Jak se trhá srdce

MILOST

Ráj,
zapovězen,
spí.
Vsí táhnou sršáni.
A na ní, na bílé, holoubci na báni.

Je má
už
tisíc let.
Usne mi v obilí
a srdce do rána tluče všem kolempolím.

Je má,
dřív
než byl svět.
Jdem, má mě v uzlíčku,
biju ji do stehen – – – biju ji – – – a prý

bolím.

Však přijdou noci, jak ta z babích čar,
v níž básník Petrarca si nahřál želízko

a v šeru nad svíčkou si pálil obočí.
A ona ustrne. A slyší v polesích

smykat se slepýše. A toten krvavec růst
tmou až do nebes, kde měsíc třese se a

mžourá po lese jak lorňonové sklíčko.
tu chvíli z uzlíčku vezme si ruku mou.

A křížek udělá na čele, na prsou –
a přitiskne ji k čistotnému srdci.

Ach,
a já jsem
ta hrst!
Hřmím krví do noci.
A budím holoubky ze spavé nemoci.

Lest –
stará
tisíc let.
A noc se kymácí
a jako stříbrnice otvírá se voda.

Lest stará
jako svět.
Srdce je čím dál víc,
jen trn,
jen temný trn zbyl z úzkosti – – – a

bodá.

Však přijdou lijáky. A zem spí na boku
jak památeční skříň, šuplátka plná

ryb a vláhy. A slunce nevěří. A slunce
skelně zří jak oko z vodováhy. Slzavá,

sotva jde. A vlasy ždímá si a duše v ní
jak klícka. Vsi tonou. Selský žal tyčí

se prostřed skal – jak hora Kunětická.
V tu chvíli z uzlíčku vezme si ústa má.

A nechá bloudit je mokrýma nohama –
a darem dává jim tu lítostivou vodu.

Ach,
a já jsem
jen z úst!
Svlékám ji z lijáčku.
A dny jdou nazpátek. A slova na dračku.

Hra –
stará
tisíc let.
Pod krechty mokvá zem
a z polí kouří se jak v soubojové scéně.

Hra stará
jako svět.
Svlékám ji z lijáčku
a – cize lítostiv –
chci zas být sám jak dřív – – – a vyplakat se

v ženě.

Však přijdou požáry. A houfce koní říčných
řvou vstoje na lesy po vrších šibeničních

a v suché svízeli se trní tetelí, jako by
klepali, jako by přesmutně, vysoko zpívali

po dílnách stříbrotepci. A ona dusí se – a
meruňkový kal řine se z božích sadů. Padají

nebesa. Padají do lesa. A zem je chytá
v pádu – – – V tu chvíli z uzlíčku vezme mé

náručí. A trochu poprosí. A trochu poručí.
A celá zavře se v něm na tři černé zámky.

Ach,
a já jsem
jen vzlyk!
Kamínek pod kůží.
Tisíckrát darován, nikdo mě nedluží.

Lež –
stará
tisíc let.
A vsí jdou svícníci
a den je voskový – a hodiny se pozdí.

Lež stará
jako…