Jak se trhá srdce

JAK SE TRHÁ SRDCE

Vešla

a starý dům se chytal za srdce,
uražený,
bledý.
Vyštěkli psi.

V krajině,

oknem dokořán, slyšel jsem omrzati
popel.
Byla bosa.
Slyšel jsem

tvrdé maso,

jak se líně tře o hrubě tkanou,
starodávnou
zem,
a smích,

jak smeká se

po leklém tichu let pod třemi obrazy,
které jsem zapomněl
obrátit
čelem ke zdi.

Hleděly lítostně.

A dům je, sinalý, pozvedal proti mně
a hluše,
temně hřměl,
jak shledával by klatbu.

Tři bratry v zeleném. Z nichž otec jediný
měl ještě rekrůtskou kytici ve skříni

a smutně čítával z vybledlé pasparty:
JOSEF A JEHO BRATŘÍ – – –

A celou bělostnou maminku prostřed
vsi. Kudy šla komusi, kdo zemřel

příliš mlád – do Lidic za družičku – – –
A výlet na Okoř.

Kde ze všech poslední
tisknu se k padlým zdem

a pláču, nešťasten, že ze všech
podhradí jde se zas pěšky domů – – –

Couval jsem k ní.

A ona, vzpřímená, si nízko pod srdcem
přitáhla řemínek,
až se jí
zdrhal dech,

a táhla víc

a víc – – – jako by chtěla mi rozpůlit
temný svět,
před nímž jsem
poklekal,

hlavu

kdes uprostřed, kde bylo pod vlnou
tušit
mé Černé moře.
Zvrhla mě od sebe.

„Nezlobte!“

smála se. A smích ji, mrazivý, drobounce
roztřásal
jak
sametovou rybu.

V krajině za oknem se sešikoval hon.
Ručnice v kozlech tři a tři,

tiché a blyskotné,
jak před královskou léčí – – –

A matka plakala. A nářek mladičký
se celý strachy chvěl, by nikdo

neslyšel, že dosud naživu
ten, pro kterého pláče – – –

A bratří zpívali, opasky ve větru – – –
A Okoř hrad mi klad kamínek

pod hlavu, abych mu blíže byl
a odpustil mu pravdu – – –

Bral jsem ji

do rukou. Stála jak na kříži, těžká a
poddajná,
a měkce
bila mě

do zad

a do ramen, a pak i do očí, snad abych
nespatřil,
jak se mi do dlaní
z krajkové,

bílé tmy

hrnou dva teplé prsy. Dýchala ústy.
„Nejsou vaše!“
A bila mě.
Už míň.

Už míň.

Už jak by zvědavá, na které ruce kolik
živých prstů.
Líbal jsem
stydlou krev.

A z bratří nejmladší zůstával
pozadu – a v prstech krejcárek –

klekal si u studny a tiše počítal,
oči kdes v nebesích, kde

nad tržištěm zasekla se hvězda – – –
A děti pod hradem spaly. A nade mnou

šlehala v nebesích stříbrná korouhev –
skoro jsem vykřikl, jat bázní

lítostnou, že zaspím příchod krále – – –
Matce se propadlo pod nohy zrcátko – – –

A prázdnou krajinou šli honci
ze čtyř stran a nikde v dohledu

nebylo nikoho, kdo by chtěl
utíkat z řídkého kola smrti – – –

Byla mi na p…