimiž musí projít.

Dante Alighieri