Srdce svého nejez

ŠTĚCHOVIC MÁRINKA

Běžel jsem k funusu                     A tloukli na bicí!
Panpáter nad hrobem v paňácí čepici

Letěly fakule                                     Letěly bengály
Nebesa na prsou strakatý metály

Cosi se slavilo           Snad smrt          Snad početí
Snad cosi svatého                  o čem strach mlčeti

Šílený trojstěžeň                       zabalen v práporu
plul Prahou ortelnou ve rzi a v ouporu

plul hroby    skřípal    hřměl    A z pupku paluby
teklo mu procesí v kabátech naruby

půl andělé půl psi                          a čubky kejklíři
čichali ke slunci v krvavém talíři

sanitka dokořán                       Štěchovic Márince
šel lyšaj smrtihlav po čisté pěšince

Ošoust a Opovrh                            holenci do páru
strojili Betlému padouší maškaru

Lustrhaus svět se smál

                                                    A v ruinách katovny

rozžal se včelí roj…

                                                        a všecko královny!

(Není
kde kleknout.                                  A není ke komu.
Těch pár živých…                   o těch ještě chodím
jak o lichých berlích,
                                       natruc
                                                                   Blahorodím,
natruc…
natruc pařez
z báje o stromu.

Bůh?
Ach, ano.                               Poslušný svých hvězd,
básně trefí potmě                    někdy líp než koně.
Přesto,
             bože, stárnu
                                                     samou hrůzou o ně!
Bloudit
je i štěstí.
Trefit boží trest.

Vídám
svůj osud.                                       Má oči po matce.

Po mamince oči,                    po sudích zlá jména.
Svlékáš se…
                       smrt koktá.
                                               „Co když Bůh je žena?“
Kývám,
hotov umřít
v něžné šarvátce.

Jsi tak
sladce prázdná.                    Smím si psát, co chci.
Do slabin, co bolí.                     Po prsou, co mate.
Tiskneš mi to
                         k ústům
                                                           pátépřesdeváté.

„Tumáš!
Já jsem všecko,
co máš na srdci!“)