Kapitola osmnáctá
GRINNEGŮV DŮM OPUSTILI ještě před svítáním, opět oděni do svých cestovních šatů. Vyklouzli tiše zadní brankou a postupovali úzkými uličkami a cestičkami, které byl Silk schopen najít vždycky. Když došli k masivní bronzové bráně na jihu ostrova, začala obloha na východě blednout.
"Kdy se bude otevírat brána?" zeptal se Šedivec jednoho legionáře.
"Zanedlouho," řekl mu legionář. "Jakmile bude jasně vidět protější břeh."
Šedivec zavrčel. Dostal se včera večer do nálady, a teď po ránu ho bolela hlava. Sesedl, šel k jednomu koni se zavazadly a napil se z koženého měchu vody.
"To ti nepomůže, víš," řekla mu nevkusně teta Pol.
Raději neodpověděl.
"Dneska bude, myslím, krásně," řekla vesele a pohlédla nejprve na oblohu a potom na muže kolem sebe, kteří sklesle seděli v sedlech a vypadali zoufale sklíčeně.
"Jseš krutá, Polgaro," řekl smutně Barak.
"Mluvil jsi s Grinnegem o té lodi?" zeptal se Šedý vlk.
"Snad ano," odpověděl Barak. "Matně si vzpomínám, že jsem mu o tom něco povídal."
"Je to dost důležité," řekl Šedivec.
"O co jde?" zeptala se teta Pol.
"Myslel jsem, že by bylo docela dobré, kdyby na nás u ústí Lesní řeky čekala loď," řekl Šedivec. "Když budeme muset jít do Sthiss Toru, bylo by lepší plavit se na lodi, než se plahočit bažinami severní Nyissy."
"To je skutečně dobrý nápad," potvrdila. "Překvapuje mně, že tě to vůbec napadlo - při tom, jak jsi včera vypadal."
"Myslíš, že bychom mohli mluvit taky o něčem jiném?" zeptal se poněkud žalostně.
Znatelně se rozednilo a ze strážní věže nahoře na hradbách se ozval povel k otevření brány. Legionáři vysunuli železnou tyč a otevřeli těžká vrata. Silk s Mandorallenem po boku vedli výpravu mohutným portálem ven a přes most, který se klenul nad temnými vodami řeky Nedrany.
Kolem poledne už byli osm legií jižně od Tol Honetu. Šedý vlk zase získal svůj klid, přestože jeho oči byly pořád trochu citlivé na jasné jarní sluneční světlo, a tu a tam ucukl, když se nějaký ptáček rozezpíval moc blízko.
"Přijíždějí za námi jezdci," řekl Hettar.
"Kolik?" zeptal se Barak.
"Dva:"
"Snad jsou to obyčejní cestující," řekla teta Pol.
V zatáčce za nimi se objevili dva jezdci na koních a zastavili se. Chvilku spolu hovořili a pak jeli dál, držení těla měli ostražité. Byl to zvláštní pár. Muž měl na sobě zelený tolnedrijský plášť, což nebylo příliš vhodné oblečení pro jízdu na koni. Měl vysoké čelo a vlasy pečlivě sčesané tak, aby zakryly nemalou pleš. Byl velmi hubený a uši mu trčely od hlavy jako plácačky. Doprovázel dítě, oblečené do cestovního pláště s kapuci a s šátkem proti prachu přes ústa.
"Přeji vám dobrý den," pozdravil je zdvořile hubený muž, když je oba dojeli.
"I vám," opáčil Silk.
"Na začátek roku je dost teplo, že?" řekl Tolnedřan.
"Všimli jsme si," souhlasil Silk.
"Nemáte náhodou," zeptal se vyzáblý muž, "trochu vody navíc?"
"Ale jistě," řekl Silk. Podíval se na Gariona a ukázal na koně s nákladem. Garion zpomalil a sundal z jednoho zavazadla kožený měch na vodu. Cizinec vytáhnul dřevěný špunt a pečlivě otřel hrdlo měchu. Nabídl ho své společnici. Ta si sundala šátek a podívala se zmateně na měch.
"Takhle, Vaše - oh - vzácná paní," vysvětloval jí muž a uchopil kožený měch, oběma rukama ho zdvihl a pil.
"Chápu," řekla dívka.
Garion se na ni podíval lépe. Hlas mu byl poněkud povědomý, i něco v obličeji mu bylo nápadné. Nebylo to dítě, ačkoliv byla dost malá, a v drobné tváři měla jistou dávku samolibé nedůtklivosti. Garion si byl téměř jistý, že už ji někde předtím viděl.
Tolnedřan jí předal měch a ona pila, trochu se ušklíbajíc nad pryskyřičnou příchutí. Vlasy měla černě fialové a na límečku cestovního pláště byly patrné rozmazané tmavé skvrny, které svědčily o tom, že barva vlasů není přirozená.
"Děkuji ti, Jeebersi," řekla, když se napila. "Tobě děkuji též, pane," řekla Silkovi.
Garionovy oči se zúžily a hlavou se mu začalo honit strašlivé podezření.
"Jedete daleko?" zeptal se šlachovitý muž Silka.
"Docela dost," odpověděl Silk. "J…
