Mládí v hajzlu 3: Mladík v exilu (C. Douglas Payne)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Středa, 23. prosince

10:05 - Carlotta sedí osaměle na neposkvrněný posteli za pečlivě uzamčenýma dveřmi Apurvina naklizenýho dívčího pokojíku. Povídá si, směje se a pouští si (velmi hlasitě) kazety. Apurva se zdejchla oknem asi před půl hodinou s klíčema od baráku strýce Pollyho. Jak bylo domluveno, Trent s autem na ni čekal za rohem. Neměla by se vrátit později, než o půl dvanáctý. Když odečteme dobu nutnou na přesun, zbývá jim devadesát minut divokýho, nikým neomezenýho však víte čeho. Snažím se ovládnout svou spalující závist.

Ne, nepozval sem ty dva milence do svýho domu. Všichni ti návštěvníci minulýho týdne vzbudili u mejch sousedů nevítanou pozornost. (Zvláště ten nařvanej maník odnaproti se o všechno příliš zajímá.) A kromě toho sem právě vypral prostěradla.

Pan Joshi je v práci, paní Joshiová má svůj program v televizi a hnusák Vijay si vysává pokoj na druhý straně chodby. Apurva se mi svěřila, že od plesu „je docela bez nálady“. Přirozeně to chápu jako pozitivní vývoj.

11:02 - Právě sem se pěkně vylekal. Apurvina matka zaklepala a zeptala se nás, jestli bychom nechtěli trochu čaje.

„Ne, děkuji, paní Joshiová,“ zavolala Carlotta.

„Apurvo, a ty by sis nedala šálek?“

„Ne, díky,“ odpověděl sem co nejvěrnější napodobeninou Apurvina hlasu.

Díky bohu, odešla.

Strašně se mi chce na záchod, ale neodvažuju se opustit tuto místnost. Co kdyby sem vpadla paní Joshiová? Proč sem si jen ke svým ranním koblihám dával ten čtvrtej hrnek kávy?

Snažím se ukrátit si dlouho chvíli tím, že šňupám v Apurvinejch šuplíkách. Dělám to strašně rád. Našel sem pár zajímavejch fotek, na kterejch sedí Apurva se svýma indickýma kamarádkama v proutěnejch křeslech na jakési exoticky vyhlížející verandě. Připadá mi neuvěřitelný, že na druhý straně zeměkoule opravdu existuje taková obrovská země. Právě teď, když píšu, se tam milióny podivně oblečenejch lidí pohybujou mě neznámou krajinou, mluví divnejma jazykama a zabývají se nepochopitelnejma činnostma. Přesto však jedna z dívek drží na klíně kočku, která by klidně zapadla na jakejkoli americkej dvorek. A zatím jiná stejná dívka má teď tajnou schůzku s windsurfingovým fanatikem v kalifornským balíkově.

11:32 - Kde je proboha Apurva? Už má dvě minuty zpoždění! Carlotta už to nevydrží ani vteřinu. Vykasala si sukni a vyčůrala a z okna. Jen doufám, že to neviděli sousedi.

Další kroky na chodbě.

„Apurvo, ztlum tu muziku,“ ozval se nedůtklivý Vijay. „Pokouším se telefonovat se Sheeni.“

„Jistě,“ zapěl sem tím nejlyričtějším tónem a přidal na hlasitosti.

11:47 - Po Apurvě ani vidu. Vijay mlátí na dveře. Paní Joshiová nás co nevidět zavolá k obědu. Proč sem se jen do týto šlamastiky nechal namočit?

12:12 - Apurva je konečně zpátky. Bez bot, s ošklivým modrákem na tváři, s krvavou odřeninou na stehně a nesmyslně něco blábolí o velký vaně. Trent, to zvíře! Zdá se, že Apurva navíc ztratila klíče od domu strýce Pollyho. Ach bože, paní Joshiová nám právě přes dveře sdělila, že oběd je na stole. Nejvyšší čas, aby se Carlotta zdejchla!

13:30 - V naprostý panice se Carlotta přehoupla přes parapet okna Apurvina pokojíku, přičemž si potrhala šaty a ztratila jednu vycpávku z kritickýho místa. Pak, když se alejí plížila podél živejch plotů, musela samozřejmě narazit na toho zamilovanýho ragbyovýho hromotluka.

„Nazdárek, Carly,“ řekl Bruno a mrskl těžkou popelnicí na asfalt. „Co kdybys mi tak dala vánoční dárek v předstihu, kotě?“

„Vyliž si,“ zasyčel sem a zkřížil paže přes svý chybějící ňadro.

