Středa, 30. prosince
Právě před chviličkou mi volal Hároš a dozvěděl sem se neuvěřitelnou novinu. Konečně se dospělo k jakýmusi kompromisu. Tata slíbil, že nepodá žalobu na svou bývalou cizoložnou lásku. Na oplátku pan DeFalco stáhne žalobu na třiapůlmiliónovou náhradu škod a souhlasil s tím, že nechá na vlastní náklady udělat kosmetickou operaci tatovýmu rozstřílenýmu bavorákovi. Samozřejmě, že Hárošova matka má pořád ještě na krku trestnej čin neoprávněnýho ozbrojování.
„Ale to už není tak hrozný,“ řekl Hároš celej šťastnej. „Právník tvrdí, že za to možná slízne jen pokutu. Nebo možná pár měsíců podmíněně.“
„Díky bohu, že naše orgány činné v soudnictví odmítají brát zákony o držení zbraní vážně,“ prohlásil sem. „Vypadá to, že všechno bude OK.“
„Jó, Nicku, akorát, že táta teď fakticky trpí tím, že nedostane ty milióny od tvýho praštěnýho fotra. Takže musel uplichtit i tu stávku.“
„To už je hotový?“
„No jo. Ten váš komančskej přítelíček se může smát. Táta těm chamtivejm řidičům musel úplně ustoupit. Je teď kvůli tomu na mámu trochu nasranej. Máma by chtěla vědět, co je s tou smlouvou. Musí oba ty baráky pronajmout co nejdřív.“
„To je jako kdy?“
„Jako zítra, Nicku!“
„Do prdele!“
„Nezlob se, Nicku. Ale jak to vidím já, je to stejně všechno kvůli tvýmu otci.“
Má samozřejmě zcela pravdu. Ten vožralej vřed mi ničí život i nadále!
Tiše se loudám svým domečkem: malý, tmavý cimry, před barákem nemožnej dopravní ruch, ona ve špatnejch proporcích, příšerný tapety, hnusný koberce, poškrábanej nábytek, úděsný závěsy, osvětlovadla přímo jak z horoucích pekel. Ale přesto to byl můj první vlastní domov a byl sem to skoro šťastnej. Zítra se sem asi nastěhuje někdo jinej. A co já? Kde budu já?
Dýl se nemůžu týrat. Je načase, aby se Carlotta vohodila a šla na pohovor.
10:45 - Nešel sem. Moje nohy prostě odmítky kráčet správným směrem, takže Carlotta nakonec skončila v cukrárně, kde právě sedím a dopisuju svoji strastiplnou ságu a přitom se cpu okoralým, ale laciným pečivem ze včerejška. Poprvé v životě sem se rozhod, že se postavím za svý morální hodnoty proti pokrytectví. Je mi jedno, co se stane, ale já zkrátka nemůžu žít s zbožně pomatenou rodinou. Prostě nemůžu!
Mám zavolat mámě, aby mi poslala jízdenku na autobus a mám to zkusit s Lancem? Zajímalo by mě, jestli je ještě čas stáhnout ten dopis redakci. Nebo neměl bych raději skočit za tatou a překvapit ho? Možná, že dnes ráno bude v dobrým rozmaru, když se mu podařilo vykroutit se s toho strašnýho sporu a ještě z toho vytřískal opravu bavoráku zadarmiko.
Ach bože! Právě sem přišel ten tlustej Dwayne. Třeba si mě nevšimne. Ale kuš, nestalo se tak.
11:15 - Začíná se to opět vyvíjet velice zajímavě, drahej deníku. Snažím se zachovat klid. Věřte nevěřte, Carlottina váhavá konverzace s Dwaynem přinesla nečekaný ovoce.
Tak za prvé, můj svědomitej společník mi ze svých vánočních peněz odsypal vítanejch deset dolarů jako splátku na zápisný psí zápasy.
„Tak jaké byly vánoce?“ zeptala se Carlotta a předstírala zájem, když si strkala do kapsy nečekaný terno.
S elegancí hrocha si Dwayne nacpal bezbrannou javorovou tyčku do svý bezedný čuni. „Nic moc,“ přežvykoval. „A u vás?“
„Já na tyto vánoce nikdy nezapomenu,“ odpověděla Carlotta. „Opravdu úžasné.“
„A cos dostala?“ zeptal se a za oběť mu padl tentokrát věneček.
„Fantastickou učebnici francouzštiny.“
To mi připomnělo, že zítra se do ní musím pustit. Doufám, že v kanálu bude dost světla ke čtení.
„Pchá, nuda,“ poznamenal Dwayne a polkl. „To já dostal něco mnohem lepšího. Skejtbord a harmoniku a tyč na skákání a tři hry nintendo a tyto špicovní hodinky.“
Dwayne natáhl svou tlustou, opleskanou pazouru. Zběžně sem se na ni mrkl a pak mnou projel elektrickej šok poznání.
„Kdes vzal ty hodinky?“ zavřeštěla Carlotta.
Dwayne si ustrašeně schoval svý rozkydaný zápěstí. „Sou mý,“ trval na svým. „Dostal sem je vod ježíška.“
„Já vím, že jsou tvoje, Dwayne,“ uklidňovala ho Carlotta. „Jsou to velice krásné hodinky. Co je to z…
