Srdce svého nejez

SVATVEČER

Strojili smrček u vrat poustky.

A jak šel vítr od Bavor,
      chřestily medajle
      a novinové řetězy
      a běhy po králíčkách.

Panna Maria Zima,
v ňadrech sekeru,

tlačila zbůhdarma po holém kráteru
alabastrové saně.

Nikde sníh.

Jen sem tam z šutru, svaleného do lesa,
suť
a mlíč a lité jíní
hrkalo jak z forbesa.

      „Žil jsem s jednou nadivoko,
      ale byl s ní kříž.
      Jedno voko
      na Maroko,
      druhý na Paříž…“

Bráškové zpívali,
zrzavý fasuňk třísnil boží strom
a lauf šel po vodě…

      „Napij se, písaři!“

a vyhlížel si svatvečerní rybu.

Zahlíd jsem tě kdes v konci babylónských vrb.

V poli stál oblak výšky dospělého muže –
mladý,
a krásný –
pod krkem první hvězdu z příští půlnoci…

objímalas ho v pase, celá na špičkách,
surová,
cizí,
darmo tě hubičkoval od kříže až po kalich…

bila jsi vlasama v té sněžné náruči

a hlasitě jsi plakala –

jako by mi tě svět bral na nebesa dřív,
než mohlas mi být pannou.

Otec šel k horám,

po pás v trpasličím lesíku.

Pávově modré šero řinulo se ze sedel
a prchlé ptactvo,
valem usebrané po Čechách,
svisle mu sedalo do zad a do vlasů,

až byl jak křidýlkový pámbu.

      „Napij se, písaři!
      Na šťastný veselý!“

a svět se potácel – bráškové stříleli…

A když ten menší strhl brigadýrku z hambalku
a pyšně mrštil jí vysoko nad rokel,

chvíli tam stála,
chvíli tam nad námi zeleně hýřila

jak svinibrodské slunce.

(Být to spíš drama                              nežli komédie,
nechybělo tu celkem nic:                 poustevní seno
troskotalo sladkostí…

                                                           pastýři chrápali…
za hvězdou ocásek…

                                                               jen z boží zvěře,
bezděk přivolané k zázraku, zbyl jsem tu
náhle před mudrci sám – a svaté dítě nikde.

     „Jebiž se nazad, Alelujá Lálija!“

      „Merhyně mater!“

Přikrýval jsem je celtou od epolet po paty,
a táh je od ohně,

                                                        navýsost spasený…

a peří z andělů lezlo mi po rukou…
a vítr měnil uřícený koně.

      „Sviňská česká bída!“

      „Kdo tu koho hlídá?“

Lezl jsem s nimi po kolenou jako s monstrancí.
Pošeptmu.
                                                                   Po kouskách.

      Nebylo nikoho,
      kdo by vzal za dveře.

Jen na tom svatstromě světel jak v opeře.
Jen na pravdě boží,

                                                          u Marhoulů v peci,
na červeným plechu tisíc krásných věcí:
kůň a princ

                                                                    a panna Běta,

anděl,
kříž
a srdce, v kterém

nakresleno cukrperem
dátum konce světa!)