Karel Šiktanc

Významný český básník, autor knih pro děti Karel Šiktanc se narodil roku 1928 v Hřebeči u Kladna. Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně předurčil jeho dílo.

Šiktanc studoval v Praze na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil si povolání redaktora: nejprve krátce působil v kulturní redakci deníku Mladá fronta a v témže roce se stal redaktorem Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, později armádního vysílání. V letech 1955–1959 byl členem redakční rady časopisu Květen a literárního uskupení utvořeného kolem něj, které se hlásilo k programu tzv. poezie všedního dne; úzce spolupracoval s Jiřím Šotolou. Od roku 1960 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 jeho šéfredaktorem.

V druhé polovině šedesátých let náležel Karel Šiktanc do redakčního okruhu časopisu Orientace (krátce i předsedal jeho redakční radě). S nastupující normalizací byla v Mladéfrontě zlikvidována většina nákladu jeho sbírky Mariášky (1970) a Šiktanc sám z nakladatelství odešel (1971). V následujícím období vystřídal řadu příležitostných zaměstnání (mj. 1987–1988 hlídač tenisových dvorců Štvanice), pro svůj odmítavý postoj k totalitní státní moci a veřejnou angažovanost byl vyslýchán a zbaven oficiálních publikačních možností. – Po listopadu 1989 jej Václav Havel vyzval, aby za něj vykonával funkci předsedy nově vzniklé Obce spisovatelů (do dubna 1990), později byl členem její rady (do 1992). V letech 1993–1995 řídil edici České básně v nakladatelství Český spisovatel; od roku 1995 je v důchodu.

Karel Šiktanc je básník dramatického, nepokojného světa subjektu, do jehož bytí vždy podstatně zasahuje vnější realita stejně jako mytická síla minulosti. Je autorem celé řady sbírek poezie (např. „Mariášky“, „Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel“, „Srdrdce svého nejez“, „Nesmír“ – nominace na cenu Magnesia Litera 2011) a pohádek, které přetavil i do televizních (např. Pravda a lež) či rozhlasových verzí (např. „O králi Jasnozřivém a slepci převozníku“, „Král Kamenné srdce“, „Královna s vlčí tváří“).