Kapitola osmá
ARENDSKÁ PLANINA BYLA rozlehlá, širá pastvina, jen řídce osídlená. Vítr prohánějící se uschlou trávou byl sychravý a mrazivý, a špinavě šedé mraky se jim cestou kupily nad hlavami. Nezbytná nutnost opustit raněného Lelldorina je všechny uvrhla do melancholické nálady, a tak jeli příštích několik dní většinou mlčky. Garion jel vzadu s Hettarem a koňmi se zavazadly, snaže se držet dál od Mandorallena.
Hettar byl mlčenlivý muž a zdálo se, že mu dlouhé hodiny jízdy bez hovoru nikterak nevadí; asi po dvou takových dnech se Garion úmyslně pokusil Algara s tváří dravce ze zádumčivosti vytrhnout. "Proč tak nemáš rád Murgy, Hettare?" zeptal se, protože ho nic lepšího nenapadlo.
"Všichni Alornové Murgy nesnášejí," odpověděl Hettar tiše.
"Ano," souhlasil Garion, "ale u tebe je to něco osobního. Co to je?"
Hettar se poposunul v sedle, kožený oděv zavrzal. "Zabili moje rodiče," odpověděl.
Garion ucítil prudký šok, neboť Algarova slova udeřila na společnou strunu. "Jak se to stalo?" zeptal se dřív, než si uvědomil, že by o tom Hettar možná raději nemluvil.
"Bylo mi sedm," řekl Hettar nevzrušeným hlasem. "Jeli jsme navštívit rodinu mojí maminky - byla z jiného kmene. Museli jsme projet kolem východního srázu a přepadla nás tlupa nájezdních Murgů. Maminčin kůň klopýtl a ona spadla. Murgové byli u nás dřív, než jsme jí s tatínkem mohli pomoct zpátky na koně. S vražděním si dali načas. Vím, že maminka zakřičela jen jednou, až ke konci." Algarův obličej byl ponurý jako skála a jeho vyrovnaný, klidný hlas činil příběh ještě strašlivějším.
"Když byli rodiče mrtví, svázali mně nohy provazem a vláčeli mě za jedním koněm. Když se provaz konečně předřel, mysleli, že jsem mrtvý, a všichni odjeli. Smáli se tomu, pokud si vzpomínám. Čo-Hag mě našel o několik dní později."
Tak jasně, jako by tam byl, měl teď Garion na chvíli před očima obrázek dítěte, strašně zraněného a samotného, bloumajícího pustinami východní Algarie, jehož drželo při životě jen zoufalství a ukrutná nenávist.
"Prvního Murga jsem zabil, když mi bylo deset," pokračoval Hettar stejným, vyrovnaným hlasem, "Snažil se nám uprchnout, já jsem ho však svalil a vrazil mu oštěp mezi lopatky. Když jím oštěp projížděl, zařval. To mně trochu pomohlo. Čo-Hag si myslel, že když mě nechá dívat se na Murgovu smrt, zbaví mě nenávisti. To se ale mýlil." Tvář vysokého Algara byla nepohnutá, pramen větrem zmítaných černých vlasů mu poskakoval na temeni hlavy a povlával za ním. Byla v něm jakási prázdnota, jako kdyby postrádal veškeré city, kromě té jedné neodbytné náruživosti.
Garion na chvíli matně pochopil, co měl Šedý vlk na mysli, když upozorňoval na nebezpečí posedlosti touhou po pomstě, tehdy to však pustil z hlavy. Když s tím mohl žít Hettar, mohl by s tím žít i on. Pocítil náhlý obdiv k tomuto samotářskému lovci v černé kůži.
Šedý vlk byl zabraný do hovoru s Mandorallenem a zpomalili tak, že je Hettar s Gařionem dojeli. Chvíli jeli vedle sebe.
"Jsme prostě takoví," pravil rytíř v blyštivém brnění melancholicky. "Jsme příliš hrdí, a je to zejména tahle hrdost, která uvrhla naši ubohou Arendii do bratrovražedné války."
"S tím se dá něco dělat," řekl Šedý vlk.
"A co?" tázal se Mandorallen, "Máme to v krví. Já sám jsem jedním z nejmírumilovnějších lidí, nicméně i já jsem obětí naší národní choroby. Rozdíly mezi námi jsou navíc tak výrazné a mají své kořeny tak hluboko v historii i našich duších, že se nedají smazat. Klid nepotrvá dlouho, můj příteli. I nyní sviští asturské šípy v lesích, vyhledávajíce mimbratské cíle, a Mimbratští na oplátku zapalují asturské domy a vraždí rukojmí. Obávám se, že válka je nevyhnutelná."
"Ne," nesouhlasil Šedivec, "není."
"Jak by se jí dalo zabránit?" dožadoval se odpovědi Mandorallen. "Kdož byl by mocen naše šílenství vyléčit?"
"Třeba já, bude - li to nutné," řekl mu Šedivec tiše a shrnul si dozadu šedou kápi.
Mandorallen se zmoženě usmál. "Vážím si, Belgarate, tvých šlechetných úmyslů, toto však shledávám nemožným, i pro tebe."
…
