Na Knížecí

Karel Šiktanc

43 

Elektronická kniha: Karel Šiktanc – Na Knížecí (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: siktanc15 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Šiktanc: Na Knížecí

Anotace

O autorovi

Karel Šiktanc

[10.7.1928-26.12.2021] Významný český básník, autor knih pro děti Karel Šiktanc se narodil roku 1928 v Hřebeči u Kladna. Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně předurčil jeho dílo. Šiktanc studoval v Praze na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil...

Karel Šiktanc: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Na Knížecí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

I HOŘELO

Jednou v únoru. Kolem poledního.
         (Byli jsme v Panské.      Ve sklepě Amerlingova
           ústavu.     Kde bylo při náletu málokdy co
           slyšet.)
A teď se na vteřiny rozklepala zem.
Sirény.       Siluety ruin.       Ruse a modře kulmované
kouře.      U Emauz.      V Nuslích.    Na Vinohradech.
          Ač kdeco při rozumu.
          Únor si bledě hleděl svého.
A já měl večer v šest své první pražské rande.

 

 

Šli jsme pěšky.

Nic skoro nejezdilo.
          (A to mi hrálo!        I to že bydlela někde
          daleko,      v Hodkovičkách,      kde jsem v životě
          nebyl.)
Světlomety.       Slídové tváře.       Kolísala mha
i šero.          A všecko dokořán se náhle nějak
pominuté rozjíkalo, roztikalo         jako by zotvírané
vnitřnosti všech náramkových hodinek.    Jak by
z nich třásli duši.

Bylo mi šestnáct.

Nikde nic.      A všeho hora.
          (A vzít ji za ruku bylo stokrát přednější
          než ta tíseň.   A k nepřejití město.   A než
          těch dvášedesát leteckých pevností z poledne.
          I než ty ohně.)
Most Palackého byl Mozartův.

 

Šli jsme si.

A jejich dům na samém konci tmy
měl předzahrádku —
          (převysoko při něm klackovala se holá
          přerostlá alej.
          Lesík za ní,      surově odstrčen stranou.)
Ohlídla se po bolavém městě:
„Dlouho se neuvidíme,“ řekla.
A něco o otci.       Proč musí poslechnout.
A proč se stěhujou…

Řekl jsem pravdu. Že je mi to líto.

Vzala mě za ruku
           (skvostné zápěstí,      nahé,      bez hodinek)
a řekla pošeptmu,
co mi z ní do teď zbylo:
„Lítost si šije na sebe sama.“

 

A odmykala dům.

Snad že se učila švadlenou.
Snad něco z pohádek…
          (Chtěl jsem ji políbit     Ale uhnula —
          nahmát jsem medailon na černé sametce,
          byl teplý!)
A hrklo v domě.
Byl jsem sám.

Někde v kopci zatúrovalo auto bez světel.

Praha pode mnou byla mírná,    špinavé zlato,
ostýchavý nach.
           (A cinkly tramvaje.     Z nízka.
          A přibývalo hlasů.     Jeden přes druhý.
          Smíchy,&…