Kapitola druhá
LELLDORINOVI Z WILDANTORU bylo osmnáct let, jeho bezelstná povaha však budila dojem, že je mladší. Cokoliv se ho dotklo, odrazilo se okamžitě v jeho výrazu a upřímnost zářila z jeho obličeje jako maják. Byl vznětlivý, přehnaně důrazný ve svých prohlášeních a snad, jak si Garion váhavě vyvodil, ani ne moc chytrý. Přesto ho však musel mít rád.
Příští ráno si Garion přehodil svůj plášť, aby šel dál čekat na Hettara, a Lelldorin se k němu okamžitě připojil. Arendský mladík odložil své přezdobené oblečení a měl teď na sobě hnědé, přiléhavé nohavice, zelenou halenu a tmavohnědou vlněnou pláštěnku. V ruce nesl luk a na opasku měl toulec se šípy; cestou sněhem ke zbořené západní zdi se bavil tím, že střílel na špatně viditelné cíle před sebou.
"Jseš zatraceně dobrý," prohlásil Garion po jednom zvlášť vydařeném zásahu.
"Jsem Astuřan," odvětil Lelldorin skromně. "Jsme lučištníky už tisíce let. Otec nechal uříznout větve na můj luk v den, kdy jsem se narodil, a já ho dokázal napnout v osmi letech."
"To už jsi toho asi hodně ulovil," řekl Garion a měl na mysli hustý les kolem a stopy Lelldorinovy zábavy ve sněhu.
"To je naše nejběžnější kratochvíle." Lelldorin se zastavil aby vytáhl právě vystřelený šíp z kmene stromu. "Otec je hrdý na to, že na stole nikdy nemá hovězí ani skopové."
"Jednou, v Šereku, jsem šel taky na lov."
"Na vysokou?" zeptal se Lelldorin.
"Ne, na divočáky. My ale nepoužíváme luky. Šerekové loví oštěpy."
"Oštěpy? A jak se dostaneš tak blízko, abys mohl něco zabít oštěpem?"
Garion se smutně usmál, když si vzpomněl na žebra plná modřin a bolavou hlavu. "Dostat se blízko není problém. Problém je dostat se po zásahu zase pryč."
Lelldorin hleděl nechápavě.
"Lovci utvoří řadu," vysvětloval Garion, "a postupují lesem, přičemž dělají co možná největší hluk. Vezmeš si oštěp a čekáš na místě, kudy divočáci asi poběží, až budou před tím rámusem prchat. To, že je někdo honí, je rozzuří, a jakmile tě spatří, zaútočí. Tehdy musíš vrhnout oštěp."
"A není to nebezpečné?" Lelldorinovi se rozšířily oči.
Garion přikývl. "Málem jsem si polámal všechna žebra." Ne, že by se přímo vytahoval, ale musel si přiznat, že mu Lelldorinův zájem o tuhle příhodu dělá dobře.
"Nemáme v Asturii moc nebezpečných zvířat," řekl Lelldorin skoro toužebně. "Kanců jen pár a jednou za čas smečku vlků." Jako by na chvilku zaváhal a podíval se upřeně na Gariona. "Některé lidi však víc zajímá střílení po osamělých divokých jezdcích." Pronesl tato slova hledě tajuplně úkosem.
"Cože?" Garion si nebyl jist, zda pochopil.
"Nemine téměř dne, aby se některý mimbratský kůň nevrátil domů bez jezdce."
Gariona to docela vyvedlo z míry.
"Někteří lidé si myslí, že v Asturii je příliš mnoho Mimbratských," velmi důrazně vysvětloval Lelldorin,
"Myslel jsem, že arendská občanská válka už skončila."
"Ještě je spousta těch, kdo nevěří. Je spousta lidí, kteří jsou přesvědčeni, že válka bude trvat tak dlouho, dokud Asturie nebude nezávislá na mimbratské koruně." Z Lelldorinova hlasu bylo jasné, na čí straně v celé záležitosti stojí.
"Cožpak země nebyla po válce u Vo Mimbre sjednocena?" namítl Garion.
"Sjednocena? Jak by tomu někdo mohl věřit? Asturie je spravována jako podrobená provincie. Královský dvůr sídlí ve Vo Mimbre; každý místodržící, každý výběrčí daní, každý rychtář, každý královský vysoký úředník je Mimbraťan. V celé Arendii nenajdeš na odpovědném místě jediného Arenďana. Mímbratští dokonce odmítají uznávat naše tituly. Můj otec, jehož rodokmen sahá tisíc let nazpátek, je vlastníkem půdy, Mimbraťan by si však raději jazyk překousl, než by ho oslovil barone." Lelldorinův obličej zbledl potlačovaným rozhořčením.
"O tom jsem nevěděl," řekl opatrně Garion, nevěda, jak se stavět k mladíkovým citům.
"Pokoření Asturie je téměř u konce," prohlásil Lelldorin vášnivě. "Naštěstí jsou v Asturii ještě lidé, pro něž patriotismus není mrtev, a není daleko doba, kdy tito mužové rozehrají královskou hru." Svůj výrok zdůraznil šípem vystřeleným…
