Kapitola šestá
NAVZDORY VČEREJŠÍMU SLIBNÉMU krátkému západu slunce byl úsvit druhého dne chladný a zamlžený, jemně mžilo, déšť pronikal skrze stromy a celý les byl vlhký a pošmourný. Z hospody vyrazili časně a brzy se dostali do pásu lesa, který se zdál být ještě temnější a zlověstnější než kterýkoliv jiný hrůzný pruh lesa, jímž až doposud prošli. Stromy tu byly ohromující, řada rozsochatých, sukovitých dubů dosahovala svými nahými větvemi mezi tmavé jedle a smrky. Lesní půda byla pokryta jistým druhem šedého mechu, který vypadal nezdravě a odporně.
Lelldorin byl toho rána zamlklý a Garion se domníval, že jeho přítel se stále potýká s problémem Našakova plánu. Mladý Astuřan jel zahalen do těžkého zeleného kabátu a vypadal se svými rudě zlatými vlhkými vlasy za stálého mrholení sklíčeně. Garion popojel vedle svého přítele a tak jeli chvíli docela tiše. "Co tě trápí, Lelldorine?" zeptal se konečně.
"Asi jsem byl celý život slepý, Garione," odvětil Lelldorin.
"Ale? V jakém smyslu?" Garion to řekl opatrně, doufaje, že se jeho přítel rozhodl konečně všechno Šedému vlkovi říct.
"Viděl jsem jen mimbratský útisk v Asturii. Nikdy jsem neviděl, jak my utiskujeme svůj vlastní lid."
"Pokoušel jsem se ti to říct," poznamenal Garion. "Co způsobilo, žes nakonec prohlédl?"
"Ta vesnice, ve které jsme naposledy nocovali," vysvětloval Lelldorin, ,.Nikdy jsem neviděl tak zubožené a chudé místo - nebo lidi zahnané do tak příšerné beznaděje. Jak to vůbec můžou snést?"
"Mají snad na vybranou?"
"Můj otec se o lidi na své půdě alespoň stará," bránil se mladík sebevědomě. "Nikdo nezůstane o hladu nebo bez přístřeší - ale s těmihle lidmi se zachází hůř než se zvířaty. Vždycky jsem byl na svůj původ hrdý, teď se za něj stydím." V očích měl slzy.
Garion nevěděl přesně, co si má počít s náhlým prohlédnutím svého přítele. Na jednu stranu byl rád, že Lelldorin konečně uviděl to, co bylo vždycky zřejmé; na druhou stranu se zase bál, do čeho jeho vznětlivého kamaráda tenhle nově nalezený pohled na svět přivede.
"Zříkám se svého postavení," prohlásil pojednou Leíldorin, jako by četl Garionovy myšlenky, "a až se vrátím z téhle výpravy, půjdu mezi nevolníky a budu s nimi sdílet jejich trpké osudy a hoře." .
"K čemu to bude dobré? Čím tvoje utrpení zmenší to jejich?"
Lelldorin ostře vzhlédl, v nastavené tváři se mu zračila kopa zápolících emocí. Nakonec se usmál, ale v modrých očích měl naprosté odhodlání. "To máš jistě pravdu," řekl. "Vždycky ji máš. Je to zarážející, jak pokaždé vidíš až na jádro věci, Garione."
"Tak co tě vlastně napadlo?" zeptal se Garion s určitými obavami.
"Povedu jejich povstání. Smetu Arendii s armádou nevolníků v zádech." Hlas mu jasně zněl, jak jeho představivost vzplanula novou myšlenkou.
Garion zaskučel. "Proč máš na všechno vždycky jen tuhle odpověď, Lelldorine?" dožadoval se. "Za prvé, nevolníci nemají žádné zbraně a taky nevědí, jak se bojuje. Ať bys mluvil sebelíp, stejně je nepřiměješ, aby s tebou šli. Za druhé, i kdyby snad šli, všichni šlechtici v Arendii proti tobě vytáhnou se svými šiky. Rozsekali by tvoji armádu; a potom by všechno bylo ještě desetkrát horší. Za třetí, začal bys akorát další občanskou válku; a to je přesně to, co Murgové chtějí."
Lelldorin několikrát zamrkal, jak na něj pršela Garionova slova. Jeho obličej se znovu zachmuřil. "Na to jsem nepomyslel," přiznal.
"To jsem věděl. Děláš tytéž chyby po celou dobu, co nosíš mozek se svým mečem ve stejném pouzdře, Lelldorine."
Lelldorin zčervenal a pak se smutně rozesmál. "Tos řekl dost jedovatě, Garione," řekl vstřícně.
"Promiň," omlouval se honem Garion. "Asi jsem to měl říct jinak."
"Ale ne," řekl mu Lelídorin. "Já jsem Arenďan, Leccos mi unikne, když se to neřekne přímo."
"To neznamená, že bys byl hloupý, Lelldorine," namítal Garion. "Takové chyby dělá kde kdo. Arenďané nejsou hloupí - jsou jenom unáhlení."
"Tohle všechno bylo víc než jen unáhlenost," smutně trval na svém Lelldorin a ukazoval na vlhký mech rozprostírající se pod stro…