„Co, co, Carly, co že tak dnes vystavuješ nohy? Kde sis tak podrala šaty? Hároš dnes trochu přitlačil, co?“

„Nestarej se,“ vyštěkl sem. „A táhni mi z cesty!“

Bruno o krok ustoupil. „Stavím se pozdějc, pusinko,“ uklidňoval mě. „Přece to chceš, tak proč se hned pereš?“

Carlotta se zastavila. „Bruno, už jsi to slyšel?“

„Co se měl slyšet?“ zeptal se.

„Mertice Palmquistová dala košem panu DeFalcovi.“

„No a?“

„Tak proč jí nezavoláš?“

„No, já ti nevim,“ řekl a podrbal si ježka. „A proč si myslíš, že by o mě Mertice stála?“

„Řekl mi to jeden její přítel.“

„Kterej?“

„Její bývalej spolubydlící. Chlápek jménem Frkot.“

„Fakticky?“

„Samo, zatelefonuj jí. A řekni jí, že tě o to požádal Frkot.“

„Tak jo, špica!“ nadšeně přikývl Bruno. „Brnknu jí!“

Jakmile sem za sebou zavřel dveře do domu, okamžitě sem volal Trentovi. Nikdo ti nezved. O dvě minuty později se rozdrnčel telefon.

„Carlotto,“ ozval se Sheenin vzrušenej hlas. „Právě sem se dozvěděla, že jsi ztloukla Apurvu Joshiovou? Co to má znamenat?“

„A kdo ti to řekl?“ chtěl sem vědět.

„Zrovna volal Vijay. Řekl, žes tam byla na návštěvě a pak ji její matka našla v hysterickém záchvatu a celou zakrvácenou.“

„A to, a to Apurva řekla, že jsem to udělala já?“ zeptala se Carlotta a opět se jí ozval ten starej známej pocit v oblasti šourku.

„Nejsou schopni z ní dostat kloudného slova. Takže to jsi nebyla ty, Carlotto, kdo ji tak dobil?“

„Samozřejmě, že já ne, Sheeni. Co si to o mě myslíš? Obávám se, že tím násilníkem je tvůj dobrý přítel Trent.“

„Cože?“

„Apurva mě pozvala, abych se s ní zahrála jistou hru jménem Mahjong,“ rozhodl sem se skutečnost upravit jen zlehka. „Pak se Apurva vytratila oknem, aby se mohla sejít s Trentem. Zdá se, že potřebovala mou přítomnost jen proto, aby odvrátila pozornost od své pokoutní schůzky. Samozřejmě sem se snažila jí to rozmluvit, ale ty dva se prostě nedalo zastavit. Tolik se milují. A pak se vrátila v tom stavu, v jakém ji zastihla matka.“

„Podivné. Ale proč jsi tak záhadně zmizela, Carlotto? Takovýhle náhlý odchod mohl vést pouze k tomu, že stín podezření padl na tebe.“

„Sama nevím,“ přiznal sem se. „Asi pohled na krev mě tak vyvedl z míry. A taky mě zrovna nenapadlo, jak bych situaci mohla paní Joshiové vysvětlit.“

„Nevěřím, že by byl Trent něčeho takového schopen,“ řekla Sheeni.

„Možná, že ho Apurva na poslední chvíli odmítla,“ řek sem pod dojmem palčivý vzpomínky na její panenskou váhavost u mě v přívěsu. „Tak si to Trent vynutil.“

„Ty myslíš...“

„Ano, Sheeni. Znásilnění při schůzce. Je to jediný možný závěr, nemyslíš?“

„Tomu nevěřím, Carlotto!“

„Možná, že jsou v Trentovi stránky, o kterých nemáš ani ponětí, Sheeni. Násilnický povahový rys vyvolaný extrémní vášní a chtíčem.“

„To je velice nepravděpodobné,“ odpověděla Sheeni. „Mohu tě ujistit, že jsem Trenta zažila v těch nejvášnivějších momentech. Mockrát.“

Ale již nikdy více, pokud do toho budu moct mluvit!

„No, myslím, Sheeni, že je zbytečné takhle planě teoretizovat. Budeme muset počkat, až se Apurva vzpamatuje.“

„To teda nemusíme,“ řekla rozhodně Sheeni. „Hned zavolám Trentovi.“ Klap!

