Jak se trhá srdce

SNÍDANĚ V TRÁVĚ

„Dobrejtro,“

řekl Bůh,
stařičký její sluha,
jemuž zlí milenci říkali žertem
Vševědoucí.

„Ach, bože,“

řekla.
A on kladl jí
do rzí a do stébel vše, co si prosila,
talířek třešní,

slunce,

jablko,
zelené víno,
muže,
koníčka

a hada s korunkou

a moře – – –

Byla neděle,
svatého Františka,
co spával na sněhu, by zahnal pokušení – – –

První vzala slunce. Za tři zlaté vlasy
horkou hlavu k tělu hebce přitáhla si

a jak by se bála sebe sama, líně
rozsvěcela v loktech. Rozsvěcela v klíně.

A jak by se ptala, co to světlo váží,
hrnula je do ran. K srdci. Do podpaží.

Hoří! volal Pámbu. Letěl popel bílý.
A jí jen ty vlasy tři za nehtem zbyly.

Byla neděle.

Kdes blízko na zemi světili prápory,
duněla,
drnčela kůžička z telátek,
lži i pravdy,

zpřísahané,

strměly jak lesy.
Čichla vítr.
Šel z těch dálek, jako náhle přichází nám
někoho, kdo cizí, líto – – –

Vzala jablko. A snivá, jen si hrála,
jen se smála, jak se dívá keř i skála.

Jak se tráva dívá. Na ta jablíčka tři,
že jim hanba není. A že k sobě patří.

Jak se voda diví. Že z nich padá tíha,
když je za tři stopky vítr k nebi zdvíhá.

Náhle osičková. Že se stín v nich zmítá.
Jako by se ptala, kdo se dopočítá.

Z večeří Páně

v polích
zbyl jen stůl.
A Jan a Jidáš, plačící,
seděli v koncích prostřeného dne

a straky zlodějky

jim v mísách klovaly máčený chléb
a kosti.
Morové panny metly na kost dvůr.
A šarlach pálil na hraničce dříví – – –

Vzala moře. Lstivé, lízalo jí ruce.
Teplé černé zvíře v bělounké paruce.

Laskala je. Bila. Zaklínajíc vodu,
že jen ženy smějí plakat bez důvodu.

Že jen ženy vědí, co je hra. Co nářek.
Tonula. Jak tonou prsty parukářek.

Vrať se! volal Bůh. A moře na sto střípků,
jak by káplo božskou, prchlo. Bez polibku.

Po kaplích zvonili.

Édouard Manet,
malíř z milosti,
hnal hory k obzorům a – k smrti uřícen –
věšel si slamáček

na hřebík

kdesi v nebi.
A stromy vyšly z děr
a spěly k palácům – půl země na botách –
jako těžkooděnci – – –

Vzala z trávy hada. A kde zbylo moře,
nechala ho bloudit od pahorku k hoře.

Od kotníčku k ústům. Od prstenu k šíji.
Jak by chtěla utřít pláč, co srdce míjí.

Na trní, co jeho. Na trní, co její.
Jak by chtěla utřít slzy po zloději.

Sama. Dlouhá. Bílá. Po všech živých veta.
Paškálová svíce na prostředku světa.

Docinkalo.

Od vsi ke vsi
hnal se světem na třech kládách
opilý den sváteční
a

zpíval.

Na pacholčím voru v zádech
plul mu za hrob věrný Pátek.
Volal: „Sláva!“
A svět smál se: „Až na věky věkův ámen“! – – –

Vzala talíř třešní. Věšela je vleže
ostřici a tělu na nejvyšší věže.

Šťastná. Že se líbí. A že neví komu.
Až byla jak svícen z paličova domu.

Smutná. Že zem studí. A po větvích příze.
Jak by štěstí stálo krvavé peníze.

Pojď už! volal Pámbu. Trhlo sebou křoví.
A na nebi stálo sněhové cukroví.

Světa sýčci,

kočovníčci,
přilítali na mši…