16:20 - Policajti se tu zatím neukázali. Právě ale telefonovala Sheeni.

„Tak, Carlotto, právě sem mluvila s Trentem.“

„A kde byl? Snažila jsem se k nim dovolat celé odpoledne.“

„Našla sem ho v nemocnici. Čekal na rentgen svého vyvrknutého kotníku.“

„Sheeni, co se teda vlastně stalo? Vybourali se na zpáteční cestě?“

„Ne, Carlotto. Může za to tvoje temperamentní přítelkyně Soňa Klummplatzová.“

„Soňa?“ nemohl sem uvěřit svým uším.

„Ano. Zdá se, že je sledovala. Vloupala se do domu a zastihla je v horké vanové lázni.“

„Panebože! A byli nazí?“

„Řekla bych, že si většinu šatstva již odložili. Četli si poezii a dostávali se do správné nálada na ... no, jak bych to řekla ...“

„Ano, vím, co myslíš.“

„Soňa se zřejmě rozzuřila do nepříčetnosti, začala být agresivní a následovala prudká výměna názorů. Bylo tam kluzko. Soňa spadla do vřelé vody. Všechny zúčastněné strany utrpěly zranění. Soňa se trochu opařila. Podle všeho je přecitlivělá na vyšší teploty. To asi ta její světlá kůže, víš. Museli jí sundat horkou vodou nasáklé šaty.“

„Komu sundali šaty?“

„Soně.“

„Oni vysvlíkli Soňu? A to jí nevadilo?“

„Zřejmě jí to vadilo. Praštila Apurvu Oxfordskou antologií anglický poezie.“

„Brožovaným vydáním?“

„Ne, vázaným.“

„Tak proto ten modrák na tváři. A co bylo dál?“

„Soňa vyhrožovala Apurvě, že jí utopí. Zřejmě si vypěstovala nějakou patologickou fixaci na Trenta. Celý tento týden mu na keřích kolem jejich domu nechávala lístečky se svým telefonním číslem. Jediný, co mohl Trent v ten moment udělat na Apurvinu záchranu, bylo se oblíct a co nejrychleji prchnout.“

„A kde je Soňa?“

„Trent ji naposledy viděl, když za nimi utíkala po silnici.“

„A co měla na sobě?“

„No, moc toho nebylo.“

„Ubohá Soňa,“ povzdechl sem si. „A ubohá Apurva. Tolik pečlivé přípravy a zase jí to nevyšlo.“

„Tak, tak,“ povzdychla si zase pro změnu Sheeni. „V ambulanci první pomoci jsme si o tom s Trentem dlouze popovídali. Je do ní k zbláznění zamilovaný.“

„To ti řekl?“

„Ano, Carlotto. Já to zřejmě musím přijmout. Má dětská láska je definitivně mimo dosah.“

„A ... a vadí ti to?“ zeptal sem se, zalykaje se samým nadšením.

„Bolí to. Ale dá se s tím žít. Myslím, Carlotto, že bychom měly udělat všechno pro to, aby se ti dva konečně dostali k sobě.“

„Myslíš to vážně, Sheeni?“

„Myslím. Jistým způsobem se cítím trošičku zodpovědná za jejich současné problémy.“

„Kdybys jim pomohla, Sheeni, bylo by to od tebe velice velkorysé,“ zdůraznila Carlotta.

„A já jsem přece velkorysá, aspoň doufám,“ odpověděla.

„Určitě,“ ujistil sem jí. „Zcela určitě.“

Hned jak Sheeni zavěsila, začala Carlotta na starým linoleu křepčit oslavnou, divošskou trsačku. Soničko Klummplatzová, moje drahá, pomatená Soničko, samou radostí bych tě i zlíbal!

19:20 - Carlotta se právě vrátila ze schůzky s Hárošem v jeho oblíbený vývařovně u Mekdondy. Vejral sem jak vrána, když to Hároš cvakl i za mě.

„Je to fakt neuvěřitelný,“ usmíval se šťastně, když sme si odnesli svý tácy do jednoho ze žlutejch plastikovejch boxů. „Naši sou jak dvě hrdličky, to sem teda ještě nikdy nezapsal.“

„To ráda slyším,“ řekla Carlotta.

„Vydrželi to dělat hodiny a hodiny,“ svěřil se Hároš. „Vždycky to poznám podle toho, že máma pustí toho uslintanýho Franka Sinatru. Už měsíce sem ho doma neslyšel. Když se konečně v objetí vypotáceli z ložnice, táta mi dal dvacku, abych si šel koupit něco k jídlu, protože oni musí ještě něco sehnat na vánoce.“

„Raději pozdě než nikdy,“ poznamenala Carlotta a vymačkala si z malýho sáčku trochu kečupu na hranolky. „Takže můj plán vyšel!“

„Máš to u mě, Carlotto. Snad teď zase na nějakou dobu povedeme skoro normální rodinnej život.“

„Je to pravděpodobný,“ lhal sem. „A když seš mi tak vděčnej, Franku, tak ti snad nevadí, že sem ztratil klíče od domu tvýho strejdy.“

„Cože?“

„Vypadly mi z kabelky,“ zase sem zalhal. „Promiň.“

„A co teď řeknu našim?“ chtěl vědět.

„Tak jim navrhni celkem přijatelnou alternativu, že ho totiž možná čmajznul i s puškou ten zloděj.“

„Jó, to je skvělej nápad. Díky, Carlotto.“

„To nestojí za řeč. Hele, Franku, seš schopnej udržet tajemství?“

„Vždycky, Carlotto. Vždyť to přece víš. Mám pusu na zámek.“

„Franku,“ ztišil sem hlas, „sem šíleně bohatej.“

„Ale, Carlotto, už ti zase šplouchá na maják?“

Když sem mu nastínil události posledních dnů, podařilo se mi nakonec Hároše přesvědčit o tom, že žádnejma halucinacema netrpím.

„Teda, Carlotto, to je věc!“ vykřikl. „Co budeš dělat s tolika lováčema?“

„Tak za prvé bych si chtěl sehnat něco stálýho na bydlení. Něco, kam bych se nemusel plížit jako zločinec nebo houmlesák. Franku, myslíš, že by mi vaši pronajali barák tvý babičky?“

„Fí, to teda nevím,“ řekl pochybovačně.

„Ale proč ne? Vždyť už ho přece pro ty svý frajery a štětule potřebovat nebudou.“

„To je taky pravda,“ uznal. „Mohl bych se jich zeptat. A kolik bys za to byl ochotnej cvaknout?“

„Co by chtěli - teda rozumně, samozřejmě, Franku, sem zabalenej do zelených!“

„Škoda, žes mi to neřek dřív, než sem ti koupil ty hamburgry,“ poznamenal kysele. „Nechceš mi to refundovat?“

„Ne, díky, Franku. Bohatí přece nikdy necálujou.“

„To se mi teda nezdá dvakrát spravedlivý, Carlotto.“

„Franku, konečně začínáš chápat, jak to na tom světě chodí.“

21:55 - Právě kolem projelo policejní auto, ale nezastavilo. Je dobrý vědět, že pánbu přece jen vyslyší některý z mých modliteb. Sem v pyžamu a koukám se na bednu. Dávají tam Vánoční příběh . Je to o jednom klukovi z roku 1948, kterej se snaží ukecat svý zdráhající se rodiče, aby u na vánoce koupili vzduchovku. Celkem legrace, ale příliš staromódní. To dneska by takovej chlapeček vyžadoval hned áká sedmačtyřicítku a vyhrožoval by tím, že pokud mu jí ježíšek nenadělí, pak to zařídí, aby jeho parta podpálila dům nebo zdrogovala mladšího bráchu.

Kam zmizela všechna ta nevinnost? Možná, že za to přece jen můžou ty vzduchovky, co se prodávaly v padesátejch letech. Fagani přišli zbraním na chuť a rozpoutaly se závody ve zbrojení.

Chybí tady krb, takže si Carlotta musela opatrně zavěsit svý vánoční punčocháče na sporák a umístit do každý nohy plechovku s fazolema jako jedno z vánočních překvapení. Jakmile dorazí můj první šek (a doufám, že to bude brzy) přidám si pár dalších pečlivě vybraných dárků. Ježíšek hodlá být letos opravdu velkorysej. Zatím mám seznam asi sedmadvaceti položek a to nepočítám výdaje, který chce Francois vypláznout za Vijaye. Francois tvrdí, že by deset táců mělo stačit. Doufám, že někde existuje bezplatná telefonická objednávková služba, která vás spojí s vhodnýma sociopatama v Detroitu nebo Chicagu. Strašně nerad bych si dával inzerát do novin.

22:42 - Ten filmovej hrdina tu vzduchovku nakonec přece jen dostal a okamžitě si vystřelil čočky. Dobře mu tak. Měl si na to najmout profesionála.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023